Hledá se partner. Značka: pouze na led
Krasobruslení zdaleka není bezrizikový sport, a tak po sólové dráze potkalo Štěpánku ve čtrnácti zranění, které jí znemožnilo ve stejné cestě i nadále pokračovat. Rozhodla se přejít na tance ve dvojicích, kde už nebyly potřeba náročné skokové sekvence. Narazila však na zásadní problém. Kde najít partnera? V Česku nemá krasobruslení příliš vysokou úroveň a rozšíření, a tak pátrala marně. Měla tehdy štěstí, že již existovala mezinárodní seznamka pro partnery na led. Netrvalo dlouho a někoho objevila. Z Francie.
I přes fakt, že by pro ni taková cesta znamenala výraznou změnu, měla poměrně rychle jasno. „Žít v jiné zemi, zkusit se osamostatnit a používat cizí jazyk, to mě vždycky lákalo. Cestování miluju už odmalička. Okamžitě mě to nadchlo, rodiče mi navíc řekli, že mi dávají tu možnost, tak ať jedu a aspoň to zkusím,“ popisuje Štěpánka své tehdejší rozhodnutí. V šestnácti se tak odstěhovala do Lyonu, kde chvíli bydlela u cizí rodiny, ale nakonec se stejně zabydlela u partnera doma. Po třech letech však přišla další změna. Její spolujezdec skončil a ona si musela hledat náhradu. Chvíli jezdila s bruslařem z Ruska, který se ale jednoho dne sbalil a odjel zpátky domů. A už se nevrátil.
Do Francie bez francouzštiny
Možná jí došla trpělivost, nebo tomu chtěl osud. Brzy se jí totiž naskytla nová možnost, jak v bruslení pokračovat. Ale tentokrát bez partnera. Narazila na bruslaře, kterým se v týmu zrovna uvolnilo místo. A tak začala se skupinovým bruslením. Mezitím si dokončila střední školu, dostala se na sportovní vysokou a v osmnácti se odstěhovala do vlastního bydlení. Kombinace studia, cizího jazyka a tréninků však nebyla vždy zrovna jednoduchá. „Měla jsem to poměrně náročné. Když jsem tehdy v únoru přijela, nacházela jsem se uprostřed prváku. Chvíli jsem proto studovala jen jazykovku. A pak jsem v září nastoupila znovu, v podstatě do stejného ročníku,“ vysvětluje krasobruslařka své začátky. Měla štěstí, že ve Francii trvá střední pouze tři roky, a tak nezůstala se studiem pozadu. Na vysokou se pak dostala jen přes dobré známky, nic jiného totiž v této zemi k přijetí potřeba není.
Přesto, že by se někomu mohl cizí jazyk jevit jako značná překážka, nelámala si s ním Štěpánka moc hlavu. Ve škole se totiž učila jen ruštinu a angličtinu. „Přijela jsem s tím, že budu komunikovat především anglicky. Z čehož Francouzi samozřejmě moc nadšení nebyli. Ale když jsem například potřebovala na metro a francouzsky jsem neuměla snad ani slovíčko, jenom jsem se na ulici zeptala a hned mi všichni poradili. I když mi třeba úplně nerozuměli.“ Dnes už ale zvládá jazyk perfektně, dokonce podala žádost o francouzské občanství. Není se čemu divit, když za Francii několik let závodně jezdí. V České republice by navíc nikdy kariérně nepostupovala tak jako v zahraničí. A jak sama říká, Češkou stejně vždycky zůstane a domů je to kousek…
Být blízko i na dálku
Paradoxně má dnes s rodinou ještě užší vztah než dříve. „Když jsem byla doma, vyskytovala jsem se buď ve škole, nebo na tréninku. Neměla jsem na své nejbližší tolik času. Ale teď si s mamkou často voláme na WhatsApp nebo Skype. Dokonce si kvůli mně založila i Facebook. Pokud jde o kamarády, rychle jsem poznala, kdo je opravdový přítel. Zbyli mi asi tři,“ dodává upřímně. I s nimi si je však ještě blíž, navíc si na sebe dokážou udělat čas. A na otázku, zda ji její kariéra a cílevědomost od ostatních zároveň neoddalují, se tváří udiveně. „Sebevědomá v podstatě být musím, protože konkurence v krasobruslení je šílená. Člověk se musí osamostatnit a jít si za tím, co chce. Zároveň jsem ale vždycky vnímala, že ne každý takový je,“ uznává a dodává, že okolí si zkrátka zvyklo na to, že je maličko jiná.
Na další závody a ještě dál…
I tenhle pozitivní přístup ji pohání vpřed a nenechá ji se něčeho zaleknout. A to i v případech, kdy se jí zrovna nedaří. „Pokaždé si říkám, že jde zkrátka o sport. Když se něco nepovede, není konec světa. Budou další závody, jiné možnosti uspět. To je život – jednou nahoru, jednou dolů. Nemůžu být pořád nejlepší,“ uzavírá rozhodně. Přesto se jí zatím především daří. Dvakrát se se svým týmem kvalifikovala na mistrovství světa do Colorada a Švédska. V Miláně skončili na mezinárodních závodech druzí a už pravidelně jsou mistry Francie. Jejich hlavním cílem je především se znovu dostat na mistrovství světa a tam zaujmout místo mezi první desítkou.
I přes podporu její skupiny a rodiny ale nastaly i chvíle, kdy se jí od její cesty snažili odradit ostatní. Když měla první lásky, řešila to prý poměrně často. „Párkrát jsem kvůli klukům uvažovala, že s tím skončím. Ale zvládla jsem to! Prostě jsem si to zakázala. Bruslení je pro mě všechno,“ dodává s úsměvem. Navíc teď jezdí i se svým přítelem, který ji ukázkově podporuje, a tak může snadno skloubit své dvě největší vášně. Lásku i sport.
