Tři kluci a jeden nápad, jak si poradit s plastovým odpadem. Studenty Stavební fakulty VUT z Ústavu architektury Marca Aulisa, Štěpána Macka a Ondřeje Venclíka alias Plastic Guys spojuje zájem o přírodu a architekturu. Z plastového odpadu, který vysbírají v lesích nebo získají od zkrachovalých firem, dokáží vytvořit stavební materiál. Z něj jsou schopni vyrobit stůl, držáky na kávu ale třeba i útulnu. Rok od počátku projektu už první výrobky z recyklovaného plastu putují na zakázku firmám.
Proč jste se rozhodli bojovat proti plastovému odpadu právě tímto způsobem?
Štěpán: Jde hlavně o osvětu. Jít příkladem a šířit myšlenku, že plast nemusí být jenom odpad, ale že může mít ještě funkci.
Obdobných projektů, kde se využívá plastový odpad, je mnoho. Jedním z nich je například upcyklace, kdy se z plastového odpadu dá vyrobit třeba oblečení. V čem si myslíte, že je váš projekt jiný?
Ondra: Je to hlavně nový stavební materiál. Vidíme u nás na stavební fakultě, že se to nepoužívá. Ve stavebnictví navíc všechny materiály v případě demolice maximálně pomelou a dají pod asfalt pod novou silnici, a tím to končí. Chceme, aby se lidé naučili se nedívat jen na to, kolik to stojí a co z toho postavím, ale i co se s tím odpadem dá dělat dál.
Štěpán: Neřekl bych, že je náš projekt lepší než nějaké způsoby upcyklace nebo recyklace, ale je to další doplněk do celé té skládačky. Nejde se zbavit odpadu jenom tím, ale právě ve spojitosti se všemi těmito přístupy to dává smysl.
Na stránkách máte napsáno, že věříte, že plast může být tak cenný jako křišťál. Proč jste se rozhodli zrovna pro takové přirovnání?
Štěpán: Tuhle paralelu jsem objevil, když jsem si uvědomil, jakým způsobem vzniká křišťál a jakou má díky tomu hodnotu. Dlouhými procesy tlaku a času z té horniny vznikne ušlechtilý materiál. U plastu fungují podobné proměny, ale je to mnohem rychlejší. Kvůli tomu si tu hodnotu tolik neuvědomujeme a po jednom použití to okamžitě zahazujeme. My chceme ukázat, že ten rozdíl možná není tak velký, že má plast unikátní vlastnosti, kterých všichni využíváme.
V budoucnu by si z toho lidi mohli stavět dům jako z puzzlí, nebo by to mohlo být předvrtané jako Ikea.
Kde plastový odpad získáváte? Mám si to představit tak, že jdete do lesa, seberete poházené plasty a následně z toho tvoříte?
Ondřej: V lese reálně vysbíráme maximálně 20-30 kg plastového odpadu přibližně v okruhu 5 km. Z toho bychom to celé ale nepostavili, maximálně stolek nebo lavici. Fasáda má totiž na sobě kolem 350 až 400 kg. Používáme tedy i odpad, který odebíráme od industriálních společností. Jedná se o plasty, které se nevyužily a jsou to zmetky. Jsme schopni to odebrat i zadarmo. Je spoustu firem, kterým se to válí na pozemcích.
Jak vypadá proces od chvíle, kdy plast seberete, po dobu, kdy máte před sebou stavební materiál?
Ondřej: Buďto se z průmyslového odpadu rovnou ty zmetky nadrtí a je z toho plastová drť, nebo si z lesa odpad doneseme a vytřídíme, podle toho, jaký druh plastu budeme používat. Odpad tak z padesáti kilo zredukujeme přibližně na deset použitelných kilogramů. Poté se to vyčistí a nadrtí. Postavili jsme si malý stroj – dvě zubová ložiska, kterým se to nadrtí na menší kusy, aby se s tím dalo lépe pracovat. Plastový granulát je už poté velikosti rýže. V tu chvíli si to vsypeme do formy, zatavíme, lisujeme a vyleze z toho hotová deska.
Na základě čeho vybíráte druhy plastu?
Ondřej: Z PET, ABS a PVC jsou ty desky křehké, ale pevné, jako keramika. Nedají se tedy použít na nějaký větší stůl.
Jak dlouho celý tenhle proces trvá?
Ondřej: Jedna věc je vyrábět ty fasády, které jsou velkých rozměrů, až 45 metrů čtverečních, druhá věc je vyrobit ty desky. Teď denně produkujeme desky dvě, plánujeme jich ale produkovat pět. Našim cílem je fasádu vyrobit jenom z desek, které nařežeme na menší šindele. To bychom pak byli schopni ji mít tak za týden hotovou. V budoucnu by si z toho lidi mohli stavět dům jako z puzzlí, nebo by to mohlo být předvrtané jako Ikea.
Co všechno se z toho tedy dá vyrobit?
Štěpán: V podstatě všechno, co se dá vyrobit z panenského plastu. Jde ale o to, že se nesoustředíme na sériovou velkovýrobu, ale spíše na řemeslné zpracování. Nejedeme na kvantitu ale na kvalitu. Používáme hlavně pec a lis, což nám umožňuje vyrobit univerzální meziprodukt – desky. Z těch se potom dá vyrobit spousta dalších věcí, protože se to dá obrábět podobně jako dřevo. Dá se to tak dát na CNCéčko, vodní paprsek nebo ohýbat horkovzduchem. Kombinací těchhle nástrojů jsme z té desky schopni vyříznout třeba držáky na kávu. Přemýšleli jsme, že bychom v budoucnu mohli udělat i nějaké módní doplňky, jako motýlky nebo hodiny do bytu.
Oproti panenskému granulátu tohle má v sobě život.
Vaše výrobky mají krásné vzory. Jak toho docílíte?
Štěpán: Vzor záleží na tom, jak moc se to podrtí. Chipsy například udělají vzor hlávkového zelí. Ve chvíli, kdy se to podrtí úplně na jemno, získáme velmi jemný typ vzoru. Často jsou kelímky navíc už recyklované a každý prošel jiným stupněm recyklace. Díky tomu jsou některé světlejší a některé tmavší. A i když je deska celá černá, je vidět, že každý ten flíček je jinak tmavší. Vypadá to trochu jako pozinkovaný plech.
Ondřej: Jsme překvapeni, jak mají lidé rádi buďto šílené vzory, anebo jenom čistě bílou. I když chcete ale docílit té čisté barevnosti, tak je stejně vidět, že to má nějaké vločky, vzory a nikdy to není dokonalé.
Štěpán: To je na tom ale to krásné. Oproti panenskému granulátu, tohle má v sobě život. Je tam vidět, že to je z jednotlivých vrstev, jednotlivých nadrcených kousků.
Ondřej: Z bílého granulátu jsme schopni dělat i průsvitné desky. Jsou pevné, ale dají se podsvítit a použít třeba někam na bar.
Máte po výrobcích velkou poptávku?
Ondřej: Momentálně pracujeme na velké zakázce pro Natural Wine Shop v Brně, kterým děláme velký stůl pro degustace. Stůl bude mít 3,5 metru na 1 metr. Od té doby, co jsme se za poslední týdny objevili v reportážích, tak se nám ozvalo spoustu lidí, jak soukromníků, tak i nábytkářské firmy, které chtějí odebírat 40-50 ks měsíčně a dělat z toho prémiovou kolekci.
Chtěli byste v budoucnu expandovat do zahraničí?
Štěpán: To je až daleká budoucnost a přemýšlíme, jestli to vůbec má smysl. Myslím si, že ta poptávka tady bude dostačující. V zahraničí navíc už pár firem, které to dělají, je, ale u nás to chybělo. Začali jsme to tady dělat především proto, aby to bylo lokální. Inspirujeme se právě od kluků z Holandska a Anglie, kteří zkouší, co všechno z toho jde udělat.
Jak dlouho na projektu pracujete?
Štěpán: Začali jsme mezi třeťákem a čtvrťákem. 4 měsíce nám trvalo, než jsme vyvinuli desky. Museli jsme vychytat správné teploty, správnou dobu tavení, přesnost a konstrukci forem, aby to bylo krásně rovné a nijak se to nedotvarovávalo. Firmu jsme založili před půl rokem. Celý ten koloběh je tedy rok čerstvá záležitost.
Tak to palec nahoru…
Štěpán: Jsme mladí, my musíme být takhle progresivní.
Chtěli byste se tedy tomuto projektu věnovat i po škole?
Ondřej: Já ano. Mé okolí mě v tom velmi podporuje, že je to super a je v tom budoucnost. Věříme, že přijdou doby, kdy lidé budou chodit do kavárny a říkat: Vy tady nemáte nic recyklovaného? Sem už nepřijdeme!
Uskladnění desek, samotné stroje a formy určitě zaberou spoustu místa. Máte nějaký vlastní prostor?
Ondřej: Díky tomu, že jsme studenti, jsme se dostali do technologického parku, kde má VUT velké zázemí. Tam jsme si ukořistili jednu takovou garáž, kde jsme pod výzkumným dozorem. Je to tam příjemné, spousta lidí nám pomáhá.
Z recyklovaného plastu vytváříte i útulny na spaní. Předpokládám, že předtím, než se útulny rozmístí do lesů, bude potřeba je vyzkoušet. Jak své výrobky testujete?
Ondřej: Útulnu máme teď prvním rokem přes všechny roční období venku před fakultou. Na střechu se nám hezky chytá mech. Vidíme, že se ten plast vůbec nepohnul ani nevyblednul. Teď jako magistři už na to můžeme mít grant a budeme chtít testovat více. V laboratorních podmínkách budeme vzorky stříhat, lámat a zapalovat. Testovat samozřejmě budeme i tu samotnou fasádu, jestli se ulamuje nebo jak trpí na UV záření.
Štěpán: Pořád se to vyvíjí, přicházíme neustále na další věci, které můžeme zlepšit, jak udělat desku ještě hladší.
Na Facebooku jste žádali lidi o místa, kde by mohly být útulny nejvíce užitečné. Kolik jich plánujete rozmístit?
Štěpán: Kolik se podaří. Cílem je minimálně jednu do každého kraje. Začali jsme už jednat s Lesy ČR a vytipovali jsme první dvě místa – v České Kanadě a na Šumavě.
Ondřej: Poté jsme oslovovali lidi, abychom věděli, v jakých lokalitách by se hodily nejvíc.
Štěpán: Byl tam i jeden tip, abychom udělali trasu a po každých 20 km dali nějakou útulnu. Nejvíce to záleží na Lesích ČR a správě parků, jestli to tam vůbec budeme moci umístit a jak bude vypadat samotná správa takové útulny, kdo se o to bude starat a podobně.
Co jsou vaše nejbližší cíle teď?
Ondřej: Po novém roce bychom chtěli ty desky dělat v mnohem větším formátu a nejenom 50×80 cm, ale 1,5 na 2,5 m. Z těch velkých desek se dají dělat dveře, kuchyňské linky, sprchy, anebo se to dá kdykoliv rozpůlit a dělat z toho menší věci.
Štěpán: Co se týče útulen – postavit ty první dvě, a ještě to otestovat v terénu, než se to začne v nějakém větším měřítku vyrábět. Třeba odhalíme nějaké nedostatky v designu.
