Zajímal je vesmír, vědomí i to, jak vznikají myšlenky. Kryštof Jarmar a Vojtěch Hlaváček se proto rozhodli studovat mozek – a mluvit o něm. Jejich podcast na stejné téma s názvem Brain We Are tak letos oslavil druhé narozeniny. Za sebou mají jeho tvůrci víc než 60 epizod o tom, jak mozek funguje a ovlivňuje náš každodenní život. A taky hlavně o tom, jak můžeme na oplátku ovlivnit my jeho.
Podcast dvou kamarádů má podle nich ukazovat, jak nás lidský mozek všechny propojuje – aniž bychom to tušili. K neobvyklému tématu se Kryštof dostal skrz přemýšlení ve sprše. Vždycky v ní totiž koumal nad tím, jak vypadá svět. „Jednou mi došlo, že ta věc mezi našima ušima souvisí se vším, co děláme. Šel jsem proto studovat biologii a můj mozek teď přemýšlí o mozku,“ vysvětlil s úsměvem. Vojta se ke studiu mozku dostal po volném roce mezi maturitou a vysokou školou, kdy objevil svou budoucí vášeň – neurofyziologii.
Není nic zvláštního na tom, že mozek zkoumají vědci v laboratořích po celém světě. Vy o něm ale nahráváte podcast pro laickou veřejnost. Proč bychom se o něj podle vás měli více zajímat?
Kryštof: Protože při jeho zkoumání můžeme pochopit, proč jsme jací jsme. A následně tak začít měnit i své chování. Dnešní vnímání světa má totiž původ v různých procesech našeho mozku, které vznikaly během lidské evoluce. Dokážeme tak najít odpověď na to, proč máme úzkosti, strach či z jakého důvodu se vymezujeme vůči členům jiných skupin. To vše má opodstatněnou roli – náš mozek se neustále snaží, abychom přežili.
Vojta: Náš mozek se sice od dob pravěku moc nezměnil, ale naše prostředí ano. Proto taky dnes spousta myšlenkových pochodů, které pro nás byly důležité před deseti tisíci lety, žádný význam nemá. Existuje ale i další, filozofická rovina. Přemýšlením o mozku si totiž uvědomíme, že vždycky budeme vnímat svět jen skrz sami sebe, nikdy ne takový, jaký je.
Podobně jste se vyjádřili i na svém Facebooku. Psali jste, že nám naše hlava předkládá realitu jinou, než jaká je. Ale že i když si uvědomíme své předpojatosti, budeme je opakovat stále dokola. Znamená to, že nemůžeme svému mozku věřit?
Vojta: On ale nemá jinou možnost než nás zrazovat. Musí si vytvářet příběhy a neustále filtrovat nějaké vjemy. Neznamená to, že mozku nemůžeme věřit, musíme ale vůči němu zůstat kritičtí. Když nás třeba napadne myšlenka, kterou nechceme, je třeba začít se ptát, zda je pro nás užitečná. Tyhle negativní předsudky nám dřív pomáhaly přežít a rozmnožovat se. Dnes už to tak ale není.
Předpojatosti ale nejsou jenom negativní. Kdybychom je neměli, nedokázali bychom v tomhle světě fungovat. Musíme třeba při nákupu věřit a předpokládat, že nás někdo obslouží a neprodá nám otrávené jídlo. Ze studií taky vyplývá, že takzvaný „conformation bias“ (tendence člověka upřednostňovat informace a vjemy, které podporují jeho vlastní názor pozn. red.) se snižuje už jen tím, že si ho uvědomíme. Ve finále si jen musíme připustit, že předpojatí budeme vždycky. A následně si vybírat jen ty správné předsudky.
Když meditujeme, je to jako bychom chodili do posilovny pro mozek.
Napadá vás tedy ještě nějaký důvod, proč mozek zkoumat?
Kryštof: V současnosti jsme se ocitli v situaci, kdy je evoluce technologií daleko před tou biologickou. A pokud si neuvědomíme, jak náš mozek pracuje, můžeme se nechat snadno ovlivnit. Aniž bychom to věděli, je naše pozornost manipulována třeba pro personalizované reklamy. Pokud to ale vnímáme, můžeme si vytvořit nástroje, které nám zajistí její ochranu.
Jak potom můžeme mozek měřit v pohodlí našeho domova?
Vojta: Nejdůležitější je trénovat pozornost a všímavost. Napřed si totiž musíme problémů všimnout a pojmenovat je, než se jim budeme věnovat. Na to je dobrý i deník, protože si pomocí něj uvědomíme naše reakce.
Kryštof: Všímavost totiž souvisí se vším. A třeba meditace pak není nic jiného než její trénování. Rozhodně není o tom, abychom se „vymeditovali“ do prázdné hlavy. Během ní se nám navíc v mozku snižuje aktivita amygdaly, která zpracovává podněty strachu a úzkosti. Když meditujeme, je to jako bychom chodili do posilovny pro mozek. Trénujeme také část mozku, která nás dělá lidmi, tedy prefrontální kortex, kde vznikají vynálezy, slova či básně.
Vojta: Po osmi týdnech regulování její funkce se amygdala navíc fyzicky zmenšuje. Meditace má proto efekt nejen v současnosti, ale i budoucnosti. Může trvat měsíce či roky, ale je to změna na celý život.
Doporučuji i deník vděčnosti, kam si každý den můžete napsat tři věci, za které jste vděční.
Co momentálně děláte, abyste svůj mozek lépe poznali?
Kryštof: Jak už jsme řekli, základ tvoří všímavost. Dál je ale důležitá třeba i komunikace. Většinou, když si vytvořím nějaký světonázor, tak jdu a konfrontuji ho s někým jiným. Ten mi ale následně můj pečlivě postavený domeček z karet rozfouká. Samozřejmě se napřed vztekám, protože můj mozek reaguje ochranně. Pak ale zbude něco, na čem se shodneme a posune mě dál.
Vojta: Pro mě je to psaní deníku, poznávání světa či praktikování meditace. Už se jí ale nevěnuji každý den. Stala se z ní totiž rutina, kterou jsem si neužíval, a tak jsem toho nechal. A nyní medituji třeba dvakrát až třikrát týdně. Je totiž také potřeba meditovat preventivně a nečekat, až se stane něco špatného, co budu chtít řešit.
Takže podle vás není potřeba meditovat denně?
Kryštof: Je pravda, že na začátku je třeba dřina a rutina, protože člověk jde poprvé víc do sebe. Neexistuje ale nic jako špatná meditace. Jde jenom o to zkoumat sám sebe a své vnímání. Já už ale rozhodně nemedituji pravidelně. Vytvořil jsem si totiž všímavost, která mi ukáže, kdy ji mé tělo potřebuje. Nebo si v takových chvílích vytáhnu papír a začnu si psát, co mě trápí.
A co když chce člověk meditovat, ale bojí se, jaké myšlenky přijdou? Může mu pak být ještě hůř – rozbuší se mu srdce, nemůže se pořádně nadechnout…
Kryštof: V takovém případě se dá využít třeba myšlenkový směr zvaný stoicismus. Jeho zastánci meditují třeba o tom, jaké by to bylo zemřít, nebo co znamená smrt. I když to může znít zvláštně, kultivují si díky tomu vděčnost za přítomný moment. Ve stresu pak dokážou být v pohodě už jen proto, že žijí a dýchají. Uvědomí si, že mají v podstatě výhodu, že mohou řešit problémy, jaké mají. Doporučuji proto i deník vděčnosti, kam si každý den můžete napsat tři věci, za které jste vděční.
Je však pravda, že v podobných situacích máme tunelové vidění. A pak je hrozně těžké se od daného problému distancovat. Jedná se ale zároveň i o tělesný proces, který můžeme jednoduše ovlivnit. Třeba rychlou změnou – můžeme si jít zaběhat, nebo udělat pár dřepů. Velmi dobře funguje také správné dýchání. Když prodloužíme výdechy, tělo i mozek přechází do klidnějšího, takzvaného parasympatického, stavu. A tím se mění i naše myšlenky.
Neměli bychom změny v našem životě brát jako něco, co nám chybí. Ale začít si s nimi hrát.
Tohle ale pořád není vyloženě meditace…
Vojta: Ona totiž není pro všechny. Existuje pár lidí na světě, kterým jejich stav ještě zhorší. Nemá proto cenu lámat to přes koleno. Stačí jen prodloužit výdech a uvolnit ramena – to je všechno. Při úzkostech jsem zkoušel také krabicový dech, který používali vojáci v americké armádě. To se pak stejný počet sekund, třeba pět, nadechujeme, zadržujeme dech a vydechujeme.
Nějaký pocit přehlcení může vycházet také z toho, kolik informací člověk získá, když se o své tělo a mozek začne zajímat. Jak by měl podle vás v takovém případě začít?
Vojta: Takže se v podstatě ptáš, jak se z toho s prominutím neposrat…
Ano, tak jsem to měla říct!
Vojta: Neměli bychom dané změny brát jako něco, co nám chybí. Ale spíš si s nimi začít hrát. A to, co nám nesedne a nebaví nás, bychom měli nechat jít. Nemá ale smysl, a je to i nemožné, začínat se vším najednou. Pokud chcete dělat dlouhodobé změny, vyberte si jeden aspekt biohackingu. Většina z nich je navíc brutálně jednoduchá, jen z nich musíte vytvořit zvyk. To, co se na začátku zdá jako hora informací, bude najednou automatické.
Sledovat můžete kluky z Brain We Are třeba na jejich Instagramu.
