Kazma: Každý strop je jenom podlaha o patro výš

Jak jsi vlastně začínal?

Jak jsem začínal, panebože…to bude na dlouho 😀 Odjakživa mě bavilo točit videa. Už od raného věku, kdy jsem dostal poprvé do ruky kameru, kterou jsem ukradl svý vlastní mámě. Začínal jsem jako obyčejný video-natáčeč pro server Stream.cz, když tam ještě nebyl žádný profesionální obsah, ale fungovalo to spíš jako youtube – kdy uživatelé mohli nahrávat videa. Tak to začalo – tak si toho někdo všimnul.

Je spousta možností, jak tě můžou lidi sledovat, jak se zviditelnit…Proč jsi se rozhodl točit zrovna videa?

Dneska už je samozřejmě těch věcí, co je možný dělat, víc. Neměl jsem žádný ambice veřejně vystupovat před lidma nebo něco takovýho. Chtěl jsem si jenom tak sám točit ty videa, ale pak se to po nějaký době přehrnulo. Psal jsem taky třeba blog na střední škole. V době, kdy ještě nebyly vyloženě blogeři, tak jak jsou dneska. Můj blog byla taková kultovní věc na škole. Psal jsem tam o mejdanech a o učitelích. Četla to celá škola a už tehdá jsem tam měl takový ty svoje první fans.

Co vše musíš zvládat – píšeš si třeba scénář?

Kéž bychom někdy nějaký scénář měli. My jsme snad jediný štáb na celým světě, který píše scénář až to dotočí. To tady Lygouš, který to stříhá, pak chudák trpí, a pořád chce vědět, co s tím má jako dělat. My ani když to máme natočený, tak ještě nevíme. Vlastně až potom, co natočíme ten materiál, tak ten příběh dáváme do kupy. Samozřejmě máme předtím nějakou přípravu. A není si myslím nějak malá. Jde o to prostě mít na začátku nějaký nápad, na který se pak nabalí halda dalších nápadů. A v nějaký fázi je potřeba dát to alespoň bodově do kupy na papír, protože jsou ty věci složité a mají různé zápletky.

Takže na place nemáte klasický scénář, podle kterého byste jeli?

Vůbec. Většina těch věcí jsou jenom nápady. Někam se dostaneme, ale zbytek prostě zahraje život. Máme jen nějakou hrubou kostru, víme, kde začít a víme kam jít. A jak to dopadne, to už ten scénář píše sám život. Takže z toho důvodu ho ani nemáme. Když se vrátíme z toho natáčení, tak si říkáme „Ty krávo, co se to vlastně všechno stalo a jak to teď postavíme? Jak z toho ten příběh vůbec uděláme?“ Jsme fakt jeden z mála štábů na světě, který píše scénář až po akci.

Kde berete nápady na projekty?

Víceméně ta hlavní nápadová složka jsme my – já a Markus. Samozřejmě pak to řešíme v nějakých větších skupinách. Ale ten základ, od kterého přichází ty nápady, tak jsme vlastně dva… A je to vždycky porod samozřejmě.

Máte nějaké nápady v zásobě?

Dneska už jsme ve fázi, kdy máme spoustu sepsaných nápadů a postupně se je snažíme odbavovat. Bohužel máme víc nápadů, než sil na to odbavení. Děláme to tak, že se s Markusem jednou za rok na týden sbalíme a odjíždíme na takový kreativní meeting, kde se spolu zavřeme. Někam, kde není elektrika, signál, internet…mimo civilizaci, kde nás nikdo neotravuje. Byli jsme v Papírně v Krkonoších, na hausbotu, kde nebyl ani záchod. Jsme zavřený v jedný místnosti a jenom přemýšlíme a nahazujeme nápady a píšeme to na papíry A4, které lepíme na zeď. A když odjíždíme, tak máme vylepenou stěnu hesly typu: Jim Carrey. A z tohohle nápadu to pak celý vzniklo, z jednoho papíru. A protože tam jezdíme sami, tak tomu říkáme Zkrocená hora. Nevím, jestli jsi viděla ten film.

Neviděla. O co tam jde?

Je to o dvou kovbojích, který spolu odjedou daleko do prérie a jsou nucený strávit spolu několik dnů sami mimo civilizaci., protože se tam někde zaseknou a spí tam spolu ve stanu. No a zabouchnou se do sebe 😀 😀 😀 Je to takový gay film nakonec. Takže tak. Proto tomu říkáme Zkrocená hora.

Kolik lidí máš v týmu?

Stabilně tady in house, to základní jádro, je nás pět. Pak samozřejmě, když jdeme do akce, tak svoláme zbytek naší crew, zálohy a různý lidi. Jsou akce, kde nás je třeba padesát, čtyřicet. Je to různý. Zhruba něco kolem tohohle počtu, podle toho, jak se do čeho jde.

Když jsi začínal, byl to hodně velký punk?

To si piš. Začínal jsem doma v pokojíku, v dětskej izbe. A bylo to na Zahradním městě v Praze na sídlišti. Bydlelo nás tam v třípokojovým bytě pět. A v jedný tý místnosti jsem si na gauči, na kterým jsem spal, udělal talk show. Tak tam to začalo.

Musíš se na Streamu hodně krotit?

Naštěstí ne. Samozřejmě v rámci toho procesu tam máme schvalovačku. Všechny pořady prochází tím schvalovacím procesem, který zpravidla bývá mnoho dní před tím, než ten pořad jde ven. Kvůli tomu, aby se tam do toho mohlo zasahovat a dělat úpravy. My tam zpravidla jdeme v den naší premiéry, nebo den před premiérou. Takže už do toho nikdo moc kecat nemůže a už dlouho se nám nestalo, aby k tomu byly nějaký připomínky. Dneska už jsme zvyklí, že to donesem a plácnem to na stůl.

Takže žádná cenzura?

Naštěstí už jsme v pozici, kdy si myslím, že nám tam natolik věří, že si tohle můžeme dovolit. A fakt už roky se nám nestalo, že by nám do toho někdo nějak výrazně zasáhl. Doneseme to, necháme tam ten materiál a jde se rovnou vysílat. Nehledě na to, že si myslím, už těžko dneska najít někoho, kdo by nám do toho mluvit mohl. Kdo to dneska umí dělat líp než my. Myslím si, že ten skill už máme. V tomhle máme tu tvůrčí svobodu fakt jako fajn.

Ale samozřejmě tím, že my nad tím trávíme spoustu času a jsme do toho tak ponořený, je občas fajn mít pohled někoho třetího z venku. Někoho, kdo vůbec neví, o co jde, aby nám řekl objektivně věci, který my nevidíme.

Nepřijde ti, že si každým tím videem nastavujete laťku pořád výš a výš a bude strašně těžký to překonat?

Jo, je to tak. Je to takový naše prokletí už dneska. Sami si ho děláme, samozřejmě. Nechceme z toho couvnout, těžko se z toho couvá. Chceme dělat každý díl lepší a lepší. Teď jsme v takový fázi, kdy je to už fakt neštěstí. Vydali jsme to Prostřeno a já jsem koukal, co se to dělo, co to udělalo. Říkám si „Ty vole, tak co teď. Co jako vymyslíme příště?! Co dál?!“ To jsou věci, který mě samozřejmě deptaj, ale zároveň je to super cesta, posouváme se strašně dál. Chceme jít kupředu. Zpátky ani krok. To neznamená, že neuděláme nějaký díl, který bude menší. Ale ono to nejde posouvat do nekonečna někam nahoru. Nekonečný růst neexistuje v ničem. Ale uvidíme. Každopádně já říkám, že každý strop je jenom podlaha o patro výš a tak to prostě je. Vydáme díl a začínáme odznovu. Akorát máme ještě větší závazek udělat to ještě větší.

Jak dlouho vám trvá příprava?

Nesmyslně dlouho. Jsou to měsíce příprav, než dojde k akci nebo k natáčení. Prostřeno se připravovalo přes osm měsíců. To je prostě strašný.

Co děláte po tom, co to vypustíte ven?

V ten den premiéry máme takový rituálek. Uděláme si posezení v rámci toho týmu, co na tom dělal. Takže se tady sejde někdy okolo osmé několik desítek lidí a koukneme se na ten díl u nás na projektoru v kanclu.

Většina lidí ho vidí poprvé, kromě lidí jako je Lygouš, ten to vidí třeba po stotísícátýpátý. Podíváme se na to, zatleskáme si a opijeme se. A pak čekáme do půlnoci, kdy ten díl vychází. Abychom se podívali na tu první flow, co to udělá. A obvykle tady i uzavíráme sázky, kolik to dá za 24 hodin. V opilosti se nad tím hecujeme. A já se druhý den probudím a první věc, co udělám je, že se podívám, kolik to má a už mám v hlavě takovou kalkulačku, kdy vím, kdy to jede a kdy ne. Když se ráno probudím a má to půl míče, tak vím, že to za den udělá míč jak nic a že to prostě fičí. Zároveň vím, kolik je průser.

Jinak nic, no. Nepodléhám nějakým oslavám, že bych se pak 14 dní v kuse jako vožíral a slavil to. Spíš mám z toho depku 😀 Protože si říkám: „Co teď dál?“.

A jak vypadají první dny po tom, co video spatří světlo světa?

Ty dny jsou takové, že cítíš, že to je talk about. Cítíš to na ulici. Když jdeš ven, lidi se o tom baví, v tramvaji, všude. Ten den na mě lidi troubí. Jen tak projedou ulicí a mávají na mě. Kamkoliv vlezeš do restaurace, tak všichni do tebe jedou a ukazujou ti palec nahoru. To trvá tak tři dny tohle období a pak se to postupně vrací do normálu.

Díky dílu Yesman jsi procestoval kus světa. Cestuješ rád?

Jo, cestuju moc rád. Cestování je důležitá věc, mění to pohled na život. Až mě štve, že poslední dobou na to nemám ani čas.

Co bys poradil sám sobě na střední?

Asi nic. Já si myslím, že jsem to chytnul za dobrý konec. Naopak je spousta lidí, kterým bych spíš poradil. Lidem, co se mnou studovali na střední a viděl jsem, co dělají, jak probíhá ten jejich studijní život. Já jsem to vždycky udržel na hraně toho, kdy jsem se bavil. Užil jsem si to strašně moc, ty školní léta. Byly to nejlepší léta mýho života. A zároveň jsem to nenechal spadnout do nějakýho průseru. Věděl jsem, co si můžu dovolit a věděl jsem, kde už je hranice a nikdy jsem to za ni nenechal spadnout.

Spousta lidí i u mě ve třídě to ale fakt jako prošprtala. Nic z tý školy podle mě neměli, víš. Strávili to v knížkách jenom proto, aby měli jedničky. Z dnešního úhlu pohledu je to úplně k ničemu. Kdo to řeší, jestli máš trojky, čtverky nebo jedničky. Jde o to prostě prolízt a vzít si z toho, co potřebuješ. Jde o to si to tam užít, protože jsou to roky, který už se ti nikdy nevrátí. Už nikdy v životě kolem sebe nebudeš mít tolik lidí. Už nikdy v životě kolem sebe nebudeš mít tolik lidí, který mají čas. Najednou pak vstoupíš do procesu práce a každý už si jede svoje. Nechodíte se tady s kamarády každý týden/den vožrat nebo na mejdany. Lidi už chodí do práce, přijde zodpovědnost za nějaký věci.

Myslím si, že jsou to prostě super léta, který by se měly věnovat vztahům, přátelství a životu. Víc žít. A já si myslím, že já jsem právě žil, takže nemám pocit, že bych si něco poradil. Ale viděl jsem tu strašnou spoustu lidí, který nežili a nastoupili do toho života moc rychle a na konci toho všeho je, že měli třeba jedničky. Takže tak…Žít. Zpívá: Jakoby po noci nepřišlo ráááno.

Co všechno bys chtěl v životě vyzkoušet?

Mám takový svůj bucket list, kde si tak nějak zapisuju věci, který bych chtěl v životě ještě zkusit. Jsou tam nejrůznější věci – většinou nepublikovatelný 😀 A vždycky, když něco uvidím, nebo mám nějaký impuls, tak si to tam zapíšu. A s oblibou, když mi svět přinese něco, co na tom bucket listu mám, tak do toho okamžitě jdu a postupně odškrtávám a postupně doplňuju. Ale asi to nechci prozrazovat. Navíc jsou to samý sprosťárny 😀