„Oficiální sezóna začíná v březnu, ale já sháním letenky už na únor do Austrálie, protože jezdci mají ještě zimní testování,“ začne své povídání Vašek, který už jako malý k motorkám tíhl. Ostatně on sám dostal svou první motokrosovou motorku v osmi letech. Také odmala jezdil se svou rodinou do Brna na závody MotoGP, nejprve tedy jako divák. Později jeho otec získal pro tento závod fotografickou licenci.
„Když mu ji uznali, rozhodli jsme se, že je škoda nevidět i další závody a tak jsme se vydali do Holandska a Itálie. A protože nebylo možno získat vstup do paddocku, napadlo mě, že bych se mohl také zapsat jako novinář,“ vysvětluje mladý fotograf. A tak vlastně začala jejich rodinná spolupráce otce se synem, která trvá dodnes. „Psal jsem k tátovým fotografiím krátké články a nabízeli jsme je internetovým portálům. Dnes také například fotíme pro největší motoristický časopis u nás Svět motorů.“
„Problém byl v tom, že na trať se může až od 16 let. Musel jsem si ještě rok počkat.“
Netrvalo dlouho a zažádal si o svou vlastní fotografickou licenci na motozávody. „Je potřeba kontaktovat přímo Media Press daného okruhu. Tam je mediální manager, který řídí všechny zahraniční novináře, přiděluje licence na základě odevzdaných publikací. „Problém byl v tom, že na trať vás pustí až od 16 let, takže jsem si v těch svých 15. musel ještě rok počkat.“
Vašek má za sebou teď pátou sezónu focení pro WorldSuperbike a známější MotoGP pokrývá třetím rokem. Jako licencovaný plnohodnotný fotograf musí absolvovat minimálně 8 evropských závodů a jeden zámořský.
Jak to dělá ale s penězi? Sám ještě studuje, druhým rokem na Akademii žurnalistiky a nových médií v Praze, a profesionální fotografické vybavení může stát statisíce i víc. „Jedna velká pomoc je to, že velké fotografické společnosti nás podporují svým servisem. V zahraničí jsou tyto dohody na mnohem vyšší úrovni než v Česku a tamní zastoupení firem, které vyrábějí fotografickou techniku, mají pro tuto činnost mnohem větší pochopení. Samozřejmě tedy fotíme v průběhu roku také vybavením, které není v našem vlastnictví.“ vysvětluje fotograf.
Se školou to ostatně také není jednoduché skloubit. „Protože jsem jezdil po světě už na střední škole, stalo se mi třeba, že 17. května jsem byl ještě na okruhu ve Francii a 18. jsem maturoval.“ Daří se mu to díky různým individuálním plánům a resty dohání od listopadu do února, což jsou jediné tři měsíce v roce, kdy je doopravdy doma.
I po několika sezónách fotí stále se svým tátou, jen na zámořské závody jezdí Vašek sám. Na každém závodě je zhruba k devadesáti permanentních fotografů, ale Duškovi jsou tam jediné duo otec–syn.
„Nejvíc mě fascinuje to, že se potkávám se stejnými lidmi v různých koutech světa.“
„Nejvíc mě na té práci fascinuje to, že se potkávám se stejnými lidmi v různých koutech světa. Je to moje druhá rodina,“ říká Vašek. Z celého fotografického týmu je přitom všude nejmladší. Druhému nejmladšímu je o několik let víc. „Protože máme s tátou úplně stejné jméno, říkají mi všichni zkrátka Junior.“
Závody už ani nepočítá, ale jak sám říká, je opravdu málo fotografů, kteří by fotili obě dvě soutěže, jak MotoGP, tak WorldSuperbike. „Ve WorldSuperbike hledáme mladé talenty k focení, MotoGP je o prestiži.“ Pracuje pro jednotlivé týmy, na začátku každé sezóny si dělá rozpočet.
„Dá se tím živit, ale má to několik faktorů a je těžké vše zkombinovat. Ve fotografování závodníků je neskutečná konkurence. Pokud člověk není z Itálie nebo z Španělska má těžší pozici. Z těchto zemí totiž pochází většina všech závodníků. Podle mého odhadu se fotografováním těchto soutěží uživí pouze 20% ze všech.“ Václav Junior má focení motoristických závodů zatím jako koníček, snaží se, aby vždy na konci sezóny byl minimálně na nule. „Tento rok pro mě bude přelomový, věřím že se přehoupnu do ziskové fáze po pěti letech dotování a budování něčeho.“
„Ve WorldSuperbike hledáme mladé talenty k focení, MotoGP je o prestiži.“
„Letos letím 14. února do Austrálie, tam jsem tři týdny, pak do Thajska na dva týdny a v polovině března domů jen na 5 dní. Pak zas letím do Kataru, do Španělska a do USA,“ popisuje Vašek start své sezóny. Taková cesta by splnila sen nejednomu cestovateli. Jeho trasa je víceméně každý rok stejná. Díky tomu už se na daných místech na světě s ledasčím seznámil a taky má o to lepší vzpomínky. Potkává také celou řadu lidí náhodně a po nich zbyde jen ta vzpomínka.
„Při cestě do Austinu jsem měl letenku jen do Dallasu. A protože hodně věcí nechávám náhodě, říkal jsem si, až přijeletím, uvidíme, nějak to dopadne. Jakým způsobem budu v cestě pokračovat dál. Měli jsme zpoždění, já neměl data na mobilu, wifi jsem nechytil, nic. Stál jsem ve tmě na ulici a nahlas jsem zaklel. Slyšel mě kolemjdoucí chlap, který se mi představil jako Marián ze Slovenska. Sehnal mi taxík, když jsem do něj nastoupil, loučil se se mnou slovy: ‚Vše je zaplaceno, vítej v Americe!‘ Narychlo jsem si vzal číslo jeho telefonu, abych mu mohl poděkovat, bohužel nefungovalo.“
Focení závodů je velmi časově náročné. „Rodina a moji přátelé jsou tolerantní. Pokud se spolu chceme vidět, často svůj čas přizpůsobují tomu mému. Mimo jiné jsem letos po 10 letech přestal jezdit motokros. Nebyl čas na tréninky, po prvním závodě jsem skončil v nemocnici. Zvážil jsem své priority.“
„Jako fotografové vyrůstáme se závodníky, jsme součástí jejich života.“
Fotografové, mezi něž patří i Vašek, kteří jsou zaměření například přímo na závody MotoGP, mají oproti všeobecným fotografům velkou výhodu. „My vyrůstáme s kluky závodníky. Třeba v roce 2014, jsem začal spolupracovat s Jihoafrickým závodníkem Troyem. Letos se mu podařilo zajet 3. místo v závodě. Stále se zlepšuje a já jsem stále po jeho boku. Máme zkrátka mnohem větší vztah se závodníky, je to osobnější, jsme součástí jejich života,“ uzavírá mladý fotograf.
