Stojím u výdeje zavazadel na dublinském letišti a nějak nechápu, co se děje. Na páse krouží už jen pár zavazadel, ale můj k prasknutí nacpaný batoh mezi nimi není. V duchu proklínám letušku, která mi před letadlem řekla, že mi zavazadlo zdarma odbaví. Přes všechny ty zmatky se zavazadlem ani nestihnu být nervózní a než se naděju, už sedím na zadním sedadle obklopená plyšáky vedle osmileté Holly, o kterou se budu měsíc starat.
Zvyknout si na nový režim
Jestli je nějaká věc, kterou vás cestování o samotě zaručeně naučí, je to řešit všechny situace s úsměvem. Co na tom, že mám jen kabelku, jejíž obsah čítá plyšovou myš, počítač a lahev českého vína, kterou vezu jako dárek. Co na tom, že musím první večer sušit koupené kalhotky fénem. Co na tom, že se další den koupu v oceánu ve vypůjčených leginách, které mi pod vodou málem spadnou.
První dny v nové rodině jsou vždy o zvykání si na nové lidi a prostředí. Že zapadnu, jsem věděla už v momentě, kdy osmiletá slečna udělala první hvězdu. Je to malá gymnastka, jakou jsem v jejím věku bývala i já. Po týdnu se začnu cítit jako součást rodiny a než se naděju, je můj irský měsíc pryč.
Hitem letošního léta je dělání slizu a závody ve skocích na trampolíně
Pokud hlídáte starší dítě, nevyhnete se všem těm praštěným věcem, které děti dělají. V jednu chvíli máchám ruce v nechutné zelené hmotě ala po domácku vyrobeném slizu, což vám začne připadat mnohem hroznější, když si uvědomíte, že ten nepořádek budete muset uklidit vy. V další chvíli se zase hrabu v mokrém písku a snažím se neječet, když zahlédnu obřího brouka, protože se přeci musím chovat dospěle. Imituji hlasy všech možných panenek a plyšáků, hodiny hledám kostičky lega a další hodiny je zase uklízím.
Naštěstí pro mě je nejoblíbenější zábavou skákání na trampolíně a houpání se na houpačkách. A tak můžu dosyta dělat všechny potrhlé kousky, které se už v mém věku nesluší. Dokonce si párkrát tajně na trampolíně zaskáču, když jsem doma sama. Všechny tyto aktivity vás ale vrací do vašich dětských let a najednou začnete vzpomínat, co jste dělali vy. V neposlední řadě si zlepšujete slovní zásobu. Protože kde jinde byste se naučili životně důležitá slovíčka jako například, jak se řekne sliz nebo vodní víla.
Večery patří skleničce vína s dospělými a poznávání místní kultury
Po celodenním hlídání mám čas pro sebe. Užívám si samoty, chodím na dlouhé procházky podél oceánu, pozoruju lachtany a cvičím jógu. Každý večer se ale scházím s mojí náhradní rodinou u večeře a skleničky vína. Prostřednictvím jejich vyprávění poznávám irskou kulturu a s každým dnem se do téhle ostrovní země začínám zamilovávat. I když na začátku jediným důvodem byl měsíční pobyt u oceánu, nepřestává mě fascinovat zelená krajina, nekonečné procházky po útesech, všudypřítomné ovce a krávy jako na českém venkově a to, že mě v desetitisícovém městečku, kde bydlím, každý zdraví.
Irská nátura
Irové stejně jako já milují oceán a náležitě si ho užívají. Počasí se tu v letních měsících pohybuje maximálně kolem dvaceti stupňů. A když náhodou už těch dvacet je, všichni si stěžují, že se to horko nedá vydržet a berou pláže útokem. Při prvním koupání zažiju menší šok. Voda je tak studená, že ještě hodinu necítím prsty na rukou i přestože mám na sobě dva svetry. Irové se ale koupou za každého počasí i v zimě. Nezřídka vidím děti řádit ve vodě ještě po setmění, kdy často při svých procházkách vytahuju bundu. Milují sendviče k obědu s pytlíkem malých brambůrek, pikniky na pláži, uzeného lososa a jsou hrdí na irské čerstvé mléko, sýry i hovězí maso. V obchodech člověk jen málokdy najde produkt, který není označen štítkem “irský“.
Stejně jako ve Velké Británii, i v Irsku je velmi běžné mít na pomoc s dětmi aupairku. Díky tomu jich i v malém městečku potkám hned několik, se kterými si hned po prvním setkání padnu do noty. Na tom být v cizině, je totiž krásné mimo jiné i to, že se sblížíte s lidmi, se kterými byste se asi za normálních okolností ani nepotkali.
