Původně chtěl být slavný youtuber, dnes je z něho úspěšný podnikatel. Osmnáctiletý Jakub Oubrecht spoluvlastní marketingovou firmu a za sebou má práci pro Stream či Mall.cz. „Od narození jsem velký extrovert, nikdy mi proto nedělalo problém být trochu přidrzlý,“ popisuje svoje začátky mladý tvůrce. V rozhovoru pro Brainstorm vysvětluje důvody svých úspěchů i přešlapů a přibližuje, jakou roli hrají sociální sítě v našich životech.
Tvořit jsi začínal poměrně mladý. Jak jsi překonával přirozenou nejistotu?
Neměl jsem ostych, byl jsem velký samouk s potřebou pořád něco dělat. V uvozovkách kreativní práci jsem poprvé zkusil asi před třemi lety. Jsem z generace, která se nevyhnula éře youtuberů, na základní škole jsem proto začal natáčet Let’s playe Minecraftu, což bylo naprosto strašný. Dělal jsem je asi rok, až jsem si uvědomil, že ze mě slavný youtuber asi nebude. Ale jelikož mě kreativní proces bavil, napadlo mě vyzkoušet focení. Zašel jsem proto za holkami z místního kulturního domu, že jim rád zadarmo udělám fotky. Tímhle způsobem jsem pár měsíců získával první zkušenosti a jednou mi napsal kamarád, že známý potřebuje fotky z kulturistiky, a tak jsem dostal poprvé zaplaceno.
Pokud se dá o někom říct, že dělá tak trochu všechno, byl bys skvělý adept. Jak vypadá tvoje práce?
Hlavní náplní mého zaměstnání je online produkční a marketingová agentura Onex Production, kterou vedu se svým bráchou. Staráme se firmám či influencerům o sociální sítě, děláme online marketing a strategie. Taky máme v centru Prahy fotoateliér, který si může kdokoli pronajmout. Do toho pracuji na dalších, většinou neziskových akcích. Například jsem se podílel na projektu Plíce Prahy, ve kterém tvoříme komunitní centrum pro Klánovice, kde bydlím. Zároveň pořádáme různé charitativní akce, naposledy třeba ples.
Je ti osmnáct let, jak jsi práci skloubil se školou?
Je to trochu boj. Studuji třetí ročník umělecké a reklamní školy. Upřednostnil jsem ale praxi a jdu cestou, která je, zvlášť pro moje rodiče a některé lidi ve škole, vlasy trhající. Snažil jsem si vyjednat individuální plán, ale škola mi bohužel nevyšla vstříc. Nechci školu dávat na druhou kolej, ale samozřejmě je pro mě mnohem náročnější. S některými učiteli naštěstí funguji individuálně a nemusím docházet do hodin, nebo odevzdávám práci později. Firma je pro mě ale přednější, je trochu jako moje dítě. A člověk si neřekne, že nechá dítě doma, protože má jiné starosti.
Největší roli v úspěchu hraje, jak se člověk profiluje.
Spousta mladých lidí je ambiciózních, jen část z nich se ale rozhodne své sny doopravdy splnit. Kdy sis uvědomil, že chceš být sám sobě šéfem?
Jedno léto jsem strávil na brigádě v kavárně. A bez toho, aniž bych tu práci nějak shazoval, jsem zjistil, že mě nebaví, nechci ji dělat a nesedí mi. Nelíbí se mi být pod někým zaměstnaný, dělat co mi řekne a docházet na předem danou pracovní dobu. Velice jsem se tam trápil, což mě utvrdilo v rozhodnutí dělat práci sám na sebe.
Co ve své práci považuješ za největší zlom?
Bylo to asi v době, kdy jsem se seznámil s Honzou Mikulkou a Jankem Rubešem, klukama z pořadu Honest Guide. Hrozně mě bavila jejich práce a byl jsem jejich velký fanoušek. Janek jednou přidal na Facebook příspěvek, že jdou demonstrovat před, tehdy ještě otevřenou, směnárnu na Staroměstském náměstí. Řekl jsem si, že to nejmenší, co můžu udělat, je vzít foťák a podpořit je. Strávil jsem s nimi celý den, nafotil jim fotky a pomohl odhánět turisty. Potom jsme se ještě několikrát potkali, často paradoxně v Lokále na pivu, i když jsem tehdy nebyl plnoletý. Po jedné akci mi Honza nabídl, jestli nechci pro Stream produkovat pořad Jak na to, a já tak poprvé v životě přičichl k profesionální práci. I když jsem pracoval na sebe, musel jsem dodržovat termíny a podléhal jsem vedení. Bral jsem to jako hroznou školu a přesvědčil se, že mě tahle práce fakt baví.
V přednášce pro Barcamp jsi zmínil, že klíčem k úspěchu je umět se prodat. Jak to ale zařídit v době sociálních sítí, které sice slouží jako pomocný nástroj, zároveň ale rozšiřují konkurenci?
Hrozně moc záleží na osobnosti. Sociální sítě jsou klíč, který když dokážete použít ve svůj prospěch, strašně vám pomůžou. Z vlastní zkušenosti ale vím, že největší roli hraje, jak se člověk profiluje. Musíte mít, lidově řečeno, prořízlou hubu, dostat se do vysněné komunity a ukázat, že na to máte. I když je konkurence velká, najít někoho šikovného a spolehlivého není jednoduché. Úspěch je také hodně o mezilidských kontaktech a podle mě ještě dlouho bude.
Mám odlišný život, neřeším stejné problémy jako mí vrstevníci.
Myslíš si, že s podobnou osobností se člověk zkrátka narodí, nebo se k ní může dopracovat?
Problém je, že já sám nevím. Jsem takový od přírody a dokážu se bavit v podstatě s kýmkoli. Myslím si, že do jisté míry se to naučit můžeme, člověk ale musí zapřít sám sebe. Pilířů úspěchu je však víc, dnes se klade velký důraz na spolehlivost. Mladým lidem, a to vidím i na sobě, totiž chybí disciplína. Sám jsem se několikrát spálil, protože jsem neudělal, co jsem měl. Dostal jsem za to čočku, kterou si pamatuji dodnes a snažím se z ní poučit.
Být cílevědomý a sebevědomý je pro tebe základ. Jak si ale člověk pohlídá, aby nepřekročil pomyslnou hranici k aroganci?
Ta hranice je velmi tenká a musím říct, že jsem ji několikrát překročil. Člověk má o sobě od jisté chvíle určité mínění a žije na obláčku. Pak se ale baví s někým, kdo v praxi není dva roky, ale třicet. A najednou mu osmnáctiletý floutek říká, jak do toho hrozně mlátí. Podobné situace zpravidla končí tím, že se s tebou buď daná osoba přestane bavit, nebo ti řekne, že jsi arogantní. Nejlepší škola je se spálit. Mně nezávisle na sobě řeklo víc lidí, že jsem arogantní vůl, nebo ať si na zmíněnou hranici dávám pozor. Od té doby se snažím na ni myslet. Je důležité mít kolem sebe starší a zkušenější lidi, kteří vás naučí pokoře.
Z tvé práce jde poznat, že tě baví a chceš do ní dát co nejvíce můžeš. Nemáš ale pocit, že přicházíš o „normální“ život puberťáka?
Tuhle otázku si kladu každý den. Když přemýšlím nad tím, co bych na svém životě změnil, pokaždé mě napadne, jestli ještě nepočkat. Ale zároveň vím, že bych to neudělal. Možná bych se vyvaroval nějakým chybám, ale nic bych na minulosti neměnil. Mám odlišný život, neřeším stejné problémy jako mí vrstevníci. Žiji ale v sociální bublině, do které patří jak oni, tak starší lidé s podobnými starostmi jako mám já. Naučil jsem se rozdělovat osobní a pracovní život.
S tvou prací souvisí i současný trend, který vyzdvihuje produktivitu, takzvaná „hustle culture“. Jak zmiňovaný balanc mezi prací a osobním životem udržuješ?
Sleduji videa od Petra Máry, který jednou řekl krásnou věc. A to, že si má člověk najít takovou práci, která je jinak jeho prokrastinací. Čehož se držím. Upřímně, mně je produktivita trochu cizí. Nejsem typ člověka, který by musel v kanceláři sedět do večera. Pracuji asi čtyři až pět hodin denně, což je docela rozumná míra. Rád chodím ven s kamarády a neochuzuji se o to. Neznamená to ale, že se flákám, jde o efektivitu.
Spousta lidí se až moc snaží, čímž ale ztrácejí emoce a autentičnost.
Denně pracuješ se sociálními sítěmi. Nemáš někdy pocit, že tě pohlcují?
Sociální sítě jsou jeden z důvodů, proč dělám to, co dělám. Mám je rád, nezastávám názor, že jsou zlo. Do jisté míry to s nimi může člověk přehánět, což občas pozoruji i na sobě. Jde ale jenom o jinou formu touhy zalíbit se, a ta tu byla vždycky. Když jsou ale sociální sítě vaše práce, už se vám na nich volný čas trávit nechce. Čímž neříkám, že jim ho nevěnuji, odůvodňuji si to tím, že se snažím být v obraze, abych mohl informace využívat ve své práci. Dokážu ale telefon odložit a několik hodin v kuse ho neřešit. Člověk by měl mít vlastní hlavu a pokud se nehodí mít mobil v ruce, zkrátka ho nepoužívat. Celé je to o vůli.
Nedávno jsi natočil video, kde mluvíš o influencerech a dopadech jejich chování v době šíření koronaviru. Jak vnímáš svůj vliv na ostatní ty?
Asi narážíš na video, ve kterém jsem kritizoval Nelu Slovákovou, protože situaci zneužívala pro prodej svých roušek. Na její nabídce nevidím nic špatného, základem vlivu je ale upřímnost k cílové skupině. Nela ale šířením nepravdy udělala pro zvýšení prodeje přesný opak. V naší agentuře věříme v transparentnost, například pokud je za příspěvek influencer placený, měl by to dát vědět. Důležitý je taky obsah, který člověk tvoří a je za něj zodpovědný. Za třetí, každý, kdo má nějaký vliv, by si měl budovat osobní značku. Influencer by neměl spolupracovat s firmami, které jsou vzájemně konkurenční. Jinak se z něj stane chodící billboard. Snažím se podle toho řídit a stát si za tím, co dělám.
Co jsou podle tebe schopnosti, které by tvůrci jako ty měli mít?
Hodně důležitá je zodpovědnost, taky určitá lidskost a citlivost. Dnešní doba je hrozně přemotivovaná. Spousta lidí se až moc snaží, čímž ztrácejí emoce a autentičnost. Například z Američanů mám často pocit přetvářky a neupřímnosti. Něco podobného začínám cítit i v Česku. Je důležité být svůj, ne loutka vašeho snu, nebo okolí. Protože lidi to poznají.
Myslíš si, že se bude s mladší generací lidskost, o které jsi mluvil, vytrácet ještě víc?
Doufám, že pokud budeme budovat osobní značku, zahrneme do ní i zmiňovanou autenticitu. Sociální sítě jsou odraz toho nejlepšího, co se kolem nás děje. Nemáme potřebu chlubit se tím, jak špatně či znuděně se máme. Spousta z nás zná youtubera Caseyho Neistata, který jednu dobu natáčel každý den vlogy. Většina z nich byla pozitivní, mě od něho ale nejvíc bavila videa, ve kterých sdílel negativní zkušenosti. Nikdo přece není šťastný nonstop, všichni máme horší chvíle. Bojíme se prozrazovat své problémy, možná bychom se ale ostatním přiblížili právě jejich sdílením.
