Jakub Zemek (21) je studentem vesmírného inženýrství na univerzitě v Manchesteru. Za jeho snem stát se astronautem už teď stojí léta práce. Vypráví, jak vypadá vesmírné studium, ale taky to, že život astronauta není jako z filmu. Nejen, že se málokdo z nich podívá do vesmíru, ale astronauti nemusí už dávno být svalnatí a silní lidé. Jak to vypadá s komerčními lety v budoucnu a kolik úsilí vyžaduje dostat se na kvalitní zahraniční školu?
Jakube, co tě vedlo k výběru studia vesmírného inženýrství na univerzitě v Manchesteru?
Člověk si vybírá školu podle toho, co ho baví, co ho uživí a na co dle svého uvážení má. Já jsem chtěl studovat něco s výzkumem vesmíru. Studijní astronautické programy existují ale jen v USA a jsou poměrně drahé. Alternativou jsou pak v Anglii nebo Německu kvalitní programy vesmírného inženýrství, které jsou letům do vesmíru a raketovému inženýrství nejblíže. Rozhodl jsem se tedy pro Evropu. Hlásil jsem se na univerzity do Anglie, a nakonec jsem byl přijat na tu nejlepší, na univerzitu v Manchesteru.
V České republice ale existuje obor leteckého inženýrství, nebo se mílím?
Vím, že u nás v ČR existuje letecké, a dokonce i vesmírné inženýrství, ale jde pouze o magisterskou nástavbu. V ČR se tudíž podrobně nezabývají vesmírem. Předpokládám, že se zaměřují na letecké motory a konstrukci letadel. Kosmický program je ale zaměřený na rakety, satelity a vesmírná tělesa. Letecké inženýrství se tím nezabývá, protože cokoli je mimo atmosféru, se ho netýká. Člověk si řekne, že je to podobné, ale jednotlivé konstrukce se hodně liší. Letecká tělesa „dýchají“ vzduch a fungují v zemské atmosféře, zatímco kosmická tělesa se pohybují ve vakuu.
Jaké máš v rámci studia předměty?
Popravdě, i já mám v prvním ročníku spoustu předmětů s civilním inženýrstvím, například fluidní mechaniku a termodynamiku. To jsou zajímavé předměty, ale zároveň nejnáročnější. Fluidní mechanika se zabývá plyny a kapalinami a jejich pohybem. Je to těžké v tom, že plyny jsou neviditelné, a proto je třeba mnohých simulací a počítačových programů. Co mě fakt zaujalo je, že fluidní mechanika se dá využít například pro simulace úniku lidí ze stadionu, ale také v potravinářském průmyslu. Termodynamika se zabývá tím, jak proudí teplo. Dále máme předměty jako vesmírné systémy, projektový management a samozřejmě matematiku. Součástí prvního ročníku je také úvod do vesmírného inženýrství a historie, práce s MATLABEM a také jsem se zapsal na předmět akademického psaní v angličtině.
Je to konkurenční prostředí a člověk s tím musí počítat.
To zní jako, že vyučování je dost časově náročné…
Ve škole máme jen asi 2-3 hodiny vyučování denně. Když jsem poprvé viděl rozvrh, tak jsem nechápal, jak se máme naučit stavět satelity za 3 online hodiny denně. Na druhou stranu máme různé projekty, které se orientují na týmovou práci a tvoří poměrně velkou část známek. Obecně je to konkurenční prostředí a s tím člověk musí počítat. Pokud chce něčeho dosáhnout, musí prokázat, že je lepší. Pokud ostatní pracují, musím i já. Nicméně, je důležité si zachovat zdravý odstup.
Myslíš si, že se tvé studium v Manchesteru liší od přístupu českých univerzit?
Tady se studentům představí nějaký koncept a my se ho následně naučíme popsat, naučíme se jednotlivé vztahy a rovnice. Ty rovnice poté aplikujeme na reálné projekty. O tom to inženýrství je. Neřešíme jen teoretické matematické znalosti, ale v rámci projektů se zaměřujeme na aktuální reálné problémy, například SpaceX. Manchesterská univerzita je navíc poměrně silná, nedávno dostala dvě Nobelovy ceny za materiálové inženýrství.
Vzhledem k časové náročnosti studia je větší luxus mít přítelkyni, než třeba vlastnit Lamborghini.
Je studium v zahraničí náročné?
Studium v zahraničí je těžké ze dvou důvodů. Ten první je ten akademický a to, že je náročné se na zahraniční univerzitu vůbec dostat. Ale to není o nic méně těžší než fakt, že je člověk sám a odloučený na místě, kde nikdy nebyl. Sehnat si ubytování, vše si sám zařídit, a ještě k tomu studovat. To je poměrně velká zátěž pro spoustu studentů. Například není lehké mít přítelkyni a studovat těžkou školu v zahraničí. Vzhledem k časové náročnosti studia je větší luxus mít přítelkyni, než třeba vlastnit Lamborghini.
Říkáš, že je náročné i se na takovou školu dostat. Co jsi tedy dělal pro svůj sen stát se astronautem?
Práce pro mě nezačala na vysoké škole, ani přípravou na přijímačky nebo maturitu, ale v podstatě už od šesté třídy. Na gymnáziu jsem se učil na každou písemku, abych měl samé jedničky a aktivně jsem se účastnil mimoškolních aktivit. Snaha a veškeré úsilí nezávisí na jednom rozhodnutí. Jsou to léta práce, která jsou potřeba, aby se člověk dostal na dobrou školu.
Kromě samotného studia jsi také členem Hyperloop Manchester, organizace, jejímž cílem je zúčastnit se soutěže v rámci SpaceX, kterou založil Elon Musk. Můžeš mi prozradit víc?
Společnost Hyperloop chce udělat pokrok ve veřejné dopravě a konkrétně má za cíl postavit takové „potrubí“, ve kterém je vakuum, čili vzduchoprázdno. V něm by se měly pohybovaly kapsle s lidmi na elektromagnetickém polštáři, tak jako dnes jezdí Maglev, tedy velmi rychlé vlaky. Tento pokrok by umožnil, že se třeba z Prahy do Brna dostaneš místo šesti hodin po D1 už za 14 minut. Musk v rámci této iniciativy chce slyšet nápady studentů, které jsou často originální a nejednou se stalo, že byly přeneseny do praxe. Takže jsme se s ostatními studenty sešli a řekli jsme si, že se chceme zapojit. Jsme něco jako malý start-up. Jde o to postavit v podstatě prototyp té kapsle, která ve finálním kole pojede reálnou trať Hyperloopu. Prototyp, který bude nejrychlejší, nejspolehlivější a nejkomfortnější, vyhraje. Úspěchem je se ale vůbec do tohoto finále dostat. Pro Hyperloop je to taková forma HR a PR, z vítězných týmů se poté rekrutují inženýři, kteří na projektu dál pracují. Zapojit se může kdokoli, nevím, jestli existuje český tým.
Většina lidí si představí astronauta jako člověka ve skafandru vznášejícího se ve vesmíru ve volném prostoru. Potýkáš se často s takovými stereotypy?
Řekl bych, že lidé si astronauty představují právě takhle. Do volného prostoru ale vstoupí jen zlomek z těch (pouze jeden nebo dva z týmu), kteří letí do vesmíru. A do vesmíru se podívá zlomek ze všech astronautů. Práce astronauta je spíše o výzkumu na mezinárodní stanici.
Práce astronauta je spíše o výzkumu na mezinárodní stanici.
Takže práce astronauta není jako ze sci-fi filmů?
Lidé si to představují jako z éry Apolla, kdy astronauti byli super fyzicky nadaní lidé, svalnatí a rychlí. V dnešní době se ale lítá na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS), což není fyzicky tak zátěžové jako na Měsíc. Dnes to není o hrubé síle a výkonu těla. Mezi astronauty je také řada žen, které jsou fyzicky slabší. Je to spíše o tom, že je člověk chytrý a má nějaký cíl výzkumu.
Dle tvého vyprávění bývá výprava na oběžnou dráhu pro astronauty tedy spíše výjimečná. Na jakou primární práci se tedy orientuješ?
Upřímně nemám jednu vysněnou pozici a společnost. Jen vím, že bych chtěl být astronautem a rád bych dělal něco, co má význam. Nebudu lhát, lákalo by mě být pilotem, ale nestuduji pilota, to člověk musí studovat zvlášť. Takže něco spjatého s vesmírem a posádkami, např. koloniemi na Marsu. Těch možností je velká spousta a nevím přesně kterou se vydám. Věřím ale, že nás škola a učitelé navedou směrem, který nás bude bavit nejvíce.
Lidské komerční lety do vesmíru v blízké budoucnosti nebudou.
Jakou podle tebe mají budoucnost komerční lety?
Žijeme v době, kdy do vesmíru nelétá jen Rusko nebo NASA, ale spousta dalších společností, nejen SpaceX. Když člověk řekne komerční lety do vesmíru, kdo jiný by měl letět, než člověk sám, ale většinou se jedná pouze o odvezení nákladu tam či onam. Také vynášení satelitů zažívá dnes velký boom. Co se týče lidských letů, to je jiná otázka. Vše musí být certifikované, například jako u léčiv, a ten systém je zde velmi zkostnatělý. Člověk je těžký, potřebuje hodně věcí k přežití a ten užitek je poměrně malý. Lidské komerční lety do vesmíru proto v blízké budoucnosti nevidím reálně, ani pro ty nejbohatší. V komerčním sektoru se hodně řeší peníze a málokomu se vyplatí posílat lidi do vesmíru. Asi to bude až na další generaci, kdy budou lety častější a častější.
Jsou nějaké výrazné aktuální trendy v kosmonautice?
Tím nejvýznamnějším je snaha o obnovitelnost. Co se týče jiných trendů, vesmír je nyní z velké části tvořen satelity, kterých krouží kolem Země spousty. Trendem jsou cansaty, malé a levné satelity, velké jako láhev vody. Na rozdíl od minulosti, kdy ve vesmíru létaly především vojenské a telekomunikační družice, dnes si může člověk sestrojit malý satelit i doma v garáži. U lidských letů nenastal žádný významný pokrok. Létá se jen na ISS a zpátky. Některé společnosti se snaží o parabolické lety pro turisty. To je let, kdy člověk vyletí do vesmíru, pokoří hranici vesmíru, obkrouží Zemi a poté sletí dolů. V plánu je také výstavba nové vesmírné základny, na které budou neustále přítomní lidé.
Předpokládám, že škola asi nestačí…Co musí tedy člověk udělat, aby se stal astronautem?
NASA nebo ESA vyhlásí konkurz na astronauty, do kterého se může přihlásit každý. Ti, kteří jsou vybráni absolvují několikaletý trénink. Aby byl člověk vybraný, musí být expertem v nějakém oboru. To, že je ale na nějaké špičkové pozici, z něj automaticky nedělá experta. Zkušenost s létáním je výhodou, zároveň ale musí být člověk například činný na sociálních sítích a snažit se předávat vědu veřejnosti. To vše musí mít na vysoké úrovni, aby měl šanci, že ho vezmou. Skloubit to dohromady může být opravdu náročné.
