Není mu lhostejné, co se kolem něj děje. Tak by se dal v jedné větě shrnout příběh Jana Suchého, studenta třetího ročníku gymnázia v Brně. Téměř před dvěma lety založil projekt Uvědomění, aby poukázal na problém životního prostředí. Především na produkci palmy olejové, která způsobuje kácení pralesů, hubení zvířat a znečištění ovzduší. Na měsíc a půl odjel na Sumatru, aby vše poznal na vlastní oči a mohl tak rozšířit obzory především mladé generaci.
Tvůj projekt nese název Uvědomění – jak vypadalo to tvoje?
S ochranou přírody jsem se poprvé potkal v šesté třídě. Do školy k nám přijeli lektoři ze spolku Prales dětem. Vysvětlili nám, co dělají na Sumatře v Indonésii a jak se podílejí na ochraně pralesů. Mě tenkrát zaujalo, že na druhé straně planety dělají něco takového právě Češi. Později mi přišel problém životního prostředí tak do očí bijící, že jsem se chtěl zapojit sám. Rozhodl jsem se věnovat osvětě, protože i na svých spolužácích vidím, že se o ta témata nezajímají.
S organizací, se kterou ses kdysi setkal, dnes spolupracuješ. Jak k tomu došlo?
Když jsem začínal, bylo mi jasné, že budu potřebovat víc informací, které na internetu nenajdu. Proto jsem je také oslovil. Můj projekt je ale zaujal natolik, že mi nabídli, abych s nimi odjel na Sumatru. Když jsem se vrátil, spolupráce pokračovala – momentálně jsem jejich nejmladším pracovníkem.
Jak si vysvětluješ nedostatek zájmu o životní prostředí, nejen ze strany mladých?
V dnešní době už nejsou lidé nuceni se o ně zajímat. Učí se řešit jiné problémy a mají odlišné hodnoty. Když jdou po ulici, nepřemýšlí, odkud se bere vzduch nebo voda, kterou pijí. Neuvědomují si to, protože je s tím nikdo neseznamuje – rodiče ani média. Pak je potřeba někoho, kdo jim to připomene a ukáže.
I na svých stránkách upozorňuješ na nedostatek informovanosti o téhle problematice v médiích. Je to opravdu důvod, proč je tak těžké povědomí o zdravém životním prostředí rozšířit? Nebo to lidi zkrátka nezajímá?
Když už se životní prostředí do médií dostane, je informace sice užitečná, ale většinou zároveň překroucená či nepřesná. Lidi o problém neprojeví zájem, protože je podaný pouze jako informace, která nezaujme. V médiích tahle témata neukazují v souvislostech. Sdělí nám, že existuje nějaký problém s plasty, ale ne, jak je můžeme omezit. Často jde o nějaké negativní alarmující zprávy bez dalšího kontextu. Čtenáři si pak řeknou, že už s tím nic neudělají a dál se o to nezajímají. Zprávy by určitě neměly být zaujaté, ale podané tak, aby si lidé uvědomili, že je to i jejich chyba.
Jak se, kromě zaměření na mladé, odlišuje Uvědomění od jiných podobných organizací?
Jdeme na to trochu jinak. Snažíme se začlenit i praxi. Ukazujeme, jak se nezapojit pouhým sdílením na Facebooku. Naopak lidem přibližujeme, jak mohou změnit styl života. Nezaměřujeme se pouze na naši republiku, ale připomínáme i význam ostatních ekosystémů. I když jsme od nich vzdáleni tisíce kilometrů, můžeme se podílet na jejich záchraně. To je důležitější, než se zaměřovat na přírodu u nás.
Proč si myslíš, že nemá smysl věnovat se české přírodě?
Protože tady u nás nějakou divočinu – fungující ekosystém – nemáme. Všechno jsou to v podstatě monokultury, žádný původní prales u nás nenajdete. Neříkám, že bychom se na ni měli úplně vykašlat, ale nedá se to řešit v praxi jako v Indonésii. U nás by byl vhodný například apel na politiky. Ale na Sumatře můžeme udělat soukromou rezervaci a politice se vyhnout úplně.
Když jste doletěli na Sumatru, jedna z tvých spolupracovnic se k tobě otočila s poznámkou: „Vítej v ráji i pekle zároveň.“ Na co všechno tím odkazovala?
Měl jsem se připravit na to, že uvidím obě dvě strany mince. Neporušenou přírodu i jak to dopadá, když se takový ekosystém ničí. Jak vypadá prales na místě, kde je čerstvě vykácený, nebo v jeho částech s rozsáhlými plantážemi palmy olejové. Odkazovala také na to, že až spatřím čisté pláže a oceán, nevyhnu se ani hromadě odpadků.
Ze své cesty přidáváš na facebookovou stránku Uvědomění příspěvky o tom, co vše jsi zažil. Zatím ale tolik informací k dispozici není. Co přesně jsi tedy na Sumatře dělal?
Podílel jsem se na projektu Green Life, díky kterému jsem strávil čtyři týdny ve stejnojmenné rezervaci v provincii Severní Sumatra. Snažíme se postupně vykupovat pozemky a vytvořit nárazové pásmo, aby se do parku nedostávalo pytláctví a dřevorubectví. Účastnil jsem se jak údržby rezervace, tak hlídek. Mohl jsem se podívat, jak vypadá instalace fotopastí. Pomáhal jsem při stavbě třetího kempu a díky projektu Blue Life jsem se zase zapojil i do čištění pláží.
Jak přesně oba projekty fungují?
Oba spadají pod spolek Prales dětem. V Indonésii existují jejich stejnojmenné partnerské neziskovky. Díky nim se pak mohou v Indonésii vykupovat pozemky, protože my jako Češi je tam vlastnit nesmíme. To zajišťují místní pomocí peněz, které v Česku získáváme od lidí jako dobrovolné příspěvky. Z nich se také podporuje protipytlácká hlídka. Pozemky nám potom pronajímají na padesát let. Na jednom z ostrovů máme odkoupený i kus pláže, který se s místními daří čistit. Sbíráme odpad a odvážíme ho na recyklaci zpátky na Sumatru.
Pokud jde o samotné firmy produkující palmový olej, jak se s nimi dá bojovat?
Můžeme zkusit pozemky vykoupit rychleji než oni. Ale protože výsadba i kácení je legální, je to opravdu těžké. U nás se dá jejich činnost bojkotovat nekupováním produktů s palmovým olejem.
Je vůbec možné zamezit fungování plantáží s palmou olejovou?
Pokud se lidé opravdu rozhodnou, že jim tento problém vadí a hromadně se proti němu postaví, pak ano.
Nepřijdou tak ale místní o často jedinou možnost práce, kterou mají?
Ne, s příchodem firem se zhoršují podmínky i pro místní. Lidé se měli mnohem lépe, když tam plantáže nebyly. Na místa, kde jsou palmy vysázeny, musí často jezdit kamiony. A protože jsou často přeplněné, ničí tím silnice. Také se tam opravdu zhoršuje ovzduší. Plantáž se navíc může v podstatě nechat ladem – nepotřebuje tolik údržby, tím pádem ani pracovníků.
Problém se táhne už hodně dlouho. Je pro nás opravdu tak těžké žít v souladu s přírodou?
Spousta lidí argumentuje tím, že je naše řešení moc jednoduché, aby to byla pravda. Vykupování pozemků a přispívání osmdesáti pěti korun nemůže přece nic změnit. Proto vždy říkám, že jde o množství lidí, které se do záchrany zapojí. Ironické je, že některým se do toho naopak pouštět nechce. Když si vyslechnou, jak je ten problém veliký, přijde jim to zbytečné. Takže řešení je pro ně vždy buď moc jednoduché, nebo naopak složité.
