Potkali se na vysoké škole, profesní život ale nesdílí. Proto se rozhodli založit firmu a efektivně tak trávit společný volný čas. Mladí manželé Eliška a Láďa doufají, že je firma jednou uživí. Pro svůj e-shop si ale vybrali netradiční sortiment – párové oblečení. Jejich spodní prádlo, plavky a trička pro zamilované putují hlavně do Spojených států, v Česku si nicméně našly zákazníky i mezi důchodci. Ačkoli je pro ně podnikání náročné, nevzdávají se. Hlavně proto, kolik možností seberealizace před nimi ještě leží.
Kdy jste se rozhodli, že spolu začnete podnikat?
Láďa: Stalo se to asi dva a půl roku zpátky. Eliška přišla na snídani do kuchyně a řekla, ‘Měla jsem sen. Co kdybychom prodávali párové spodní prádlo?’. Dlouze jsem se zamyslel a pak řekl, ‘Tak jo’.
Eliška: Mě to napadlo tak, že jsem hledala pro manžela nějaký dárek. Po těch sedmi letech, co jsme byli spolu, už všechno dostal. Chtěla jsem mu koupit spodní prádlo, ale vše, na co jsem se dívala, mi přišlo ošklivé a už od pohledu nekvalitní. Tak jsem si říkala, že bychom to mohli zkusit rozjet sami.
Proč zrovna párové oblečení ale?
E: Přijde nám, že strašně moc lidí má dnes náročnou práci a nemá, jak a kdy trávit čas se svým partnerem. Naše produkty by proto měly lidi sbližovat.
Samotné založení firmy není nic složitého. Mnohem horší je její fungování.
Živí vás váš rodinný podnik?
L: Ne, každý máme svoje zaměstnání, já pracuji jako finanční analytik, Eliška jako programátorka Androidu. Problém je, že nám nezbývá moc volného času na sebe. Určitě si dokážeme představit, že bychom jednou svá klasická zaměstnání opustili a věnovali se jenom firmě. Ale obávám se, že je to spíš vize v dlouhodobém horizontu.
Jak těžké je založit firmu?
L: Ačkoli máme oba dva podnikatelské vzdělání, tak na to, jak založit firmu, jsme museli přijít sami. Ve škole se člověk ty konkrétní kroky nenaučí. Samozřejmě se tam dozví spoustu důležitých rad a teoretických poznatků, ale stejně si potom musí všechno načíst a pozjišťovat. Samotné založení firmy ale ve výsledku není nic extrémně složitého. Mnohem horší je pak její fungování.
E: Hlavně účetnictví je strašné. My si děláme všechno sami, ale daně má na starosti spíš manžel a vždycky z nich hrozně teče.
Opravdu si děláte vše sami? Co šití samotných produktů?
L: Na šití máme švadleny z Česka, které nám zajišťuje zprostředkovatel. Ale jinak jsme na to jenom my dva. Já dělám takové ty drsňácké chlapácké práce, jako je účetnictví, daně a tvorba střihů dámského spodního prádla.
E: Já vytvářím designy, dělám e-shop, spolu produkty fotíme, což je manžel vždycky “hrozně rád”, a střihy děláme spolu. Já potom fotky upravuji. Nedávno jsme začali pronikat do tajů Instagramu, což mám na starosti spíš já, ale manžel se rovněž zapojuje.
Věříme, že se Češi vyvíjí, a že to sem nakonec dorazí.
Přijde mi ale, že párové oblečení je oblíbené hlavně v zahraničí. Nejsou k takovému nápadu Češi spíš skeptičtí?
E: Na začátku jsme si vytvořili byznys plán, podle kterého jsme předpokládali, že pět procent našich produktů půjde do zahraničí a 95 procent budeme prodávat v Česku. Ale je to vlastně úplně obráceně, většina našich zákazníků je na západ odtud. V Česku jsme chtěli prolomit tu nechuť k veselým, odvážnějším věcem. Když to máme v zahraničí na sobě, tak nás lidé, a nejen mladí, zastavují a říkají, jak je to strašně super. Berou si od nás vizitky a slibují, že si něco koupí.
L: Od začátku jsme to brali tak, že tady u nás není párové oblečení běžné. Říkali jsme si, že všechno má svůj čas a ve světě kolikrát něco frčí a do Česka se to dostane později. Takže jsme si říkali, že sem párová móda teprve přijde, ale zatím se nám naše domněnka moc nepotvrzuje. Pořád ale věříme, že se Češi vyvíjí, a že to sem nakonec dorazí.
Kam nejdále vaše produkty tedy putují?
L: Většina naší produkce jde do Spojených států. Posíláme zboží třeba do Los Angeles, na druhou stranu jsou nejdál asi zákazníci ze Singapuru.
E: I Austrálie už byla. Jednoho zákazníka máme v Bahrajnu, přišly objednávky i ze Saúdské Arábie. Vždycky máme hroznou radost, když přijde objednávka z nějaké nové země.
Říkali jste, že fotky, které máte na webových stránkách, si děláte sami. Kde jste to fotili?
E: Rádi cestujeme a na výlety vždycky bereme foťák s sebou, právě za tímto účelem. Série fotek na pláži, kde prezentujeme párové plavky, vznikla na našich líbánkách na Havaji.
L: Je to docela legrace, fotit párové věci, hlavně třeba spodní prádlo, na těch turistických místech. Člověk tam nechce nikoho pohoršovat, takže najít vhodný okamžik a udělat dobrou fotku, je celkem umění.
E: Když jsme se ale fotili na Havaji, tak za námi přišli lidi a ptali se co fotíme. Potom nám vyjádřili podporu. Je prý super, že se toho nebojíme.
Kde berete inspiraci na designy vašich produktů?
L: Já si myslím, že ta veselost je inspirovaná životem se mnou.
E: To je určitě pravda, část veselosti proudí z toho, že jsem Láďu našla. Třeba u tmavě zelených plavek šlo ale o inspiraci Havají. Když jsme šli nějakým pralesem, tak to tam přesně takhle vypadalo, utkvělo mi to v hlavě a vznikly z toho párové plavky.
Jak často nosíte párové oblečení vy dva?
E: Párové spoďáry nosíme denně. Máme šest párů se šesti různými vzory. Každé ráno se nám ale samozřejmě nepodaří trefit ten samý vzor. O to větší legrace je, když ho máme.
L: Párová trička jsou hlavně na výlety. Ačkoli v práci nepodléhám nějakému dress codu, tak přeci jen se ode mě očekává, abych nosil trošku něco jiného. Naše produkty by v mém zaměstnání mohli na lidi působit až moc vesele.
Párové spoďáry prý během toho čtvrtstoletí, co jsou spolu, jako dárek ještě nedostala.
Jaký je váš nejčastější zákazník co se týče pohlaví či věku?
E: Z hlediska pohlaví nás docela překvapilo, že je to padesát na padesát. Co se týče věku, našemu nejčastějšímu zákazníkovi je zhruba mezi dvaceti až třiceti lety. Ale už jsme měli i nadšené zákazníky v důchodu. Jeden pán nám napsal recenzi, v níž uváděl, že jsou s manželkou pětadvacet let, mají výročí svatby a nevěděl co koupit. Tak pořídil párové spoďáry, protože během toho čtvrtstoletí to ještě jako dárek nedostala. Prý byla hrozně nadšená. Přišlo nám to roztomilé a uvědomili jsme si, že i takhle může vypadat naše cílová skupina.
L: Mě třeba zaujalo pozorovat reakce lidí, když jsme zkoušeli stánkový prodej na Mint marketu. Když kolem našeho stánku chodily páry první den, tak to byly ženy, kdo na naše produkty upozorňovaly. ‚Dívej, to je pěkné, to bychom si mohli pořídit,“ říkaly a chlapy se jen ušklebovali a šli dál. No jenže druhý den se stalo to samé, akorát úplně opačně. Takže si myslím, že z hlediska cílovky není náš byznys úplně jednoznačný.
Jak moc vám firma, kterou jste založili, abyste byli víc spolu, zasahuje do volného času a osobního života?
E: Popravdě se nám poslední dobou ten „work-life balance“ moc nedaří. Firmu děláme po večer a o víkendech. Na druhou stranu máme stanovené pravidlo, že v neděli se nepracuje. Poslední půl rok byl těžkým firemním obdobím. Vypadli nám někteří dodavatelé, zboží se rozprodalo rychleji, než jsme čekali a nám se nedařilo ho doskladnit. Kvůli koronaviru najednou úplně přestala fungovat pošta. Nevěděli jsme, co se bude dít a zahraniční zákazníci začali psát, jakto že jim zboží nepřišlo. Když jsme pak volali na Českou Poštu tak nikdo nic nevěděl.
L: Když jsme e-shop zakládali, tak jsem si říkal, že člověk nebude muset nic řešit na denní bázi, že nebude mít žádné povinnosti vůči nějakým svým prodavačům, ale to jsem se teda hodně mýlil. Času to zabere hromadu. Nejde o investované peníze, ale o investovaný čas a energii. Na druhou stranu nás to strašně baví.
E: Podnikání je pro nás překonáváním překážek. Naposledy jsme například museli řešit to, že naše platební brána přestala přijímat americké karty. Měli jsme čtyři dny na vyřešení problému, aby se nám úplně nezhroutil e-shop, což se nakonec podařilo.
Za poslední dva roky nás firma kolikrát držela psychicky nad vodou.
Působí to na mě spíš jako starost než radost. Co vám to rodinné podnikání dává?
L: Spojuje nás to. Firma nám pomohla v těžkých časech, zároveň nás to baví, když je třeba venku škaredě a člověku se nic nechce. Taky je pravda, že se hádáme jen o dvě hlavní věci. O uklízení a o firmě. Ale alespoň v tom druhém vždy dospějeme k dohodě.
E: S firmou je sice hodně práce, na druhou stranu tomu věříme. Žijeme tím a baví nás posouvat podnik dál. Je spousta věcí, které jsme ještě nevyzkoušeli, spousta možností seberealizace, nových situací, které člověk musí řešit a překonat. Někdy je to legrace a někdy zase napětí a nervy. Prostě se nenudíme. Za poslední dva roky nás firma kolikrát držela psychicky nad vodou.
Jaké jsou vaše plány do budoucna? Šlo by zaměstnání a podnikání skloubit dohromady s dětmi?
E: Já jsem se naučila, že mít jakékoli plány je úplně zbytečné. Každou chvíli se běh událostí může otočit o sto osmdesát stupňů. Nemá smysl jít hlavou proti zdi a člověk se občas musí nechat tím životem unášet.
E: Necháváme tomu volný průběh. Na druhou stranu, kdybychom opravdu chtěli zakládat rodinu, tak bychom svůj každodenní život museli hodně upravit. Skloubit práci, firmu a dítě by bylo asi nad naše síly.
BeMine
E-shop – https://beminematchingoutfits.com
Instagram – https://www.instagram.com/beminematching