Foto: Pavel Klement
Začnu trochu obligátně – co tě k lezení vlastně přivedlo?
K lezení mě přivedli rodiče, brali mě do skal od malička. Jako tříletý capart jsem si hrál dole v písku pod skalami a bylo přirozené, že jsem chtěl lézt také, protože všichni v mém okolí lezli. Postupně jsem začal jezdit na závody a uvědomil jsem si, že mám na to talent a chtěl jsem lézt co možná nejlépe. Naprosto mě to pohltilo a nikdo mě do toho nemusel nutit. Nejraději bych lezl každý den, neuvěřitelně mě to baví.
Vloni jsi v norském Flatangeru definoval novou úroveň obtížnosti zdoláním cesty pojmenované Silence. Čím přesně je obtížnost skály určená?
Obtížnost určuje ten, který cestu jako první vyleze. Není to na základě nějaké přesně definované rovnice, kde by se dosadila délka cesty, velikost chytů, převislost a vzdálenosti chytů, ale je to opravdu pouze na základě subjektivního pocitu. Srovnávám s cestami, které už mám za sebou, a beru v úvahu další faktory. Měl jsem tu odvahu říct, že tato cesta je 9c, protože mám vylezeny všechny cesty o stupeň lehčí (9b+) a naprostou většinu cest o dva stupně lehčí (9b). Tato cesta mi trvala ale neporovnatelně déle, stálo mě to daleko více úsilí, tréninku a ještě jsou tam velmi specifické kroky, které vyhovují přesně mým přednostem. Může se stát, že někdo po mně přijde a řekne, že je cesta lehčí, ale vnímám to jako extrémně nepravděpodobné.
Spaní v závěsné posteli 500 metrů nad zemí je překvapivě pohodlné.
Jaké jsou kromě Flatangeru tvé největší úspěchy?
Lezení je strašně široký pojem a já se snažím na rozdíl od většiny ostatních lezců být co nejuniverzálnější. V samotném sportovním lezení ve skalách, což je třeba i případ Silence, považuji za nejlepší úspěch vylezení cesty obtížnosti 9a+ stylem flash, což znamená na jeden jediný pokus. Jsem jediným lezcem, kterému se to podařilo. Na závodech na umělé stěně jsou mými největšími úspěchy tituly Mistra světa ve dvou disciplínách, v roce 2014 se mi podařilo vyhrát MS jak v lezení na obtížnosti, tak v boulderingu (lezení bez lana do malé výšky, jištěním je matrace). A na těch nejvyšších stěnách je mým úspěchem vylezení možná nejtěžšího big wallu (vysoká stěna, která má nejméně 500 m) v Yosemitech v USA s názvem Dawn Wall.
- Foto: Pavel Blažek
Z pohledu laika působí tvé výkony na stěně hrůzostrašně. Alespoň já jsem při sledování některých videí měla vážně nahnáno. Zažíváš vůbec někdy strach z výšek?
Při sportovním lezení nemám strach z pádu nikdy. Důvěřuji materiálu, důvěřuji jističi a vím, že rizika jsou minimální. Chyby se stávají, ale jsou způsobené téměř vždy lidským faktorem. Proto jsou třeba zkušenosti a vždy nepodceňovat možná rizika. Na větších stěnách, kde už není vždy jištění tak spolehlivé, už strach mám, ale mám zkušenosti a tak dokážu ohodnotit riziko. Důležité je ale správně se srovnat s nervozitou, která se pojí s tlakem podat výkon ve správný čas na správném místě. Ale to už je něco, s čím se potýká každý sportovec.
Při přelézání stěny Dawn Wall v Yosemitském národním parku jsi na laně strávil celkem osm dní. Dokonce jsi spal ve stanu zavěšeném přímo na skále. Jaký to je pocit, podávat tak dlouho fyzický výkon a přitom se nepostavit nohou na zem?
Pro mě je to příjemné, trávit čas na nádherné stěně, v úžasném prostředí s parťákem, se kterým je sranda. Samotné spaní v závěsné posteli 500 metrů nad zemí je překvapivě pohodlné.
Díky lezení máš možnost podívat se do celého světa. Které země jsi už navštívil?
Podíval jsem se díky lezení na všechny kontinenty, ale nejvíce jsem přece jen lezl v Evropě, která je jedinečná. Na malém prostoru je tu neskutečné množství skal na výběr. Rájem je Španělsko, Francie nebo právě Norsko.
- Foto: Pavel Blažek
A je pro tebe nějaké místo opravdová srdcovka?
Mám rád severské kraje, proto jsem se tolik zamiloval do Flatangeru, kde se nachází ona 9c, cesta Silence. Jinak doma jsem v Moravském krasu.
Důležité je správně se srovnat s nervozitou, která se pojí s tlakem podat výkon ve správný čas na správném místě.
V jednom rozhovoru jsi řekl, že lezení není jen o fyzičnu, že velkou roli hraje i psychika. Co podle tebe musí mít lezec v hlavě „navíc“ oproti ostatním?
Musí na jednu stranu umět velmi dobře lézt, což znamená dobře používat nohy i celé tělo. A zároveň vše umět použít pod tlakem, když je to například na závodech.
I fyzička a tréning jsou ale důležité. Jak vypadá tvůj „běžný pracovní den“?
Trénink probíhá 6 dní v týdnu, 4 až 5 hodin denně. Samotné lezení je tak 60 % tréninku, dále nějaké posilování, ať už lezecky specifický trénink prstů a paží, tak obecnější posilování s vlastní vahou a v neposlední řadě kompenzační cviky.
Do jaké míry je lezení sólový projekt, a jakou roli v něm naopak hrají další lidé – ať už trenér, nebo rodina?
Zázemí je určitě velmi důležité, ale není to jako v jiných sportech. Trénuji hlavně sám, ale radím se s dalšími. Rozhodně je ale klíčové, s kým potom na skály jezdím. Nejraději jsem, kdy je to přítelkyně Iva, která sama také velmi dobře leze.
O tvém zdolání stěny Silence vznikl i stejnojmenný film. Jak probíhalo natáčení v tak krkolomných podmínkách, jako je skalní stěna?
Je to dokument a zachycuje, co se stalo. Nijak mě natáčení neovlivňovalo. V tom je síla tohoto videa. Je volně k vidění na mém Youtube kanálu a má 17 minut.
Kromě famózních úspěchů na poli sportovním máš i úspěchy akademické – předloni jsi promoval na Masarykově univerzitě. Jaké jsou tvoje plány do budoucna? Chceš zasvětit život jenom lezení, nebo máš i plán B?
Určitě bude můj život spojen s lezením a polezu, dokud budu hýbat rukama nohama, ale samozřejmě vím, že za pár let už asi stěží budu lézt na takové úrovni. Možností, jak uplatnit svoje vzdělání z podnikového managementu, je hodně.
Život je krátký na to, abyste dělali věci, co vás nebaví. Běžte za tím, co vás naplňuje.
Na jednu stranu máme řadu úspěšných mladých sportovců, na tu druhou je ve školách pohybu minimum a tělocvik se bere spíš jako nutné zlo. Jak to podle tebe má naše generace se vztahem ke sportu?
Určitě se mladá generace málo hýbe a hlavně je málo venku. Lezení je dle mého názoru ideální aktivita. Člověk se hýbe a navíc je v přírodě.
Je ti 25 a zná tě celý svět, nejen ten sportovní. Mluvíš několika cizími jazyky a v zahraničí jsi podle všeho jako doma. Věřím, že pro plno tvých vrstevníků je něco takového jen těžko představitelné. Co bys poradil těm, kteří tápou a hledají se, nebo třeba mají sny, ale jejich splnění kvůli strachu věčně odkládají?
Život je krátký na to, abyste dělali věci, co vás nebaví. Běžte za tím, co vás naplňuje. Je důležité věřit, že něco je možné.
