Krok do neznáma
Kdyby měl tuhle svou zkušenost k něčemu přirovnat, zvolil by prý metaforu stroje. ,,Stejně jako u stroje, je na začátku nějaký „input“ (investice – vklad) a na konci „output“ (produkt – výstup). Před začátkem Erasmu je tu napětí, stres a na konci toho je velké dílo.“ Při popisování momentu před odjezdem do ciziny zmiňuje zejména strach z neznáma. ,,V té chvíli jde o velikou věc, přijde vám, že se obětováváte, ale ve srovnání s tím, co za tu cenu strachu získáte, se vám tohle všechno bude později zdát jako malichernost.“
V Norsku je v podstatě radost platit daně.
Šťastná Skandinávie
Dalo by se namítnout, že Norové platí vysoké daně (obvykle okolo 40%), což se nezdá být zrovna výhodou, ale Michal v tom naopak vidí velké pozitivum. ,,Lidé tady sice platí vysoké daně, ale jejich peníze se jim vrací prostřednictvím údržby veřejných prostor, všemožných dotací a formou štědrého sociálního systému včetně víceméně bezplatného zdravotnictví. Když vidím, jak efektivně to tu funguje, nevadilo by mi tady žít a platit takové daně, protože vím, že mají své opodstatnění. Společnost peníze dá a dostane něco na oplátku – tak to má fungovat. Takže se dá říct, že v Norsku je v podstatě radost platit daně.“
Přemýšlím nad tím a odmítám věřit, že tohle má být ten pověstný klíč Skandinávců ke štěstí. Jak se přece říká, štěstí si za peníze nekoupíš. ,,Pochopitelně to není jenom o tom mít peníze. V žebříčku nejšťastnějších zemí, co vypracovala OSN, je třeba takové Finsko první, ale USA není ani mezi prvními deseti. Přitom, když se to vezme z ekonomické stránky, USA je daleko bohatší. To pak jde o to, jak lidé přijímají tu zodpovědnost, jak nakládají s penězi a co dělá vláda pro spokojenost obyvatel,“ vysvětluje Michal a pokračuje: ,,Na své cestě jsem si stopnul ekonoma a ten mi řekl, že když podnikatelé, zaměstnanci a vláda jsou silní a rovnocenní, tak ta společnost může být šťastná. Přijde mi, že v Americe jde o vyzvednutí konkrétních jedinců, respektive je tam důraz na individuální úspěch, ve skandinávských zemích se dbá spíše na celkové blaho společnosti. V prvním případě pak dochází k nerovnocennosti – narušení harmonie, kdy je někdo extrémně bohatý a jiný extrémně chudý, což může mít negativní důsledky.“
Záleží na daném člověku, co mu za risk stojí a co ne.
Žít Norsko low-cost
Když si studenti vybírají, kam jet na Erasmus, Norsko většina zavrhne, protože je odradí upozornění na fakt, že tam není lehké vyjít s penězi. Michal byl ale přesvědčený, že pro něho to nebude problém. Měl inspiraci v Ladislavu Ziburovi a knize Marka Boyla Muž, který se zřekl peněz a přežil. ,,Že to jde a dá se to zvládnout, jsem chtěl dokázat spíš ostatním než sobě, já sám si byl totiž jistý, že to zvládnu.“ Aniž o to nějak významně usiloval, byl schopný vyjít v průměru s šedesáti norskými korunami na den (to je cca 150 Kč). Rozhodl se, že nebude platit za dopravu a místo toho bude jezdit na kole. ,,Přiznávám, jídla jsem si taky kdovíjak neužíval, ale v závěru z toho vlastně vyšla dobrá ozdravná kúra.“ Díky tomuto přístupu všem skeptikům dokázal, že žít v Norsku se dá i levně. Ve chvíli, kdy si na konci semestru počítal výdaje, zjistil, že dokázal vyjít se zhruba dvěma tisíci norských korun na měsíc včetně ubytování.
Vhledem k tomu, kolik se mu podařilo ušetřit, se rozhodl o prázdninách Norsko trochu více procestovat. Stopoval, a tak i cestování po jedné z nejdražších zemí v Evropě, které trvalo 26 dní, ho vyšlo přibližně na necelých šest tisíc českých korun. ,,Přitom jsem viděl ta nejfrekventovanější turistická místa jako Trolltunga, Bergen, Flåm, Geiranger, Trollstigen nebo Lofoten, což znamenalo přejet tisíce kilometrů. To mi pomohlo si uvědomit, jak jsem svobodný, když mě takový trip stál tak málo peněz.“
Takhle se zdá, že stopování je úžasná věc. Všechno má ale svou stinnou stránku. Michal si je toho vědom, a proto zdůrazňuje, že stopovat by se mělo s rozmyslem a s opatrností, ale zároveň říká, že riziko je všudypřítomné. ,,Mohl bych klidně jít někde po ulici v Londýně a nedaleko mě se může odpálit terorista. Rizika jsou všude. Záleží na daném člověku, co mu za risk stojí a co ne.“
Měsíc na cestě mi dal víc než půl roku ve škole.
How are you?
Během Michalova vyprávění mě napadá otázka, co mu dalo víc. Semestr ve škole v rámci Erasmu nebo jeho měsíční roadtrip? ,,S ohledem na jazyk byla přínosnější cesta, kdy jsem díky stopování hodně mluvil, zatímco ve škole jsem většinu času jen seděl na přednáškách a mlčel. V jazyce je nejdůležitější mluvení, proto bych řekl, že v tomhle ohledu mi ten měsíc cestování dal víc.“
Další velké plus, které Michal cestování připisuje, je rozmanitost, kterou s sebou přináší – na rozdíl od stereotypu, který se pojí s chozením do školy. ,,Když jsem byl na roadtripu, žádný den nebyl stejný, každý byl unikátní a přinášel nové zkušenosti a zážitky. Jednou se mi dokonce podařilo si i stopnout loď. Na druhou stranu musím uvážit, že bez Erasmu bych ten měsíční trip po Norsku neuskutečnil.“ Jinak řečeno jedno bez druhého nemohlo být. ,,Tu cestu beru jako tečku nebo spíš jako razítko, které to všechno krásně stvrdilo.“