Odkud přišel nápad vytvořit projekt s růžovými koly?
Začali s nimi dva pražští studenti. Rozhodli se vzít stará kola, natřít je na růžovo a postavit je různě po Praze 6. Jenže tenhle první pokus se moc nezdařil, protože za dva nebo tři dny někdo všechna ta kola vzal a hodil je za skály v Šárce.
Takže za vším stojí dva studenti, kteří přišli s tímto nápadem?
Ujali se toho Filip a Vítek Ježkovi, kteří chtěli projekt rozvést. Protože je Vítek programátor, vymyslel princip, jak lze kola půjčovat a vracet za pomocí aplikace. Původně byly totiž kódy číselných zámků, pomocí kterého se kola zamykají, napsané na papíru, který si museli jejich uživatelé zakoupit. Když růžové kolo potkali, odemkli si ho pomocí toho taháku. Jenže to už se ti dva studenti rozhodli, že projekt Vítkovi a Filipovi přenechají.
Na jakém principu tedy funguje půjčování rekol dnes?
Jediné, co člověk k zapůjčení rekola potřebuje, je platební karta a telefon. Přes aplikaci se podíváte, kde se zrovna nacházejí rekola ve vašem okolí. Na každém je šestimístné číslo, které do appky zadáte. Pokud jezdíte v Praze, tak máte prvních patnáct minut vždycky zadarmo. Dalších 45 minut stojí v Praze 24 korun, ale to se v jednotlivých městech liší. Jedete tak dlouho, jak budete potřebovat a když se dostanete do místa, kde chcete kolo zanechat, tak kolo zamknete tím číslem a v aplikaci vyfotíte.
Sdílené kolo lidi donutí zajímat se o veřejný prostor.
Má projekt nějakou ústřední myšlenku?
Každé město, jakkoli velké, si zaslouží bikesharing. V momentě, kdy občané mají možnost zkrátit si cestu na sdíleném kole, tak to udělají. I v Liberci, kde je sice kopcovitý terén, ale rekola tam bez problémů fungují. Druhou rovinou recyklovaných kol je fakt, že se jedná o ekologický, pohodlný a zdraví prospěšný dopravní prostředek. Sdílené kolo lidi donutí zajímat se o veřejný prostor. Uživatelé najednou zjišťují, že například není vybudovaná dostatečná infrastruktura pro cyklisty, ve městě je málo cyklostojanů a tak dále.
Zaznamenali jste v poslední době boom?
Ano, zejména tento rok byl pro Rekola jak stvořený. Máme přes 170tisíc zaregistrovaných uživatelů a tisíc kol v provozu. Například ve studentském městě Olomouci ve chvíli, kdy začne semestr, všichni sednou na rekolo. Dalo by se říct, že pro studenty je městská cyklistika přirozený pohyb. S listopadem měla skončit sezóna, ale právě kvůli neuvěřitelnému zájmu jsme v Praze, Brně a Olomouci zavedli testovací zimní provoz.
Máme ale i kolo Máslový ležák, Sorryjako nebo Prokrastinace, které je hodně oblíbené.
Slyšela jsem, že jednotlivá kola mají jména. Podle čeho je vybíráte?
Například podle toho, co si přejí uživatelé. Třeba nám napsali, že chtějí jezdit na kolech pojmenovaných podle postav ze seriálu Červený trpaslík. Ozval se nám student z ČVUT, že by se mu líbilo, kdyby koloběžky v kampusu, které provozujeme, nesly jména podle architektů, aby se lidé s jízdou i edukovali. Máme ale i kolo Máslový ležák, Sorryjako nebo Prokrastinace, které je hodně oblíbené. Ke stému výročí České republiky jsme pojmenovali jedno kolo „Muži 28. října“. Nicméně kola pojmenovávají například i naši servismani, když jim vdechují život.
Máte i vy oblíbené kolo na kterém jezdíte?
Zrovna teď jsem přijela na naši schůzku na kole jménem Jasoň, které jsem nechala pojmenovat podle psa mých rodičů. Dost často ho v Holešovicích potkávám, takže mi přijde hezké, že na mě třeba ráno čeká na zastávce, aniž bych si ho rezervovala. Pak mám třeba hodně ráda Vánočního pásovce, což je můj oblíbený díl z Přátel. Líbí se mi, když mě ten název pobaví, nebo mi řekne něco navíc. Na pojmenovávání si hodně zakládají České Budějovice, kde jsou jména napsaná přímo na kole, aby je člověk viděl, když zrovna prochází. Uživatelé si zkrátka mohou vybrat, jestli se svezou na „Pravdě a lásce“ nebo na „Biozátěži“.
Růžová se pro nás stala tak signifikantní, že si nedokážu představit, že bychom je přebarvovali.
Využíváte vy osobně službu Rekol často?
Kombinuji to s MHD, protože bohužel nebydlím v růžové zóně. Takže přijedu autobusem do zóny a tam se pohybuji na rekolech. Kdyby mi někdo před příchodem do bikesharingové firmy řekl, že budu jezdit po městě na bicyklu, tak bych mu nevěřila. Předtím jsem cyklistiku brala spíš jako rekreační činnost na víkend. Jet na kole do města jsem se bála. Pak se to zlomilo. Když jsem začala jezdit s kolegy ze servisu na oběd nebo jsem někam jela „zachránit“ naše kolo. Teď už si nedokážu představit, že bych se toho měla vzdát.
Mluvíte o růžové zóně. Co to tedy vlastně je?
Místo, kde uživatel může náš dopravní prostředek zanechat. V Praze si nemůžeme dovolit, aby lidé parkovali kdekoli v rámci celého hlavního města. Pokud tam to kolo nechají, dostanou pokutu. Buď jim ten poplatek vrátíme, když to kolo přeparkují nebo když si ho vyzvedne jiný uživatel do určité doby. Jinak ke kolu musíme poslat servismana. Ten poplatek má být spíš takovým strašákem, aby kola nezůstávala někde, kde je nikdo nevyužije. V Brně a Ostravě máme naopak konkrétní místa, kam lidé musí kola vracet, takzvané stanice.
Teď otázka na tělo. Proč zrovna růžová?
Za prvé je růžové kolo dobře rozpoznatelné, za druhé je tu předpoklad, že se méně kradou. Stalo se to pro nás už tak signifikantním, že si nedokážu představit, že bychom je přebarvovali. Ještě před třemi roky si na tu naši barvu stěžovali uživatelé mužského pohlaví. Psali nám, že by s námi rádi jezdili, ale že se stydí jezdit na růžovém kole. Teď už žádné takové problémy neřešíme.
Člověk se nesmí bát zeptat se kohokoli na cokoli.
S rekoly se tedy můžeme setkat v Praze, Brně nebo i Frýdku. Jak je to v zahraničí, mají tam také nějaká svá růžová kola?
Toto září jsme expandovali do finského města Vaasa. Oslovilo nás přímo vedení města. Do Vaasy totiž jezdí hodně zahraničních studentů, kteří nechtějí utrácet za městskou hromadnou dopravu, protože je příliš drahá a spoje nejezdí moc často. Studenti si tak pořídí kolo a když se vrací domů snaží se ho prodat, ale nesníží tu cenu natolik, aby si ho nějaký překupník koupil. Až ho nakonec nechají na ulici nebo ho hodí do moře nebo ho pověsí na strom. Ve Finsku jsou hodně čestní, takže když je bicykl někde volně, tak si ho nikdo nevezme. Město tak řešilo, že je tam hodně kol, která nikomu nepatří. Na vaaském úřadě pracuje jedna Češka a pomocí ní se vlastně rozjela naše spolupráce s tímto finským městem.
Vy sami jste začínali jako malí podnikatelé. Měla byste nějakou radu pro mladé podnikatele?
Co jsem se naučila v Rekolech (nebo obecně my všichni), je, že se člověk nesmí bát experimentů a neměl by se bát ani zeptat se kohokoli na cokoli, i když to třeba na poprvé zní jako úplný nesmysl. Tak jsme například zavedli kluzáky na pražské kopce. Před dvěma lety jsme šli s kolegy na oběd, vytáhli jsme sáňky a chvíli blbli na kopci. A mě najednou napadlo, že by bylo super, kdyby si naši uživatelé mohli půjčit právě lopaty na sníh. Do provozu jsme dali asi jen 20 kluzáků a ten efekt byl neuvěřitelný. Lidem se to moc líbilo, posílali nám fotky, jak jezdí, ten nápad se ujal. Nebo třeba pokud se vám líbí zákaznický systém v nějaké firmě, neměli byste se bát zeptat, jestli se můžete přijít inspirovat. V nejhorším případě dostanete zápornou odpověď, což není tak hrozné, ne?
