Tvoje hlavní role v Mydy Rabycad je saxofon, jak a kdy jsi s hraním začínal?
Popravdě, saxofon byl hlavní rolí spíš v období prvního alba. Dnes už mírně převažují synťáky – klávesy a EWI (dechový syntetizér pozn. aut.). Ne že bych snad na saxofon zanevřel, ale s tím, co teď skládáme, přišel přirozený posun. S hraním jsem začínal asi ve 13 letech v ZUŠ a necelé dva roky jsem chodil i na konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, to byla cenná zkušenost.
Hraní v kapele je životní styl a pokud to člověk tak bere, nemůže si stěžovat na nic.
Jsou Mydy Rabycad tvojí první kapelou?
Nejsou, měl jsem to štěstí, že jsem hrál v několika kapelách už předtím. Žánrově od bigbandů a jazzových komb až ke ska-punku. Když člověk projde pár kapel, má možnost velmi rychle získat nezbytnou pokoru, nadhled a především zpětnou vazbu od spoluhráčů, která ho může posunout dál. Navíc si udělá obrázek o tom, jakou hudbu a s kým by chtěl dělat.
Co ti hraní v kapele dává a zároveň bere?
Záleží na úhlu pohledu. Hraní v kapele je životní styl a pokud to člověk tak bere, nemůže si stěžovat na nic. Možná jen na to, že si nezvolil nějakou pohodlnější variantu. Myslím, že to nejde vydržet v tomhle tempu celý život, ale teď mě to baví! Často se setkávám s tím, že lidi vidí jen tu příjemnou část a neuvědomují si, jak moc náročný je neustálý život v kufru, kreativní proces atd.
Předpokládám, že hudba je tvou vášní, máš čas se věnovat i jiným aktivitám?
Hudba je pro mě nejen vášeň, ale i nutnost. Je to způsob, jak v tomhle světě nezešílet. Poslední dobou času moc nemám. Na žádné frontě není klid.
Když chceme dělat světovou hudbu, musíme nahrávat ve světových studiích, jiná cesta není.
Kombinace studia a hraní musí být náročná, jak to zvládáš?
Někdy líp, někdy hůř. Jde to, ale člověk musí umět dobře plánovat a nenechávat věci náhodě. Mám za sebou bakaláře teritoriálních studií na Karlovce a na právech jsem ve čtvrťáku. Práva mají tu výhodu, že se stačí pečlivě připravit na zkouškové a během semestru do školy nemusím moc chodit. Nicméně tenhle rok píšu klauzurní práce a ty vyžadují průběžnou přípravu. To pro mě znamená, že se asi do konce akademického roku moc nevyspím.
Co všechno vám přináší spolupráce s RedBullem?
Otevřené dveře kamkoliv si vzpomeneme! Red Bull v nás vkládá velkou důvěru a toho si vážíme. Díky němu máme energii na cestování do dalekých zemí, anebo nám umožnil nahrávat v Red Bull Music Studios v Berlíně. Když chceme dělat světovou hudbu, musíme nahrávat ve světových studiích, jiná cesta není.
Kolik zemí světa jste s kapelou procestovali?
Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že zatím 17.
Jaké máte vztahy mezi členy v kapele?
Popravdě výjimečné. Jsme si navzájem snad víc než rodinou. To se pozná tak, že některé věci už řešíme jen spolu, protože ten náš “dodávkovej” humor nikdo jiný nevydýchá. Nikdy jsem nic podobného nezažil a užívám si to.
Hudba je pro mě nejen vášeň, ale i nutnost. Je to způsob, jak v tomhle světě nezešílet.
Kolik lidí se podílí na chodu Mydy Rabycad mimo i během koncertů?
Je jich pěkná řádka. Bude to něco mezi 20-30, pokud počítám všechny, kteří během roku přiloží ruku k dílu. Mezi nejdůležitější patří náš manažer a zvukař Kužel, jeho asistentka Renata, light designer Pejšák, technici Netvor, Myšák a Indián.
Dostáváš nabídky na spolupráci od jiných kapel či producentů?
Občas se někdo z kamarádů ozve, že by chtěl poradit s produkcí elektroniky pro kapelu.
Kolik času trávíte společně s kapelou?
Dost. Vídáme se skoro každý den.
Začínali jste malými koncerty na jablonecké Rampě pro odhadem 100-200 lidí, kolik lidí navštěvuje koncerty dnes?
Tohle číslo se liší od typu akce. Ale teď přes léto jsme na festivalech pravidelně hrávali pro publika mezi 1000 – 6000 lidmi.
Za poměrně krátkou dobu jste se z malých akcí dostali na pódia prestižních tuzemských i zahraničních akcí, jaká je vaše vize do budoucna?
Nikdy se nezastavit ve zdokonalování. Průběžně se snažíme zlepšovat naši show, zvuk, hudební produkci i instrumentální skills.
Co považuješ za největší úspěch Mydy Rabycad?
Právě teď vydání třetího alba M.Y.D.Y., a že pořád držíme tak pevně pohromadě.
Jako kapela jste poměrně nevšední, ať už díky hlasu Žofky, tak stylem, který hrajete a nasazením, které do hraní dáváte, máte vůbec nějakou konkurenci ve stejném nebo podobném stylu?
Konkurence je určitě všude. Víme o jedné mladé kapele z Rakouska Eugene The Cat, která má hodně podobný model jako jsou Mydy Rabycad.
Kdo je hlavním motivátorem kapely, kdo vás umí nejlépe vyburcovat před koncertem?
Myslím, že právě parta jako celek. Sdílíme momenty štěstí a podržíme se, když někomu není do zpěvu.
Máš nějaký oblíbený festival či akci, kam se jako kapela rádi vracíte?
Rozhodně Rock For Churchill. Je to nejpříjemnější festival u nás se světovým line-upem.
Jaký styl hudby preferuješ? Popřípadě určité interprety.
Stylově vyhraněný nejsem, poslouchám téměř vše od jazzu až k punku. Hodně mě baví producenti francouzské elektronické hudby, třeba Chinese Man, Deluxe, 20syl, Askillz, Krafty Kuts.
Sdílíme momenty štěstí a podržíme se, když někomu není do zpěvu.
Nenastala u tebe někdy chvíle, kdy by sis řekl pomyslné “a dost”, dál nemůžu a chtěl s hraním skončit?
Párkrát mě to v největším vyčerpání napadlo, ale vím, že bych toho nebyl schopný a nic by to nevyřešilo, protože to miluju.
