Nejspíše o něm skoro nikdo z vás neslyšel. Nemá slavný Instagram, ani svůj blog a na Facebooku pár fotek. Přesto je to jeden z nejzajímavějších cestovatelů, které jsem kdy potkala. Na Erasmus do Norska se vydal na kole, ujel závod Transcontinental – 4200 km skrz Evropu a putoval po Špicberkách. Věřte, že ale teď o jméně Jakub Vlček uslyšíte. Kuba se totiž vydává na závod kolem světa na kole, který ještě nikdy žádný Čech nedojel a ročně ho zvládne jen pár lidí.
Považuješ se za dobrodruha?
Asi jsem se do nějakých dobrodružných situací dostal, ale za dobrodruha se nepovažuji. Skuteční dobrodruzi objevovali Ameriku, dobývali póly, bádali v nitru černé Afriky a vystupovali na velehory, na kterých ještě nikdo nebyl. Když jsem vyrazil na Svalbard, tak mi to nebezpečné nepřišlo vůbec. Parťák mi onemocněl, a tak jsem se nemohl vydat do odlehlých částí souostroví, což bych asi za dobrodružství považoval. Zažil jsem sice solidní vánice ve slušných mrazech, ale vzhledem k dobrému materiálnímu vybavení to nebylo nic diskomfortního a navíc jsem dělal všechno pro to, abych toho medvěda prostě nepotkal.
Co pro tebe dobrodružství tedy znamená?
Slovo dobrodružství nemám moc rád a nejsem si jist definicí jeho významu. Přijde mi, že bývá používáno příliš často, a především v označování banálních zážitků, takže jeho původní význam tím byl dost degradován. Podvědomě ho vnímám jako objevování něčeho nového, kde ještě moc lidí nebylo, nebo co moc lidí nedokázalo. Nutnými složkami dobrodružství jsou podle mě alespoň potenciální nebezpečí, určitá míra diskomfortu, zvýšená fyzická a psychická zátěž a nejistota, kdy nevíš, co tě čeká, nebo naopak i to, že tušíš, co tě potkat může. Míře dobrodružství určitě přispívá i pocit osamění.
Místo toho, abych platil nájem, tak jsem bydlel v lese nebo pod převisem, podle toho, jestli pršelo nebo ne.
Máš do budoucna vizi něčeho takového?
Cesta kolem světa podle mě dobrodružství bude. Člověk sice lidi potkává, ale na té cestě je sám a moc lidí to neudělalo. Lákají mně taky velehory. Hromadné dobývání Everestu ale ne, musí to být méně populární místa.
Když už jsme se dostali k závodu kolem světa. Jaká jsou pravidla?
Jedná se o World by Bike Challenge. Spočívá v tom, že člověk musí objet svět na kole a kdo to objede nejrychleji, ten to vyhraje. Každý si dělá svoji trasu, takže se s nikým pravděpodobně ani nesetkám, ale start a cíl je pro všechny v Paříži a musím splnit nějaké podmínky. Člověk musí ujet 28 000 km (což je rovníková délka souše), musí protnout dva protilehlé body, pobývat na severní i jižní polokouli, pohybovat se východním směrem a každý poledník smí protnout jen jednou. Zkrátka jde o to, aby někdo nenajel 28 000 km kolem Paříže a neřekl, že objel svět.
Za den jsem ujel nejvíc 550 km, jel jsem z Tromsø na Lofoty.
Není to tvůj první dlouhý závod. Čím tě tyhle dlouhé závody fascinují?
Na kole mám rád právě hlavně dlouhé trasy, kdy jedeš odněkud někam a můžeš čárat po mapě. Naplňuje mě právě ten pocit, kdy se podívám, kudy jsem jel. Nejvíce to zatím bylo 4200 km za 12 dní při Transcontinentalu (tj. 350 km/den) a za den asi 550 km, kdy jsem jel z Tromsø na Lofoty.
Jak se na takové závody připravuješ?
Ono se na to úplně natrénovat nedá. Tyhle dlouhé trasy jsou hlavně o hlavě a o tom, jestli to tělo vydrží. Hlavu, si myslím, na to mám celkem nastavenou, i když takhle dlouhou věc jsem ještě nezažil. Když se ale pro něco rozhodnu, tak se do toho zakousnu a jdu po tom. Člověk musí být přesvědčen, že to opravdu chce. V krizích je důležité umět najít novou dílčí motivaci a dávat si průběžné cíle. Dělat to taky kvůli sobě, ne kvůli někomu jinému. Po fyzické stránce by měl člověk samozřejmě na tom kole něco najet, ale nemyslím si, že je potřeba, aby měl najeto 20 000 km před startem. Je potřeba posílit taky záda a krk, jelikož když jedeš dlouho na kole, tak ti pak padá hlava, protože jí máš pořád v záklonu a odchází ti krční páteř. Na to už pár lidi skončilo. Někteří lidé si na to dělají i konstrukci, která jim tu hlavu drží. Do takové situace se nechci dostat. Výborný doplňkový sport je lezení, při kterém zapojíš celé tělo. Třetí, neméně důležitá složka je taktická příprava. Ta zahrnuje procesy od plánování trasy, přes sledování politické situace až po shánění sponzorů pro takovou akci. Bez nich by to rozhodně nešlo.
Naplánovat výlet někdy i jen na pár dní je dost náročné, natož trasu na kole na několik měsíců. Jak dlouho dopředu si plánuješ své cesty?
Nejsem moc velký plánovač, ale záleží na závažnosti toho výletu. Když jde o výlet, často vyrážím jen s hrubou představou a podrobnosti řeším cestou. Když jsem jel na Erasmus na kole (jelikož letenky byly moc drahé), tak mi plánování trvalo asi deset minut. Moc cest tam nevede, tak nebylo moc co vymýšlet. Jedeš prostě pořád na sever a kdyžtak zastavíš a zeptáš se: „Prosím vás, kudy se tady jede do Norska?“. I když lidi většinou nevědí, kde je sever. Cestu kolem světa na kole mám ale několik let v hlavě a plánuji to přibližně rok. Je tam větší zodpovědnost. Jednak vůči sobě, když se do toho pustím, tak to chci dokončit, a jednak vůči partnerům, kteří mi věří a nechci je zklamat. Zejména ne nějakou nezodpovědností, které by šlo předejít.
Jak se na takhle dlouhých cestách orientuješ?
Já mám hrozně rád papírové mapy. Mně se na tom líbí, že si ji rozložím a vidím bod odkud a kam jedu. Ale co se hledání polohy týče, není to úplně nejlepší. Je to asi trošku přežitek a aby to mělo rozumné měřítko, je mapa hrozně veliká. Do Norska jsem ale s papírovou mapou vyrazil. Měl jsem jich s sebou osm.
Máš za sebou cestu na Erasmus na kole, závod přes Evropu. Co považuješ za nejšílenější věc, co jsi kdy udělal?
Za nejšílenější věc považuji, že jsem se přestěhoval do Českých Budějovic 😀 Asi ale narážíš na řešení ubytování během studií, to pár lidí zaujalo. Já ale na bydlení pod skalním převisem nevidím nic šíleného. Spíše to bylo adekvátní mému věku. Studoval jsem v Ústí nad Labem a místo toho, abych platil nájem, tak jsem bydlel v lese nebo pod převisem, podle toho, jestli pršelo nebo ne. Někdy jsem tam byl sám, někdy nás tam bylo víc. Když jsme byli moc smradlavý od ohně, kde jsme opékali buřty nebo kus flákoty, tak jsme to brali přes bazén, který stál 25 korun, a tam jsme se v sauně ohřáli a ve sprchách umyli a šli jsme do školy. Skoro 290 dní v roce jsme spali venku, kamarád mě asi o dva dny předběhl.
Co považuješ za nejzajímavější místa, kde jsi byl?
Špicberky a Island byly na pohled nejhezčí, nejhlubší zážitek byl pro mě Eiger (hora ve Švýcarsku, která má nejvyšší severní stěnu v Evropě – 1800 m, a mezi horolezci je známá svou obtížností, o historii pokusů – většinou tragických – je sepsáno několik knih).
Co tedy všechno děláš ve svém volném čase?
Dřív to bylo hlavně lezení a horolezení na písku a v Alpách s výstupy často v zimě. Mám rád dlouhé, vícedenní výstupy, což obnáší spaní ve stěně. Za dobrých podmínek je to krásný zážitek. Kolem ticho, nad tebou hvězdná obloha, pod tebou kilometr díra. Co chceš víc. Teď se snažím více jezdit na kole, zodpovědnost si to žádá. Občas se rád proběhnu, ideálně v lese nebo po horách. I když to tak možná nezní, jsem celkem společenský člověk a rád se potkávám se svými kamarády. Ideálně při sportu a pak na zaslouženém pivu.
