Co je pro tebe největší motivací pro takovou pěší pouť?
Já si myslim, že když lidi dělaj něco, co je hodně zajímá a hodně baví, tak si ani tuhle otázku nemusí pokládat. Že tato otázka „co tě motivuje“ se řeší u věcí, co jsou trochu na hovno, jako je třeba studium nebo práce u stánků s hamburgerama. Já mám svoje cesty tak rád, že si vůbec tuhle otázku pokládat nemusím.
Ptám se, protože nejsi věřící, a přesto podnikáš poutě za křesťanskými cíli. Šel jsi už do Santiaga de Compostela, Říma i Jeruzaléma.
Tyhle poutě se dost transformovaly a řekl bych, že zajímají lidi z celýho světa bez ohledu na náboženství. Ono vůbec těžko soudit poutníky jako soudržnou komunitu, protože je dnes už nedefinovatelný, kdo tím poutníkem vlastně je. Ale asi nejvíc ti to přiblíží lidi, co chodí do Santiaga de Compostela, což je asi stále to nejznámější poutní místo. Jen asi polovina z nich tvrdí, že jsou věřící. Takže tohle to už dávno neplatí. Myslím, že spoustu věcí, které dřív byly ohraničené nějakou skupinou, nalézá dnes mnohem více lidí. Svět, kde něco platilo jen pro někoho, s globalizací už dávno zmizel a podle mě je to dobře. Však si vem, na světě teď žije 8 % všech lidí, kteří se kdy narodili. A těch osm miliard musí něco dělat. Je jasné, že se budou přiklánět k tradičním věcem.
„Chceme přinášet poselství o hezkým světě a odbourávat předsudky.“
Jaké to je mít ve 23 vlastního manažera? To je věc, která je většině studentů naprosto vzdálená.
Všechno se to odehrálo strašně rychle. První projekce byla ještě v Brně na konci února. A pak od dubna do června desítky dalších. Celý prázdniny jsem se psal knihu. Takže jsem ještě nestihl spoustu věcí, které jsem chtěl, protože se to na mě všechno rychle nahrnulo. Můj manažer Martin Kolář má tolik schopností, které já vůbec nemám a velký množství kontaktů. Možná že je to také ten rozdíl, proč člověk ve 23 nemůže sám jezdit po republice po všech sálech. Chce to k tomu přistupovat trochu velkoryse.
Jak by tě tedy tvůj manažer charakterizoval? Přece jen je to člověk, se kterým trávíš velkou spoustu času.
Ten by se mě pokusil co nejdřív prodat, ještě než by mě začal vůbec popisovat. My jsme kamarádi hrozně dlouho. Známe se asi deset let. Pořádali jsme spolu v Českých Budějovicích festival, to bylo moc fajn. Vlastně Martin je člověk, který prvně přišel s myšlenkou, že uděláme nějaké turné po republice. Mě to vůbec nenapadlo, já jsem si myslel, že zájem je jen brněnská záležitost. Třikrát jsem vyprodal kino pro 500 lidí a myslel jsem, že tím to skončí. Martin mě ale přesvědčil, že v tom musíme pokračovat.
Dobře se spolu doplňujeme. Já umím mluvit k lidem, naslouchají mi. A zároveň Martin s lidmi skvěle jedná. Oba jsme takoví idealisti. Když jsme se do toho pustili, tak jsme si řekli, že budeme přinášet poselství o hezkým světě a budeme odbourávat nějaké předsudky. A s tímhle to děláme doteď, i když se nám podařilo uspět a trochu mě to teď živí. Ideální obživa to není, protože kočuju po celý zemi. Ale baví mě to a to je to hlavní.
„K inteligentnímu fóru o jiné kultuře totiž potřebuješ projevit určitou dávku znalostí.“
Na svých projekcích jsi ironický, cynický. I když se většina sálu dobře baví, nestává se ti, že by za tebou někdo přišel a řekl: „Hele, tohle jsi už vážně přehnal, to nebylo vtipný,“?
Já jsem si myslel, že se to bude stávat čím dál tím víc. A považoval jsem to za správný.
Zkoušíš u svých diváků hranice toho, co ještě vezmou a co už ne? Máš připravené některé průpovídky, kterými chceš provokovat?
Zajímavé třeba je, že při psaní knížky jsem ji napřed napsal a pak si to po sobě odstavec po odstavci četl. A to jsem smazal naprostou většinu věcí, které byly přehnané, protože mi přišlo, že vůbec do konceptu knížky nezapadaly a občas mi to přišlo až trochu trapný. Takže všechny ty prvoplánový, uštěpačný žertíky šly pryč. Na projekcích mám pocit, že k těmto genezím došlo taky. Pokaždé je to trochu jiné, ale když něco vyprávíš po třicátý, tak se to dost začíná podobat. Ale podle mě to, co říkám, zas tak šokující není. Myslím, že každý od prvních minut ví, že to myslím dobře. A pokud člověk žertuje aspoň trochu na úrovni, tak naopak publikum ocení nějakou kreativitu. K inteligentnímu fóru o jiné kultuře totiž potřebuješ projevit určitou dávku znalostí. Třeba není úplně jednoduchý žertovat o křesťanským bohu, pokud nemáš teologický základ a nečetla jsi bibli.
„Různý publika se smějí naprosto různým věcem.“
A teď z druhé stránky. Máš, nebo alespoň ze začátku měl jsi, připravený vtípek, o kterém jsi věděl, že zaručeně tvé publikum rozesměje?
Ono tohle moc neplatí. Různý publika se smějí naprosto různým věcem. V Praze je nerozesměje to, čemu se smějí v Liberci. Návštěvníci se navzájem dost strhávají. Občas se mi stává, že udělám nějakej dobrej fór, ale lidi ho nepochopí, protože neznají ty souvislosti. Typickej příklad – byl jsem ve Zlíně, tam byla spousta mladých lidí a mluvil jsem o tom, jak jsem chodil na turecký záchody a jak mi bylo blbě z turecký vody. Řekl jsem, že občas ten záchod po mém odchodu vypadal, jak kdyby ho vymaloval Jackson Pollock. Což je pro člověka, který ho zná, strašně vtipný, protože to byl akční malíř, bral plechovky barvy a mrskal je na plátno, nebo do nich mlátil bagrem a čekal, jak se rozstříknou. No a právě, tento odkaz ve Zlíně nefungoval, třeba proto, že tam nejsou studenti žádných uměleckých oborů. Celý obsah projekcí vzniká náhodně, ale nakonec stejně zjistíš, že ty nejlepší fóry jsou ty laskavý, třeba jak jsem si adoptoval psa, nebo jak jsme si s někým nerozuměli.
Jak sis adoptoval psa?
No ke mně se po cestě připojil pejsek a chtěl jít se mnou. Tak jsem mu dál jméno, vodu a začal jsem ho učit nějaký triky. A on se pak na mě vykašlal. Po třech hodinách.
Svými poutěmi jistě inspiruješ ostatní cestovatele. Určitě si jich řada po projekci řekne, že to chce taky zkusit.
Jasně a proto si myslím, že to je přesně ten důvod, proč by člověk měl mluvit o věcech, u kterých pociťuje nějakou vášeň. Ale k nějaké skupině cestovatelů se neřadím. Jakmile totiž zapadneš do nějaké komunity, tak budeš stejný jako ostatní. Já bych samozřejmě neměl být reprezentant všech poutníků, protože jsem o tom ušel hrozně málo oproti těm jiným, ale nějakým způsobem tuto svou momentální roli přijímám. Mluvčí jaderný elektrárny taky nemusí být nejlepší jadernej fyzik. Chci tím říct, že stojím trošku mimo tu cestovatelskou komunitu a sám sebe za cestovatele ani nepovažuji.
Nechtěl se k tobě někdo na nějakou cestu připojit?
Jo, to se mně lidi ptají, ale to zas nechci já. Já chci jít fakt sám.
Co je tak skvělého na tom chodit sám?
To jde těžko popsat. To je přesný opak toho, co zažíváme každý den. A je to taky to, čeho se všichni nejvíc bojíme, že zůstaneme sami. A tak mi přijde zajímavý si to vyzkoušet. Pak zjistíš, že člověku je samotnýmu celkem hezky a naučíš se svět přijímat trošku jinak. V okamžiku, kdy jsi sama, si nehledáš zajímavý věci v těch lidech, které už znáš, ale naučíš se je hledat v lidech, které neznáš. Cítíš velkou sounáležitost s každým člověkem, nezávisle na jeho rase nebo náboženství, protože tím, že jsi tam sama, tak každý z nich je jako příslušník tvé nové komunity. Učí tě to mít rád lidi. Zároveň člověk hledá zajímavé věci kolem sebe, protože nemá vedle sebe nikoho, s kým by mohl tlachat o hovadinách.
Neměl jsi na cestě někdy chuť se na to vykašlat? Třeba v nějaké krizi, že by sis řekl: „Dost, jedu domů, příště jedu autem…“
Což ono, to by člověk i chuť měl, ale pak si uvědomí, že je někde na jihu Turecka a je fakt komplikovaný se vrátit domů. Ono to fakt není jednoduchý. Myslím, že je velký rozdíl mezi myšlenkou a činem. Každýho napadne, že by občas šel za tou holkou na baru, ale málokdo to udělá. Tohle je dost podobný. Tu myšlenku si připustíš, ale zároveň víš, že je úplně bezpředmětná. A já si nedovedu představit, že bych se vrátil. Jsem muž, ješitnej, a chci věci dokončovat. A zpětně jsem za to vždycky rád, že jsem tam došel, takže pokračuju.
Tvoje kniha za chvíli půjde do obchodů. Nakladatelství na ni hodně sází, navíc vychází v dobrém období před Vánocemi. Jaké od toho máš očekávání?
Lidi, co od psaní knih něco očekávají, je nesmí psát, protože tenhle svět je strašně nevyzpytatelnej. Beru to tak, že napsat knížku pro mě byla skvělá zkušenost a dobrá lekce o tom, že věci fakt jde dokončit. Každej člověk, kterýho kniha pobaví nebo inspiruje, pro mě bude ohromná satisfakce – nečekám ale fakt nic. Jen bych byl rád, kdyby neskončila v Levných knihách. Ale to se podle všeho spíš nestane. Věnoval jsem jí dost času a navíc mám celej život štěstí.
Autor: Katka Kadlecová