„Deštný les“
Terceira
Azorský ostrov, kde jsem trávila svůj studijní pobyt v rámci vysokoškolského výměnného programu Erasmus+, se jmenoval Terceira. Jako druhý největší z portugalského souostroví vyniká krásnými výhledy na moře téměř odkudkoli, přátelskými lidmi, prázdnými zemědelskými políčky a zalesněným vnitrozemím. Avšak svou rozlohou příliš nevyniká. Na o trochu menší rozloze, než je naše hlavní místo žijí lidé po celý život, aniž by kdy poznali rozsah kontinentu.
Tím se nenápadně dostávám k tomu, že nejen hlavní město Angra de Herosimo, ale celkově i ostrov byl velice malý. Můj výlet začal už v Praze, když fakulta kde studuji, resp. fakulta Ochrany životního prostředí, nabízela studijní pobyt na jednu ze dvou univerzit. A to střed Itálie, nebo krásné místo na pobřeží uprostřed oceánu. Asi vám je jasné, proč jsem se rozhodla pro Azory. Šanci strávit delší dobu na tak zvláštním místě jen těžko dostanete víckrát v životě. Takže jsem se přihlásila a v únoru už nastupovala do letadla směr Lisabon a následně Terceira, plná očekávání. Nebo neočekávání, jak se to vezme. Nevěděla jsem totiž ani co mám čekat.
Když letadlo přilétalo nad ostrov, vyděla jsem celý jeho západní cíp a pomyslela si dlouhé wooow. Byl celý zelený a ponořený do modrého fleku, který ho obtékal. Tak jsme přistáli a já si řekla, „super, tak jsem tady“. Tak jsem tam byla a bylo to Letištní hala se zanedlouho vyprázdnila, ale na mě nikdo nečekal. Za nekřesťanské peníze jsem si tedy zaplatial drahé taxi, které mě po 15 minutách dovezlo do úzké uličky. Taxikář, který uměl jen portugalsky (a já samozřejmě ne :D) mi něco řekl a ukázal na podivné velké dveře. Nadechla jsem se, dala mu peníze a doufala, že za těmi dveřmi se opravdu skrývá studentská residence.
„Často foukalo.“
Naštěstí skrývala, tak jsem vstoupila, ubytovala se a začala poznávat spolubydlící. Byli to povětšinou Azorané z jiných ostrovů nebo Portugalci, a potom pár nás, Erasmáků. Jedna Češka, takže jsme tam byly dvě, Italka, Ind, Španělé a Brazilec. Seznamování šlo jako po másle. Nejenom, že byli všichni milí a přátelští, zároveň ubytovna umožňovala rychlejší a bližší seznamování.
Do týdne začala škola. S výhledem na moře, na předmětech jako námořní navigace, mořské zdroje, potápění, mokřadní ekosystémy a lesní ekosystémy jsem si odškrtla kolonku „škola“ a mohla se věnovat svým zájmům. Ono, popravdě, škola tam nebyla vůbec těžká. Nejtěžší na tom asi bylo jim vysvětlit, že rozhodně neumíte portugalsky a tudíž, i když budou mluvit sebepomaleji, rozumět jim nebudete.
Zkoušel to učitel námořní navigace, který mi po všech hodinách v portugalštině dal závěrečný test v angličtině Ale abych všem nekřivdila, byli tam dva učitelé, kteří mi toho hodně dali. S jedním jsme psali více testů během semestru a vypracovali tři odborné práce. A druhý, velice chytrý a zcestovalý mi svou plynulou angličtinou a nadšením do oboru vdechl mimořádný zájem o oceánologii. Přesto však bych nemohla tamní úroveň vzdělání nikdy srovnávat s náročností našich vysokých škol.
Ale jednoduchost jednoho mi alepoň umožňovala poznávat rozmanitost druhého – tamní kulturu, život a hlavně krásy přírody. Jsem velmi venkovní člověk. Venkovní neznamená, že jsem z venkova nebo mám ráda venkov. Znamená to, že se ráda venčím. Za těch pár měsíců jsem tedy prolezla Terceiru křížem krážem až jsem ji nakonec i celou obešla. Ale o tom později…
Terceira, přestože by člověk očekával nedotčenou přírodu, zas tak nedotčená není. Velký vliv tam mají lidé, kteří zde přetvořili původní ekosystémy na zemědělskou půdu. Musí si však držet určitý typický a historický ráz, proto je každé políčko obehnáno kamenným plotem. Ze spousty míst je vidět moře, ať už z pobřežních vesniček nebo vyšších kopců. Jen když zapadnete hluboko do vnitrozemí, vyjeví se vám lesy a deštné lesy a vy se můžete procházet po oficiálních i neofociálních stezkách kolem mokřadů, rašelinišť a malých jezírek.
„Mokřady a jezera“
Jak plynul můj omezený čas na tomto ostrově a já nasávala přímořskou atmosféru, život místních šel v klidu dál. Mladí byli noční „párty zvířata“ a ti starší pak často posedávali v kavárnách. Nikdo nikam nespěchal. U pokladny se řešili každodenní novinky, dělníci kontrolovali svou práci v desetiminutových intervalech ze značné vzdálenosti, a přednášky ve škole byli často o polovinu kratší vlivem pozdního/dřívejšího příchodu/odchodu učitele a nutné přestávky na kafe.
Já se mezitím snažila vidět a zkusit všechno co bylo možné. Potápěla se, jezdila na kajaku i na vodním skútru. Také jsem navštěvovala místní plavecký bazén, pravidelně běhala podél moře, jezdila na koni (až mi jeden kůň utekl a ohrožoval tamní obyvatele) a každý víkend trávila někde na túrách s místními „výjimkami“, kteří přes den nespali po protančené noci. Až mě jednou popadl nápad zjistit na vlastní kůži, jak moc je ostrov Terceira vlastně velký.
A tak jsme se na začátku června, já a čtyří přátelé, sbalili a vyrazili na cestu kolem ostrova. Dva z naší skupinky to vzdali první den, jeden po 20 km a druhý po 30 km. My „vydrživší“ jsme po 45 km ulehli na kamennou pláž, zapálili si oheň a každou hodinu se budili kvůli řevu nějakých pobřežních ptáků a zimou. Nehledě na utrpení jsme druhý den šli dál. S půchýřemi na nohou, otlačenými chodidly a prázdným břichem. Kolem nás čas od času projelo auto nebo autobus, nabízeli že nás svezou ale my byli hrdinové a se slzami v očích jejich nabídky odmítali a šlapali dál…A taky jsme došli! Obešli jsme celý ostrov, celkem 90 km za dva dny a máme vzpomínky na celý život. Bohužel, to byl jeden z posledních zážitků. Svůj předposlení den jsem strávila na koni a pár hodin nato jsem opět stála na letišti. Přišel čas rozloučit se s přáteli. Pak jsem zamávala Terceiře, něco si zapsala do deníčku, povzdechla si, usmála se a nastoupila do letadla.
