Na střední pro ni existovaly v knihovně jen dvě police – ty s knihami o astronomii a psychologii. Katarína Durkáčova si naštěstí vybrala tu druhou. A proto dnes pomáhá nejen svým klientům, ale také více než dvou tisícům sledovatelům jejího účtu na Instagramu s názvem Nevěš hlavu. Pomocí něj totiž šíří nejen pozitivní vzkazy, ale také tipy, jak si poradit se svou psychikou nebo stresovějším obdobím.
I když pochází ze Slovenska, vystudovala mladá psychoterapeutka psychologii na Masarykově univerzitě v Brně. Takové vzdělání jí ale nestačilo, a tak několik let pracovala ve zdravotnictví, prošla si psychoterapeutickým výcvikem, až si nakonec otevřela vlastní praxi. „Vždy mi přišlo fascinující, jak lidé fungují. A taky, jak je mozek propojený s naší myslí,“ vypráví o své práci nadšeně Durkáčová, která se při terapii zaměřuje převážně na mladé dospělé.
Proč ses rozhodla zaměřit zrovna na mladé dospělé a jejich problémy?
I když faktorů bylo více, nejvíce mě motivovala moje bývalá práce ve zdravotnictví. Pacienti mi totiž často říkali, že své psychické potíže měli už dlouho před tím, než je začali léčit. I data nám ukazují, že 75 procent duševních onemocnění vzniká před čtyřiadvacátým rokem života. Řekla jsem si proto, že bychom měli zasahovat dřív. Napadá mě ale i prozaický důvod – na lidi často působím mladší, než jsem, a starší lidé mi proto moc nedůvěřují.
Psychologie tě zajímala už na střední škole. Co tě ale po nástupu na univerzitu při jejím studiu překvapilo?
Vždycky jsem si myslela, že psycholog rovná se psychoterapeut. Ale zjistila jsem, že psychologie je mnohem širší obor. I proto mě škola nenaučila dost na to, abych mohla rovnou po jejím dokončení dělat klinickou psycholožku nebo terapeutku. Vzdělávat se je třeba totiž i po dokončení studia v různých atestacích a výcviku. Taky mě překvapilo, jak velký zájem o obor tehdy byl.
Kvůli práci v nemocnici dodnes přeceňuji rizika různých onemocnění.
Jaký je tedy rozdíl mezi psychologem a psychoterapeutem?
Psycholog je někdo, kdo má vystudovaných pět let psychologie. Ale terapeut má k tomu navíc i potřebný terapeutický výcvik. Psycholog tak může dělat hodně věcí, třeba v HR (human resources, pozn. red.), ve škole, pro armádu, policii, hasiče či v reklamní agentuře. Terapeut se ale soustřeďuje na léčbu psychických onemocnění. Často se na tuhle dráhu nakonec dají i lidé, kteří vystudovali medicínu či sociální práci.
A jak vypadá tvoje stávající práce?
Mám svou vlastní praxi, denně za mnou přichází vždy tři klienti dopoledne i odpoledne. Zjišťuji ale, že jak se na každého musím předem připravit a emočně vyladit, je těch šest lidí za den docela dost. Před otevřením praxe jsem totiž nepočítala s takovým zájmem a později už jsem se jinak zařídit nestihla. Proto mám teď klientů trochu více. A to je také důvod, proč si na oběd dávám čas dvě hodiny, abych se zklidnila. V téhle době si také chystám příspěvky na Instagram, které se mi večer automaticky zveřejňují.
Jak ale práci zvládáš, když jsi v podobném věku jako tví pacienti?
Je pravda, že občas klienti přijdou se stejným tématem, jaký řeším já. Pokud nejde o nic velkého, snažím se zkrátka vědomě rozdělit, co je čí obsah. Ale pokud se jedná o bolestivé téma, pošlu je raději za někým jiným. Vysvětlím jim, že když terapeuti řeší obdobné problémy, nejsou na terapii tolik přítomní. Jinak to na ně i působí. Když jsem pracovala ve Fakultní nemocnici v Bohunicích, viděla jsem často pacienty mého věku bojující se smrtelnou nemocí. A dodnes kvůli tomu přeceňuji rizika různých onemocnění. Byl to také jeden z více důvodů, proč jsem se z té práce nakonec rozhodla odejít.
Pro práci s pacienty používáš takzvanou kognitivně-behaviorální terapii, mohla bys vysvětlit, o co přesně se jedná?
Jde o takzvaný evidence-based směr psychoterapie, který staví na předpokladu, že se cítíme podle toho, o čem přemýšlíme či jak se chováme. Když ke mně pacient přijde, snažím se propojit, jak se cítí, co dělá a případně zjistit, v jakém stavu je jeho fyzické prožívání. Říkáme tomu bludný kruh, protože tyhle věci spolu souvisí. Pokud chceme změnit jednu, musíme to samé udělat i u ostatních.
Instagram jako osvěta? Chci lidem říkat, jak to je
Kromě práce se na svém Instagramu věnuješ také osvětě psychických problémů. Proč jsi se rozhodla ho založit?
Věděla jsem, že něco podobného dělá hodně amerických terapeutů. Osobně jsem ale Instagram nepoužívala. Doporučil mi ho až bratr potom, co jsem mu vyprávěla, že bych ráda blogovala, ale nemám dostatek času, ani chuti. Chtěla jsem mít navíc větší dosah, než jaký mi nabízí klasická terapie. Občas jsem taky byla smutná, když jsem slyšela mýty o psychických nemocech či terapii. Cítila jsem, že chci lidem říkat, jak to doopravdy je.
Jaké stereotypy z tvé práce jsou tedy i nadále zakořeněné v naší společnosti?
Mám dojem, že psychologie je jimi tak trochu propletená. Jeden z mýtů, který už se ale pomalu vytrácí, je, že bychom do terapie měli jít jenom tehdy, když je nám opravdu špatně. Taky není pravda, že terapeut radí nebo že existuje zásadní rozdíl mezi psychikou mužů a žen. Časté emoční reakce také hned neznamenají slabost. Psychosomatické problémy si zase nezpůsobujeme vědomě… A je toho spousta dalšího, co bych mohla zmínit.
Třeba představa psychoterapeuta jako mechanického stroje bez emocí bude nejspíš lichá… Jakým způsobem tedy řešíš svoji vlastní psychohygienu?
Jeden z hlavních rizikových faktorů pro syndrom vyhoření je bezmoc. Vytvořila jsem si proto vlastní práci, nad kterou mám kontrolu. Dobré je také kontinuální vzdělávání, protože psychoterapie je obor, kde je člověk často konfrontován s něčím, co ještě nezná. A i to může psychiku negativně ovlivnit. Proto také pracuji pod supervizí zkušenějšího kolegy.
Hodně věcí už dělám automaticky, takže si je ani nevybavuji. Snažím se kvalitně spát, sdílet nepříjemné zážitky, chodit na intervizi (sdílení zkušeností i vzájemná podpora s kolegy pozn. red.) a bavit se s nimi o problémech v práci. A když mě něco trápí, neutíkám od toho, nekašlu na sebe a místo toho potíže sdílím. Samozřejmě jdu ale někdy do postele v jednu, koukám večer do telefonu nebo nereaguji tak, jak bych chtěla. To, že to není stoprocentní, ale neznamená, že se to nepočítá.
Hodně věcí teď nemůžeme kontrolovat, měli bychom se proto zaměřit na něco, co ovlivnit dokážeme.
Bojovat se stresem, úzkostí či nervozitou je už tak těžké. Teď navíc ale takový proces ztěžuje stávající pandemie. Napadají tě nějaké tipy, které by mohly studentům v dnešní době pomoci?
Napadají mě především dvě myšlenky. Zaprvé, jsou věci, které teď nemůžeme kontrolovat. Měli bychom se proto zaměřit na něco, co ovlivnit dokážeme. A za druhé, pokud někomu není dobře, protože je často sám, měl by řešit proč. Jestli mu chybí lidský kontakt a sdílení, nebo jestli mu hlavou běží nepříjemné myšlenky, před kterými se nemá kam schovat. Měli bychom také jít po tom, co nás děsí. Musíme se proto ptát: Je to myšlenka, která má řešení? Předpovídá třeba něco nepravděpodobného?
Podobné rady na tvém účtu mohou někomu kolikrát zlepšit den či zahnat chmurné myšlenky. Svým účtem tak dokazuješ, že sociální sítě mohou naší psychice i pomáhat. Nepřevažuje ale i tak jejich negativní účinek?
Výzkumy ukazují, že Instagram je jedna z nejhorších sociálních sítí, protože napomáhá k rozvoji úzkostí a depresí. Myslím si ale, že to závisí na tom, co sledujeme. Můj feed je třeba hrozně fajn a povzbuzující, protože sleduji samé terapeuty. Věřím ale, že dopad bude jiný, pokud někdo sleduje třeba účty šířící zdánlivě dokonalé fotky. Instagram problém není, ale jeho obsah ano. Záleží pak, čemu dáváme pozornost. Měli bychom se taky sami sebe ptát, co se nám v dané chvíli honí hlavou. Porovnávám se? Mluví na mě můj vnitřní kritik? A když ano, tak je potřeba zvážit, jestli mi aplikace spíš neškodí.
Kromě Instagramu máš i webové stránky. Na nich jsi psala, že chceš své pacienty dovést k tomu, aby si nakonec pomohli sami. Jak být tedy sám sobě terapeutem?
Představuji si, že se lidi naučí pro sebe něco dělat. Třeba od sebe neodcházet, když je jim špatně. Ale být zvědaví, co a proč mají dělat, jak na sebe být hodní. V terapii se totiž učí dovednosti, které mohou aplikovat i u jiných problémů.
Sledovat můžete Katarínu na jejím Instagramu Nevěš hlavu.
