Letos jsi vyrazil na svoji první olympiádu. Jaké jsou tvé zážitky z Pchjongčchangu?
Přestože globalizace jde poznat i v Jižní Korei, byla to to pro mě docela exotická země. Korejci umí, na rozdíl od naší západní civilizace, intenzivně vyjadřovat emoce a jsou nesmírně zdvořilí, možná až příliš. Poznal jsem odlišnou kulturu, odlišné chápání života. To je velký zážitek. Většinu času jsem ale strávil v olympijské vesnici. Tolik lidí z různých částí světa najednou asi člověk jinde moc nepotká. Celkově to byla nezapomenutelná akce. Mrzí mě jen trochu, že jsem nešel na slavnostní ukončení. Koncert Martina Garrixe jsem si neměl nechat ujít.
Jaký to pro tebe byl pocit jet reprezentovat Českou republiku do zahraničí spolu s nejlepšími sportovci z celého světa?
Byla to pro mě velká čest. Je to skvělý pocit reprezentovat celý náš národ a soupeřit s těmi nejtalentovanějšími na světě. Když se ale výsledek nepodaří, pak jsem zklamaný nejen za sebe, ale i za ty, které jsem reprezentoval. Je tu určitá míra zodpovědnosti.
„Servisní tým je vlastně tým alchymistů.“
Jak si spokojený se svými výsledky?
Spokojený nejsem. Nebyl jsem bohužel ve formě. Před olympiádou jsem byl nemocný a poté na trénink moc času nezbylo. V každém závodě jsem se postupně cítil lépe, ale nebylo to optimální. To mě aspoň motivuje pokračovat v tréninku a být třeba příště lepší.
Jak bys porovnal olympiádu a třeba takové mistrovství?
Jsou to docela odlišné akce z celkového pohledu. Na olympiádě je samozřejmě mnohem víc lidí a je sledována celosvětově jako jedna z hlavních událostí těch dní, zatímco mistrovství světa je sledováno jistou komunitou stálých fanoušků a nové diváky přitáhne snad jen v dané zemi, kde se mistrovství koná. Na olympiádě je také úžasný doprovodný program. Spousta všemožných soutěží, koncertů, setkávání, nakupování, výletů. Užil jsem si také spoustu administrativy při registrování do různých spolků a komunit. Na druhou stranu přímo při sportovním výkonu je to stejné. Člověk musí udělat to samé, co kdykoliv jindy.
„Když se ale výsledek nepodaří, pak jsem zklamaný nejen za sebe, ale i za ty, které jsem reprezentoval.“
Absolvoval si jako malý i Olympiádu dětí a mládeže?
Ano. Absolvoval jsem ji dvakrát. Tahle akce byla super. Tím, že je navozena atmosféra skutečné olympiády, mě zcela vtáhla do dění a strašně moc mě to bavilo. Vlastně mi to dalo chuť pokračovat se sportem a přání dostat se někdy na tu velkou olympiádu.
Kterého svého úspěchu si vážíš nejvíce?
Aktuálně umístění v top30 ve Světovém poháru. To už považuji za velmi vysokou úroveň. Jsem rád, že se mi to podařilo, dává mi to naději, že když se ještě zlepším, budou výsledky už docela zajímavé.
Sezóna už ti pomalu končí, ale určitě pořád trénuješ. Jak je to tedy s tebou a tréninky přes nezasněžené období?
Sezona končí na konci března a část dubna bývá odpočinková bez plánovaných tréninků. Začátkem května startuje další roční tréninkový cyklus. I přes léto vyrážíme lyžovat na ledovec nebo do speciálních lyžařských tunelů. Především ale využíváme kolečkové lyže, běh a také hodně posilujeme.
„Závody rozhodně nejsou poznávací zájezdy.“
Jak často musíš trénovat?
Normálně trénuji dvakrát denně, šest dní v týdnu. Denně to vyjde zhruba na 3-5 hodin čistého tréninku. Mezi létem a zimou není rozdíl v častosti tréninku, ale v délce jednotlivých zatížení. Mezi závody se nevkládá tak dlouhý trénink jako je třeba v létě.
Jak moc v tomto sportu záleží na štěstí a náhodě?
Na štěstí závisí hodně hlavně kvůli přípravě lyží. Servisní tým je vlastně tým alchymistů. Před závodem musí vyzkoušet velké množství stoupacích i skluzných vosků, urychlovacích prášků, ručních struktur, které se případně vryjí do skluznice lyže. A samozřejmě se také testují lyže samotné. Přitom neplatí nějaká zobecňující pravidla, podmínky skoro vždy vyžadují nové a nové testování. Štěstí je potřeba také při hromadném startu, aby se člověk nedostal do nějaké kolize. Ale nemá to v běhu na lyžích takovou váhu, jako třeba v biatlonu, konkurence ve startovním poli je ovšem dost vysoká a kolikrát se bez štěstí ten úspěšný jedinec neobejde.
„Člověk neví, kam ho osud ponese. A dnešní svět přímo vyzývá najít nové možnosti v zahraničí.“
Kolik zemí jsi díky svému sportu navštívil?
To nemám spočítané, ale je jich poměrně hodně. Dalo by se říct, že mám procestovanou celou Evropu, V Asii už jsem také párkrát byl. Původně jsem právě touto dobou měl cestovat na závody do Číny. Náš tým ale nakonec zrušil účast na tamní akci.
Když jedeš někam na závod, máš čas jenom na tréninky a samotný závod, nebo máš pak i šanci projít si třeba město?
Závody rozhodně nejsou poznávací zájezdy. Závod a tréninky zabírají většinu času. Cestování z místa na místo je docela přímočaré. Z hotelu na hotel. Na místě pak z hotelu na stadion a zase zpátky. Ale ano, vždy se najde chvilka, kdy vyrazím do města i trochu za poznáním.
Stíháš se i přes všechny ty tréninky věnovat škole? Přeci jen ČVUT je hodně náročná škola.
Nevím, jestli můžu říct, že stíhám. Sám vidím, že učivo je hodně složité a potřeboval bych mnohem víc času na jeho ovládnutí. Ale nějakým způsobem jsem stále student svého vysněného oboru 🙂
„Dříve jsem se sestru snažil dohánět, když jsem viděl, kolik medailí má doma pověšeno.“
Až dostuduješ, plánuješ se vrátit zpět do Krušnohoří?
Asi bych se rád vrátil, ale člověk neví, kam ho osud ponese. A dnešní svět přímo vyzývá najít nové možnosti v zahraničí, někdy jsou tam i větší. Mně by se líbilo vytvářet takové možnosti i u nás doma.
Plánuješ si po dostudování najít práci v oboru nebo se chceš věnovat profesionálně sportu?
To je otázka, na kterou také neznám odpověď, i když bych rád. Je tu hodně proměnných. Zatím bych to viděl tak, že pokud dostuduji úspěšně, zůstal bych ještě pár let u sportu.
Kolikrát už ti nastalo období, kdy jsi chtěl s tréninky a závody skončit?
Často přemýšlím, jestli jdu opravdu správnou cestou, jestli mi to za to stojí, mít tolik stresu ze studia a sportu zároveň. Ale vždy dojdu k tomu, že to je ta hlavní cesta, kterou jsem hledal. A sport se stal mou součástí. Baví mě. Mám díky němu velké příležitosti a zážitky. Takže období, kdy jsem chtěl skončit, ještě nikdy nenastalo.
Co ti více imponuje, klasika nebo volný styl?
Moje tělo má vhodnější proporce pro volný styl, ale mám rád obě techniky. Aktuálně jsou mé výsledky mírně lepší ve volné technice. Rád bych to měl vyrovnané, takže doufám, že ty výsledky z klasických závodů půjdou příští sezonu nahoru.
Jak dlouho se sportu věnuješ?
Sportu se věnuji vlastně od malička. Rodiče vedli moji sestru a mě k aktivnímu životu a asi od šesti let věku závodíme. Začínali jsme na lyžích a horském kole. Měli jsme i nějaké úspěchy na úrovni republiky. Postupně u obou převážilo běžecké lyžování a tomu se oba věnujeme doteď i na profesionální úrovni.
Trénujete někdy společně se sestrou?
Nyní spolu netrénujeme. Oba máme své trenéry a svůj individuální trénink. Vlastně jsme spolu nikdy moc netrénovali. Když odečtu dobu, kdy nám sportovní aktivity ordinovali rodiče, jsou to dohromady asi čtyři roky. Naposledy to bylo v létě 2016.
Soupeříte spolu, kdo je lepší?
Dříve jsem se sestru snažil dohánět, když jsem viděl, kolik medailí má doma pověšeno. Teď už nesoupeříme. Jsme rádi, když se druhému podaří nějaký pěkný výsledek nebo když je se svou prací spokojený.
Který národ má dle tvého názoru nejlepší běžkaře?
Jednoznačně Norové. Běh na lyžích je pro ně sport číslo jedna a to suverénně. A obecně je u nich sport brán vážně a má vysokou hodnotu. Mají obrovskou členskou základnu, a i mateřské školy místo procházky jezdí na běžky. Na vrcholné úrovni mají zřejmě nejpropracovanější tréninkový systém. A výsledky to dokazují.
