Drsný yukonský ultramaraton
Dějištěm ultra maratonu, který je často označován za nejdrsnější na světě, je kanadské teritorium Yukon, které skrývá nádhernou přírodu, i polárními zářemi. Každoročně v únoru se zde setká několik desítek odvážlivců na běžkách, na kole nebo jen v pevných botách. Ti se pak vydají na trať dlouhou až sedm set kilometrů. Pomyslné menu však závodníkům nabízí i kratší závod, který měří „pouhých“ 160 kilometrů, tedy přesně sto mil. Právě tuto trať si pro svou první yukonskou výpravu vybral v únoru 2014 i Jan Francke. A hned slavil úspěchy. Bylo z toho krásné třetí místo, ale i kratičké uvažování o tom, že na Yukon Arctic Ultra už nikdy více. Bronzová medaile Honzovi zůstala dodnes, ale černé myšlenky o tomto náročném běhu se zase rychle vytratily.
Z kolébky rovnou do bazénu
Petru i Honzu spojuje nezkrotná vášeň ke sportu a k dobrodružství a to je právě ten důvod proč se rozhodli zkusit Yukonský ultramaraton. Jan o sobě dokonce tvrdí, že zatímco ostatní děti se učily chodit, on už brázdil místní vody v Jablonci. Právě odtud pochází. Celé dětství se tedy se Honza, často přezdívaný Venca, věnoval závodnímu plavání. Ale protože po svém otci zdědil ještě běžeckou vášeň, přeorientoval se po čase z plavání na triatlon. A brzy se na několik let připojil k českému národnímu triatlonistickému týmu. Poté si vyzkoušel, jaké je to být trenérem a to nejen v Česku, ale například i v USA nebo Austrálii.
Sport však není jediným jeho koníčkem, Venca má slabost i pro hudbu. Hraje na několik nástrojů a po pobytu v Austrálii si dokonce začal sám vyrábět didjerida, dlouhatánské dechové nástroje, které tak trochu připomínají sloní chobot.
Triatlonové volání
I třiatřicetiletá Petra se už od malička věnovala sportu a stihla jich i řadu vystřídat. Nejprve, stejně jako Jan, závodně plavala a to až do svých osmnácti. Potom se havířovská rodačka vrhla na plavání s ploutví a nakonec se nechala zlákat triatlonem. „Triatlon se pro mě brzy stal závislostí. Ale myslím, že na světě není lepší závislosti, než je tahle,“ směje se Petra, kterou všichni znají pod přezdívkou Hosťa.
Honza se uprostřed yukonského ultramaratonu loučí se svou manželkou Petrou.
Neobvyklé líbánky
Vydat se na svatební cestu třeba na Hawai a válet se celé dny na pláži s neomezenou zásobou koktejlů je pro mnohé novomanželské páry snem. Mezi ně však rozhodně nepatří Petra a Honza, kteří se na podzim roku 2014 vzali.
„Hmm, tak kam pojedeme na svatební cestu? Co takhle Yukon? Já bych rád běžel 430 mil.“ Tak asi takhle vypadal Vencův návrh na svatební cestu. Zatímco většina ostatních žen by si asi myslela, že se jejich novopečený manžel úplně zbláznil, Petra nebyla vůbec proti. „Minulý rok, kdy Honza běžel 100 mil, jsem řekla, že už nikdy nic takového nepoběží, jedině se mnou. Nazvala jsem to Honeymoon Yukon Arctic ultra. Zní to docela romanticky, že?“ A tak novomanželé zanedlouho opravdu vyrazili. Nejprve do Ameriky, kde si na celý závod vydělávali, jak jinak než coachováním. Takový pochod yukonskou divočinou totiž přijde až na dvě stě tisíc.
Bez bivaku ani ránu
Je v předvečer závodu a u Venci a Hosti vládne nejen chaos, ale i znatelná nervozita. Oba se snaží dobalit povinnou základní výbavu, kterou později připevní na saně. Mezi nezbytnosti patří spacák, karimatka, bivak, zásoby jídla na dva dny a vařič. A někdy k ránu se jde konečně do postele.
Cestou můžete vidět třeba i polární záři.
Hurá do yukonské divočiny
Ráno jako stvořené pro ultramaraton, místní rozhlasová stanice hlásá příjemných minus 46°C. Rtuť teploměru spadla tak nízko, že ani nebyla vidět. Ani jednoho však nenapadne se na ultramaraton nevydat. Na startovní čáru přichází s malým zpoždění a proto se Hosťa a Venca bez otálení zapřáhnou do saní a závod začíná. Po několika hodinách novomanželé na své svatební cestě přicházejí k prvnímu checkpointu. Poté, co se ohřejí ve stanu s ohněm, se za soumraku vydávají dál. Po dvaceti kilometrech se však rozhodují, že už je čas na chvíli zabivakovat. „Vyhlásil jsem naši první líbánkovou noc. Večer se obešel bez svíček a k večeři se podával kousek sýra a lentilky,“ líčí zpětně Honza na svém blogu.
Prý dokonce trhli rekord závodu a bivakovali celých deset hodin, zatímco ostatní se příliš obávali obrovské zimy a snažili se dojít na další checkpoint na stém kilometrů. Když na něj přichází i Hosťa s Vencou, je jasné, že Petra už dál pokračovat nebude. Z původních plánovaných 160 kilometrů, je to nakonec rovná stovka pro Petru kvůli bolestem kyčlí.
Druhá líbánková noc, tentokráte s vlky
Venca se však nevzdává a pokračuje yukonskou divočinou dál, o samotě. „Kromě zimy je tu nejhorší samota, za celý den nikoho nepotkám,“ posteskl si během závodu Honza. Někdy v podvečer druhého dne utramaratonu Honza naráží na obrovské vlčí otisky. „Najednou se ve sněhu začaly objevovat ohromný stopy vlka. Trochu mi to zkazilo radost z krásnýho pohledu na zamrzlé jezero. Očividně s chutí sledoval někoho přede mnou a občas si odskočil ke břehu, asi se vykakat.“ Janovi však stejně nezbývá nic jiného, než pokračovat dál. Vlci nevlci. Po krátkém odpočinku na pohovce opuštěného srubu se Honzovi šlape skvěle. Dokonce se i trochu otepluje a tak brzy dohání dalšího závodníka z Německa. Poté se ocitá zřejmě v nejtěžším úseku tratě. „Začínám mít halucinace a chce se mi hrozně spát. Za poslední tři noci jsem spal asi sedm hodin.“
„Zvítězil jsem sám nad sebou.“
Nevyřízené účty s Yukonem
Nakonec Honza končí kvůli zánětu Achillovky zhruba na 500 kilometru tratě, po osmi dnech souboje s náročným a mrazivým závodem v Yukonu. Zažil jsem také stavy euforie, kdy jsem se kochal krásou Yukonu a užíval si se slzou v oku (ta prý hned nezamrzne, až někdy na tváři) monumentální momenty. A zažil jsem také úplné dno, na které jsem ještě nikdy dřív nedosáhl. Viděl jsem polární záři i tu nejjasnější noční oblohu, líčí Jan po závodě své zážitky, které asi ještě bude dlouho vstřebávat. „Když nejde o život, nejde o nic,“ prohlašuje pak už v teple hotelu, po boku své manželky Petry a u kapky slivovice Honza. Přestože závod nedokončil, tvrdí, že zvítězil sám nad sebou.
