Jaký je vůbec koncept projektu Člověk bez hranic?
Pomáhat lidem v osobním rozvoji a podporovat myšlenku, že můžou pracovat odkudkoliv a být
finančně i časově nezávislí. Snažíme se je podpořit, aby si šli za svým cílem, a když si za ním půjdou,
tak toho vždycky můžou dosáhnout. Dalším záměrem je samozřejmě taky snažit se to propojit
s různými “produkty“, které napomáhají lidem se vzdělávat. Přes affiliate marketing jsme tak
nasmlouvali vzdělávací kurzy od různých soukromých expertů. A víceméně ještě se snažíme
zakomponovat do toho cestování a životní styl, což je taková druhá stránka celého toho projektu.
Kolik vás na tom pracuje?
Teď máme pět lidí v projekčním týmu, plus s dalšími autory je nás dohromady asi devět.
Projekt jsi založil ty?
Ano. Ale když jsem to zakládal, tak na rozjezd a tvorbu webu, grafiku a tak podobně jsem potřeboval ještě nějaký další lidi. Přizval jsem Standu a Míšu. S těmi jsem tam od začátku a postupně se to začalo rozrůstat.
Jsme malý projekt a potřebujeme dát vědět, že jsme tady.
Jak tě vůbec napadlo něco takového udělat? Měl jsi pocit, že taková organizace tady chybí?
Baví mě dělat projekty a na něčem pořád pracovat. Neměl jsem vyloženě nějaký záměr. Předtím jsem se věnoval tvorbě webu (například web na učení jazyků). Pak jsem začal číst různé knížky osobního rozvoje a řekl jsem si, že by bylo dobré to nějak rozšířit a sdružovat lidi, kteří se zajímají o to stejné. Chtěl jsem vytvořit nějakou komunitu. Tak mě napadlo udělat tohle a dát to všechno dohromady. Hodně jsem sledoval Svět úspěšných. Ti jsou nám hodně podobní, ale zároveň se od nich snažíme odlišit. Ten koncept funguje obdobně, ale tady v okolí (České Budějovice, pozn. red.) nic podobného není.
Jak je finančně a časově náročné zrealizovat takový projekt?
Časově to je, jak my si zvolíme. Já to dělám třeba každý den. Tam je totiž hodně stránek. Jedna věc je psaní těch článků, což jsem ze začátku dělal hodně i já, ale pak, když se přidávali další lidé, tak jsem se spíš začal věnovat těm ostatním věcem. Denně tomu věnuju tak dvě hodiny, někdy když organizuju nějakou akci, nebo je potřeba udělat něco na webu, tak to zabere i osm hodin a víc. Je to hodně různorodý i podle toho, jak rozdám úkoly a podobně. Snažíme se publikovat tak dva články týdně. Když je nás hodně na psaní, tak to není zas tak velký problém. Nejvíc práce je asi s tou úpravou webu, protože nejsme zas až tak zdatní webaři. Takže to dá nejvíc zabrat.
Co organizujete za akce?
Organizovali jsme zatím dvě. Ten projekt je čerstvý, od konce listopadu minulého roku. Měli jsme zatím Zabal radost, což byla charitativní akce pro podporu dětských domovů a azylových domů, kde jsme sbírali dárky pro děti na Vánoce. A teď děláme přednášku Cestuj, podnikej a žij, která je zaměřená na digitální nomádství, lowcost travel a cestovatelské příběhy.
Když jsem přerušil na vysoké škole, tak jsem začal cestovat hodně.
Co máte v plánu do budoucna?
Chceme nadále organizovat různé akce, které budou šířit povědomí o Člověku bez hranic a dál vzdělávat lidi. Cílem je hlavně nabalovat a zvětšovat ten projekt, přibírat nové autory, kteří dokáží psát články a poskytovat lidem nějaké nové know-how. Chtěli bychom během dvou let, nebo v nějakém delším časovém horizontu, vydávat vlastní e-magazín. Například jestli znáš právě ten Svět úspěšných, nebo všechny ty větší online magazíny, tak ti potom vydávají svoje časopisy. My těch dlouhodobých cílů máme 5 a krátkodobých 10. Krátkodobé se týkají toho povědomí, protože jsme malý projekt a potřebujeme dát vědět, že jsme tady.
Ty sám cestuješ hodně?
Ano, ale asi tak do svých dvaceti let jsem necestoval. Až když jsem přerušil studium na vysoké škole, tak jsem začal cestovat hodně. Já jsem měl dřív problém hodně s jazykem. Vůbec jsem neuměl angličtinu a hledal jsem způsob, jak to napravit. Tak jsem si řekl, že když vyrazím do zahraničí a budu pořád mluvit, tak mě to donutí. A od té doby jsem začal intenzivněji cestovat. To byl takový zlom.
Dal sis rok na vysoké oraz, tzv. gap year. Proč ses pro to rozhodl?
Tou primární myšlenkou byl právě jazyk. A taky nemám rád něco rutinního, když lidi chodí z práce domů a pořád dokola. Chtěl jsem zažít něco jiného, už mě to ubíjelo. Našim se to teda moc nelíbilo, ale překonali to. Nejdřív jsem byl v Holandsku, tam jsem byl asi 5 měsíců, potom jsem byl v Anglii, kam jsem jel úplně nablind. Našel jsem si ubytování až potom, co jsem tam dojel, a práci jsem taky hledal až na místě. Měl jsem velké štěstí, že to šlo všechno jako po másle. V Anglii jsem strávil dalších pět měsíců a potom jsem tam různě cestoval. A když jsem se vrátil domů na chvíli, tak jsem začal znovu cestovat. Byl jsem na Islandu, v Německu a podnikl jsem nějaké další tripy do přírody, ale to bylo všechno krátkodobé. A pak jsem navázal zpátky na tu školu.
Tam, kde jsou lidé a umí se angličtina, tam se člověk neztratí.
Bylo to těžké vrátit se zpátky do studijního režimu?
Ne. Vůbec. Mně to připadalo jako kdybych se vrátil po prázdninách. Tohle mi vůbec nedělalo problém.
Cestoval jsi sám?
Ne vždycky. Když jsem jel do toho Holandska, tak jsem jel sám. Ale tam jsem se pak seznámil s nějakými lidmi a s nimi jsem cestoval. Jednomu klukovi jsem řekl, že chci jet do Anglie a on se ke mně přidal. A pak, když jsem cestoval po tom roce, tak jsem se vždycky s někým domluvil. Třeba s jednou holkou, která žila na Islandu rok. Přijel jsem za ní a ona si tam nechala dovézt trajektem auto, takže jsme pak objížděli celý ten ostrov, což bylo fajn. Ale víceméně, ať jsem jel kamkoliv, tak jsem se s někým domluvil a jeli jsme spolu.
Předtím jsi mluvil o tom, že jsi jel nablind. Plánuješ si ty cesty, nebo jsi spíš spontánní člověk?
Jak kdy. Já si rád věci naplánuju, ale zase mám rád i tu spontánnost. Takže to pořeším vždycky tak nějak napůl. Ale nechám pak někde, kde to jde, i ten volný běh.
Stalo se ti někdy, že jsi byl na sebe naštvaný, že sis něco nenaplánoval?
Několikrát se mi stalo, že jsem si to třeba i naplánoval a ono mi to nevyšlo a byl z toho průser. Já se většinou snažím dopředu plánovat. Třeba v Anglii, když jsem si měl jít pro National Insurance number, tak jsem si to nějak špatně naplánoval, zapomněl jsem si věci, spletl jsem si čas, přišel jsem tam o hodinu později a už mi to málem nechtěli dát. To byl asi největší stres. Ale jsem takový, že jsem potom v klidu. Neřeším tolik, když se něco stane. Prostě to vždycky nějak dopadne. Vždycky se mezi sebou můžou ty lidi domluvit. Tam kde jsou lidé a umí se angličtina, tam se člověk neztratí.
Co plánuješ po škole?
Měl jsem původně v plánu jet na půl roku do Ameriky a na půl roku do Kanady. Už jsem si i sehnal víza, ale nakonec to padlo, protože vyvíjím s mojí parťačkou Míšou software pro sjednocování segmentů cestovního ruchu. Teď budeme zakládat start-up, takže tady budu muset zůstat a starat se o to. Ale rád bych při tom i cestoval, protože to je taková práce, která se dá dělat víceméně odkudkoliv, když se to potom rozjede. Takže v září, když by to šlo, tak bych odjel do Ameriky. Chtěl bych hrozně potom na dva měsíce taky do Číny, což udělám určitě a pak asi Thajsko, ještě nevím, na kolik týdnů. Ale to je až na příští rok.
Čím tě láká Čína?
Já jsem dělal kung-fu od dvanácti let, a to je národní sport Číny, takže to s tím mám úzce spojené. A chtěl bych tam vyloženě dva měsíce cestovat a trénovat po těch školách.
Máš v plánu rozjet ještě něco dalšího?
Teď bych se momentálně rád věnoval těmhle dvěma projektům, což mám na full a nerad bych si to něčím narušoval, protože pak už by nebyl čas na nic jiného. A já se rád taky věnuju svým koníčkům. Takže teď momentálně asi nic dalšího rozjíždět nechci.
A jaké jsou tvoje koníčky?
Celkově mám rád bojové sporty, kterým se věnuju, a běhání extrémních překážkových závodů, tomu jsem se věnoval hodně intenzivně ještě minulý rok, teď už na to nemám tolik času. Obecně mě baví sport. Takže si zajdu zahrát do nějakého klubu fotbal, nebo i třeba na basket.
Co tě baví na cestování nejvíc?
Nemám rád moc cestování do měst a chodit po památkách, ale převážně mě baví cestování do přírody. Ten klid, ty výhledy, ta krajina, celkově ta příroda a také jsem byl dřív menší blázen do přežití v přírodě. Sledoval jsem Beara Gryllse a podobně. Cestování mám rád kvůli tomu pocitu, jak tě to nabíjí energií, když seš někde v neznámu. Je to dobrodružství. Nejradši si plánuju cestu, kde nechodí turisti a nepotkám nikoho.
Spíš ve stanu?
Když to jde, tak převážně ve stanu. Ale někde, třeba v Rakousku, tak tam je stanování z 90% všude zakázaný. Takže pokud vyloženě nestanuju na černo, tak tam jsem se musel snažit spát v kempu.
Myslíš si, že pro takový treky po přírodě je potřeba mít hodně dobrou fyzičku?
Šel jsem i s lidmi, kteří jí neměli, a to pak hrozně zdržuje, protože je jedna pauza za druhou. Takže ta fyzička je tam hodně důležitá. Hlavně když se jde do přírody a člověk táhne 25 kilový bágl celý den.
Letos končíš, jak to všechno zvládáš se školou?
Zvládám všechno kromě té školy. Zvládám zápočty, zkoušky, ale nemám moc čas se tomu věnovat. Učit se na ty státnice a dodělat bakalářku. Ale zase já si myslím, že až se to prostě bude blížit, tak nastane Parkinsonův zákon, a já to stihnu všechno do tý hlavy nandat a naučím se to.
