Všichni s tebou spojují velká očekávání, jestli budeš nová Gabriela Koukalová a jestli zopakuješ svůj úspěch. Cítíš ten tlak, který je na tebe vyvíjen?
Necítím. Víš ono je strašně těžké zůstat delší dobu na vysoké úrovni. Gabče se to povedlo a já ji za to moc obdivuji, ale takových lidí se rodí opravdu málo. Já se snažím dělat co umím a nechávat v každém závodu vše. V cíli se pak vždy vidí, na co to stačilo. Takže, pokud mi to každý den nějaký novinář nepřipomíná, že bych měla závody vyhrávat (trochu s nadsázkou), tak si to nepřipouštím.
Jaký je to pocit, když víš, že reprezentuješ celý náš národ?
Je to strašně skvělý pocit a moc si toho vážím, že mám tu možnost. Snažím se, aby se za mne lidé tady nemuseli stydět a já jim dělala radost.
Letos jsi měla první sezonu v kategorii dospělých. Jak náročný byl pro tebe ten přeskok?
Já už vlastně nějaké roky trochu do dospělých nakukovala, i když jsem byla ještě juniorka, takže ten přechod nebyl potom tak drsný. Ale rozhodně je v závodech juniorských a dospěláckých obrovský rozdíl. Opravdu rozhoduje každá vteřina a ty najednou musíš rychle běžet, rychle střílet a ještě se trefovat. V juniorkách se dalo vždy jedno z toho někde dohnat.
Získala jsi letos také ocenění biatlonista roku, co to pro tebe znamenalo?
Je to pro mne známka toho, že si lidé mých úspěchů váží.
Co je pro tebe důležitější než biatlon?
Rodina, zdraví a spousta věcí, které stavím na stejnou úroveň jako biatlon. Myslím, že jsem odmalinka vedena k takovému přístupu. Vždy pro mne bylo důležité i vzdělání.
Když sport není všechno…
Věnuješ se zvířatům, miluješ koně a k tomu studuješ. Co na to, že máš život i mimo bublinu biatlonu, říká tvůj trenér?
Tohle s ním moc neprobírám. Myslím, že většina lidí má i život mimo bublinu, aby se z toho člověk nezbláznil. On respektuje, že ve volnu mám svoje zájmy a já se je snažím nedělat na úkor tréninků.
V rozhovorech nikde neříkáš, že pomyslnou metou tvojí sportovní kariéry je vyhrát olympiádu nebo získat velký glóbus. Co je tedy cílem tvé kariéry?
Nemám žádný cíl kariéry. To jsou podle mě věci, které ti to závodění dělají akorát složitější. Prostě dělám vše proto, abych ze sebe dostala to nejlepší a čekám, jak moc natrénovaly soupeřky (nic jiného ti v podstatě stejně nezbývá).
Říkáš, že jsi mnohem lepší běžkyně než střelkyně. Láká tě vyzkoušet si třeba i Světový pohár běžkyň na lyžích, jako Finka Mäkäräinenová?
Určitě bych moc ráda. Hodně mě to láká. Ale myslím, že na to bych musela ještě trochu potrénovat.
Na vysoké škole jsi zvládla absolvovat normálně denní studium. Jak se ti to podařilo skloubit s tréninky vrcholového sportovce?
Všechno jde, když se chce. Občas to bylo náročné, ale Praha naštěstí není tak daleko od Jablonce, kde trénuji. Dalo se to tedy kombinovat a jít brzo ráno na trénink, do školy a zase zpět na trénink. Taky na to padlo pár jarních studijních týdnů místo dovolených u moře, ale hlavně mi na škole vyšli ve všem vstříc.
Je v biatlonu mezi ženami velká konkurence, nebo si před závody normálně povídáte?
Normálně si povídáme skoro se všema. Holky jsou moc fajn. Častokrát se politujeme, jak jsme to „zvojtily“ anebo popřejeme hodně štěstí před závodem.
Jak moc je tento sport o štěstí a náhodě?
Asi stejně jako každý jiný sport. A taky se říká, že štěstí přeje připravenému. Ale rozhodně, když střelíš nějaký kalibr, záleží, jestli je štěstí na tvé straně. Stává se, že stejný kalibr někomu spadne a někomu ne.
Spousta věcí je v hlavě
Pro Radiožurnál jsi vyprávěla o jednom závodu, kde jsi dojížděla jako úplně poslední. Ne pokaždé se člověku zadaří, stačí párkrát špatně střelit. Jak se s takovou situací psychicky vypořádáváš?
Je to těžké, ale musíš takové závody hodit za hlavu a soustředit se na další, protože s tím, co bylo, stejnak nic neuděláš. Jinak si myslím, že střelba je tak z 80% o hlavě, takže i s tím se musíme poprat. To je jedna z věcí, kde se musím ještě hodně zlepšit.
Ze začátku vzali do klubu jen tvoje kamarádky. Tebe odmítli, že jsi mladá a malá a že pro tebe nemají zbraň. Kde se bralo to odhodlání, že jsi to nevzdala?
To si piš, že jsem se zařekla, že tam nepůjdu. Ale nakonec jsem tam za kamarádkami přeci jen o dva roky později utekla.
Tvůj otec hrával a trénoval basketbal a maminka je volejbalistka a tělocvikářka. Je to to, co tě ke sportu dovedlo?
Určitě, oba jsou sportovně založení. I všechny moje sourozence k tomu vedli. Jsem jim za to moc vděčná. Sport mi dal kamarády na celý život, disciplínu a vytrvalost, která už mi kolikrát pomohla i ve škole.
Říkáš, že u biatlonu možná vydržíš jen do další olympiády a že představa, že bys měla závodit ještě dalších x let tě děsí. Jak potom tomu sportu dokážeš dávat tolik energie, že ho děláš vrcholově?
Třeba zrovna to, že nemám v hlavě jen biatlon, je můj klíč k úspěchu, kdo ví?! A do olympiády ještě pár let je, takže se to snažím dělat pořád naplno.
Fotografie: Petr Slavík
