Austrálie si našla mě, ne já ji…
Myslím si, že můj příběh je trochu jiný, než většina ostatních. Letos jsem v Austrálii poprvé přesně celý rok v kuse. Není to ale úplně poprvé, co jsem tady. Vracím se sem totiž posledních 10 let. Pojďme to vzít od začátku.
Psal se rok 2015 a moje kamarádka mě inspirovala odjezdem do Španělska na pár měsíců. Měla jsem za sebou docela náročný rok a jako sezónní letuška jsem před sebou měla asi čtyři měsíce volné zimní sezóny. Nakonec jsem si říkala, že to vůbec není špatný nápad, odjet na delší dobu a začala jsem hledat inspiraci, kde strávit dlouhou českou zimu.
Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou se mi všude začala objevovat Austrálie. Něco jsem měla nacestováno, ale nikdy jsem moc nepřemýšlela o Austrálii. Přišlo mi to úplně bláznivé – taková dálka, spousta peněz. Na účtu jsem tehdy neměla moc, skoro jen na letenku tam a zpět. Ale jsem trochu střelec…
1. ledna 2016 jsem seděla v letadle směr Hong Kong s cílovou destinací Perth.
Tři měsíce, které změnily všechno
V Perthu jsem strávila tři měsíce v Homestay, tedy u australské rodiny, která poskytovala pronájem pokoje. A naprosto mi to změnilo život.
Řidičák jsem sice měla už od osmnácti, ale v Česku jsem toho moc nenajezdila. Během těch tří měsíců jsem si ale na levou stranu zvykla tak rychle, že pro mě byl paradoxně větší problém řídit po návratu doma. Hodně jsem cestovala sama v „ute“ (typickém australském autě), spala na korbě, v kempech a často přímo u pláže. Potkávala jsem spoustu zajímavých lidí a australská přátelskost mi od první chvíle brala dech.
Vyrazila jsem k Wave Rock, navštěvovala wildlife parky, kde jsem s nadšením krmila klokany (vidět je poprvé naživo byl pro mě neskutečný moment), a skoro každý den jezdila k oceánu jen sedět a pozorovat západy slunce. V Bunbury jsem si splnila sen – plavala jsem s divokými delfíny.
Týden jsem strávila u Uluru a Kata Tjuta. Díky host mum, která shodou okolností vyrůstala v Alice Springs, jsem měla zařízeného průvodce – jejího kamaráda ze střední. A úplnou náhodou jsem pak měla možnost strávit tři dny se spirituální skupinou a aboridžinským stařešinou, který nám vyprávěl příběhy o stvoření světa a vzniku všeho – Aboriginal Dreamtime stories. Zažila jsem i rituál v jeskyni se skupinou žen.
Bylo to všechno neuvěřitelně silné a magické. Tolik neskutečných setkání, „náhod“ a momentů, na které nejde zapomenout.
Do Austrálie jsem se nezamilovala jen jako turista. Nechala jsem tam kus sebe. A od té chvíle se už nešlo nevracet.
Každou leteckou sezónu jsem šetřila, abych se mohla další rok vrátit alespoň na tři měsíce na turistická víza. Jednou jsem si dokonce odskočila na týdenní hiking na Nový Zéland jen proto, abych se mohla zase vrátit na další tři měsíce do Austrálie.
Melbourne je láska
Další rok, 2017, jsem se rozhodla prozkoumat Melbourne, a to se ukázalo jako osudové. Přes další homestay jsem našla kamarádku na celý život. Potkaly jsme se v ten správný moment a sdílením životních příběhů jsme si navzájem pomáhaly. Měla šestiletou dceru, se kterou jsem se brzy spřátelila a trávila s ní spoustu času. Vracela jsem se za nimi nakonec další roky znovu a znovu. Je to fakt hezký pocit být součástí australské rodiny.
Moje angličtina tehdy nebyla nijak brilantní a australská je opravdu jiná, ale všemi deseti doporučuji ubytovat se přes homestay. Bydlet několik měsíců s místními, povídat si a slyšet australskou angličtinu denně, to je ta nejlepší škola!
Objevovala jsem stát Victoria, co to jen šlo. Toulala jsem se po národních parcích, hledala „off the beaten track“ místa, kempovala, potápěla se, pozorovala všechen wildlife a nechávala se unášet nekonečnou přírodou.
Great Ocean Road, surfování v Torquay – surfařské centrum státu Victoria, krmení kakadu v Lorne, šnorchlování u Great Barrier Reef, kempování na prázdném ostrově na Whitsundays kousek od Whitehaven Beach, setkání s dvoumetrovou krajtou uprostřed rainforestu (pro mě splněný sen!), seskok padákem nad Whitsundays, road trip z Melbourne do Brisbane a zpět. A všichni ti milí lidičkové po cestě. Každý ochotný pomoci, prohodit pár slov a usmát se.
Když se svět zavřel
Navštívila jsem Austrálii celkem šestkrát, vždy minimálně na tři měsíce. Pokaždé to uteklo jako voda a já věděla, že jednou budu chtít zůstat déle. V roce 2019 jsem byla blízko rozhodnutí. Dala jsem ještě vysněnou dvouměsíční cestu do Peru a Chile. A pak přišel COVID. Austrálie zůstala zavřená dva roky.
Plány se rozpadly. Létání upadalo, ceny letenek vystřelily nahoru (pamatuji si částky kolem 4000 AUD) a všechno působilo vzdáleněji než kdy dřív. Všechno mi Austrálii připomínalo, dokonce i tvar palačinky. Ale i když se svět zastavil, něco ve mně zůstalo otevřené. Naděje možná zní jako klišé, ale byla to přesně ona, co mě držela.
Po COVIDU jsem díky kamarádce z Melbourne získala dočasná pracovní víza na tři měsíce. A skončila jsem v Airlie Beach. Tam se to všechno znovu potvrdilo.
Druhý pokus. Tentokrát naplno
Po návratu do Čech jsem našla Romču z AustraliaOnline. A i když se věci ještě na čas zkomplikovaly a já zůstala v ČR déle, než jsem plánovala, bylo mi jasné, že je to jen otázka času. V září 2024 jsem Romče volala: „Teď už opravdu jedu. Musím. Není jiná cesta.“ Během tří měsíců jsme zvládly veškerou dokumentaci, dokonce i komplikace se zrušenou školou a v prosinci 2024 mi byla udělena první studentská víza. 🙏
Zase studentkou
V únoru 2025 jsem usedla do lavice. Po patnácti letech, v 38 letech, haha. Intenzivní tři měsíce angličtiny v Melbourne a pak 6 měsíců v kuse CAE příprava na Cambridge zkoušky v Brisbane. A víte co? Je to lepší než chodit do práce. Není to žádná sranda, studium je intenzivní, k tomu ještě pracujete. Já dělala převážně nanny a bydlela jsem u několika single mums. Teď jsem si nově vyřídila povolení k práci support workera, v podstatě obdoba pracovníka v sociálních službách.
Jo, ve škole mám věkově často blíž k učitelům než k dvacetiletým spolužákům, ale potkala jsem spoustu skvělých lidí a našla jsem si pár nových přátel. Přišlo mi to vlastně úplně super trávit tolik času s mnohem mladšími lidmi.
Od května mě čeká studium Graduate Diploma of Counselling and Psychotherapy na IKON. Teď už jen čekám na schválení druhých studentských víz.
A tak si mě Austrálie našla
Pokaždé, když jsem Austrálii navštívila, cítila jsem se tady kompletní. Jako kdyby se poskládaly chybějící části puzzle a všechno do sebe konečně zapadlo.
Austrálie mi dala energii. Svobodu. Odvahu jít za tím, co cítím. Otevřela mi v mnohém oči, ve vztazích k lidem i k sobě samotné. Jako by mě naučila větší pokoře a asi i ještě většímu obdivu k přírodě, Zemi, rozmanitosti tohohle světa. Jsem rozhodně teplomilný tvor a přijde mi, že tady rostu jako tropická rostlina, která jen potřebovala přesně tohle podnebí, aby jí bylo fajn. Něco jako Calathea, tropická kytka, kterou jsem se tak snažila mít doma a nějak se jí prostě nikdy moc dlouho nedařilo. Tady je máme na terase celý rok a vypadají fakt šťastně.
Je tu něco, co nejde úplně popsat slovy. Možná je to ta příroda, všechny ty vůně a zvuky. Možná jsou to místní, jejich otevřenost a odvaha. Nějaká jejich síla věřit v to, co je správné a naplňovat to. Možná je to zvláštní směs lehkosti beach lifestyle a syrová historie téhle země. Ale ta energie mě vyživuje každý den. A možná právě proto vím, že jsem přesně tam, kde mám být.
Děkuju celému týmu AustraliaOnline! Za pokračující podporu, trpělivost, odpovědi na všechny otázky i za to, že když jsem byla připravená skočit, byli jste tam. Někdy stačí, aby vám někdo pomohl otevřít dveře. Zbytek už udělá Austrálie sama.
Soňa