Když jsem přijížděla na Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě, tak jsem si představovala něco jako MFF v Karlových Varech. Davy lidí, stánků, podií, spousta baťůžkářů, ohromné fronty a pořádná atmosféra. Při vystoupení z autobusu jsem ale marně hledala nějaké ukazatele, nebo lidi. Bylo tu úplně mrtvo.
První známky festivalu jsem zaznamenala u kina, kde stál obrovský dřevěný monument s logem festivalu. Ze začátku jsem to považovala za uměleckou výzdobu a až později jsem zjistila smysl těchto dřevěných kolosů. „Co si neseme na zádech? A potřebujeme to všechno?“ stálo na prknech. Výzva patřila každému, kdo má něco, co nepotřebuje, aby to zde odložil, pro ty, co by to potřebovat mohli. A naopak pokud zde najdete něco, co sami potřebujete, tak si to vezmete. Myslím si, že tento projekt se Josefu Čančíkovi a Vítu Šimkovi velice povedl.
Blíže centru festivalu už začalo lidí přibývat. Prohlédla jsem si program a hned vyrazila na první film, Slepý Gulliver. Ve filmu se prolínají záběry z návštěv na Ukrajině a v Rusku, monolog ruského vykladače karet o tarotu a režisérovo oční vyšetření. Chvílemi tu byly opravdu zajímavě prolnuté příběhy. Ale seč jsem se celé dvě hodiny snažila, tento dokument jsem asi úplně nepochopila.
Jak už jsem říkala, lidí tu moc nebylo. Čemuž bych dala jen samá plus. Ve Varech je prostě narváno a chaos. Tady to byla úplně jiná atmosféra. Do sálu se dostalo na všechny a nikoho nečekalo, že by si tři hodiny vystál frontu se zakoupenou akreditací a stejně na něj místo nezbylo. Prostě pohodička, žádné tlačenice, všude vousatí hipsteři a sem tam nějaký baťůžkář jako já, který si do šatny před sálem ukládal krosnu.
Po Slepém Gulliverovi jsem si šla vyzkoušet slepotu na vlastní kůži a vyrazila na představení Phantom Limb, které bylo v naprosté tmě. Jedná se o norský umělecký projekt pohrávající si se smysly, které v absolutné tmě zintenzivní. A musím říct, že to bylo něco neuvěřitelného až děsivého. Vše jste slyšeli, ale nedovedli jste si ani představit, jak třeba vypadá ta místnost, ve které jste, nebo ti herci.
Na náměstí se nacházelo v průhledné kostce menší muzeum historie festivalu, v další kostce se daly hrát hry a v další zajít na kávu nebo na drink.
Večer jsme pak došly do tělocvičny, kde jsme s kamarádkou měly přespávat. Mimo nás zde ležely ještě tři spacáky a to i přesto, že jsme dorazily po půlnoci. Ráno ale někomu začal vyzvánět budík, tak jsem se probudila a zjistila, že půlka obrovské tělocvičny je plná. Opravdu netuším, kde se tam všichni vzali. Nicméně budík vyzváněl ještě další hodinu, takže jsme vstaly a vydaly se do města.
V sobotu už se mi bohužel stalo dvakrát, že jsem se na film, díky obrovské frontě, nedostala. U Bratříčka Karla mě to hodně mrzelo, ale nakonec jsem místo toho šla na radiodokument Yusra plave o život a rozhodně jsem nelitovala. Radiodokument vyprávěl o syrské uprchlici, která se dostala na olympiádu. Přítomna byla i redaktorka Magdalena Sodomková, která s Ysrou a její skupinou prošla část cesty. A nechyběla ani dramaturgyně Brit Jensen. Celý dokument byl podkreslený autentickými zvuky nahranými na diktafon. Ještě hodinu po skončení dokumentu novinářka vyprávěla a ukazovala fotografie. Bylo to skvělé.
Málem bych zapomněla na výborný dokument o fotografii, Česká fotka, který jsem shlédla hned ráno. Přítomný byl i režisér, se kterým po skončení proběhla diskuze. Ráno jsem zvládla ještě film o sochařství, kde naopak dorazila scénáristka, která též odpovídala na dotazy.
Jihlava opravdu stojí za to. Jediné, co je velká škoda, tak, že se to koná na podzim. Na procházky po městě je už zima a mezi filmy vám nezbude nic moc možností, co dělat.