Vědecká influencerka Blanka Pilátová pro kterou #chemiejeláska. Studentka průmyslové ekologie a toxikologie, jejíž příspěvky na Instagramu sleduje přes 30 tisíc lidí. Na jejím účtu se můžete zábavnou formou dozvědět odpovědi na otázky typu co je to bioplast nebo co za chemii najdeme ve víně a proč.
Na svém instagramovém účtu se věnuješ popularizaci vědy. Přijde mi ale, že je to často přehlížené a nedoceňované odvětví na akademické půdě. Jak se k tomu stavíš ty?
Myslím, že se u popularizace vědy naráží na akademické půdě na tři problémy. První je ten, že spoustu vědců píše odborné publikace, články, ale ne takové, které je schopen si přečíst a pochopit i člověk bez odborného vzdělání. Druhý, že už se takovou dobu pohybují mezi samými odborníky, že jim často ani nedojde, že takové znalosti mezi laiky nejsou “normální” a třetí, že jsou akademičtí pracovníci často tak zavaleni prací, že ve volném čase popularizaci už prostě nestíhají.
Hodláš se popularizaci vědy věnovat i v budoucnu nebo se vydáš na vědeckou dráhu?
Zatím mám pocit, že mě popularizace bude doprovázet asi vždycky. Psaní mě bavilo už odmala a ten pocit, kdy za mnou přijde člověk z úplně jiného odvětví a řekne mi, že se díky mně dozvídá věci, na které by nikdy nenarazil, je prostě k nezaplacení. Navíc už nedělám takovou tu “klasickou” chemii, jak si většina lidí asi představí – nepobíhám v plášti a ochranných brýlích v laborce, ale moje diplomka je propojena s průmyslem. Jde spíš o data a práci na počítači, kdy musím přelouskávat složité věci a přepisovat je do něčeho “stravitelnějšího”, takže se o takové “popularizaci” pro specifickou cílovku taky dá mluvit 🙂
Snažím se dělat i aktivity, které mě nijak profesně nebo akademicky “neobohacují”, ale díky kterým mám skvělé zážitky.
Studuješ ekologii a toxikologii na VŠCHT v Praze. Studium na této škole bývá považováno za jedno z nejtěžších u nás. Při pohledu na množství tvých aktivit člověka napadne, že se to nedá zvládat. Zažila jsi někdy syndrom vyhoření?
Bohužel zažila. Jsem hrozně nedočkavá, takže mám často pocit, že musím zažít a zkusit a prožít asi tak tři životy naráz. Několikrát jsem se tak dostala do situace, kdy jsem ani při sebelepším plánování nestíhala naráz školu, přípravu na závody v trojboji a práci. Teď už se snažím být trochu opatrnější a dělat i aktivity, které mě nijak profesně nebo akademicky “neobohacují”, ale díky kterým mám skvělé zážitky a snad už si vyhoření jen tak nešvihnu.
Dříve sis prošla anorexií, ale nebojíš se o tom mluvit. Myslíš si, že je to stále takové tabu téma, o kterém se lidé nechtějí bavit?
Tabu to možná stále na některých místech je, ale na druhou stranu těchhle příběhů přibývá, takže určitě se to někam posouvá. Pro mě o tom mluvit vůbec těžké není. Na jednu stranu bych si to už nechtěla nikdy zkusit znovu, na stranu druhou mě to dotáhlo až na VŠCHT (bakaláře mám z chemie potravin, protože jsem prostě chtěla pochopit výživu až do posledního detailu). Každopádně takové poslední střípky a obsesi jídlem jsem kvůli tomu měla až do 23 let, tedy o 7 let později. Teď už můžu s čistým svědomím říct, že kalorie a výčitky z jídla jdou úplně mimo mě.
Je třeba se nějakým způsobem kontrolovat a podávat co možná nejlepší výkon, ale ne na úkor toho, že všechno ze strachu z chyb odpískám.
Četla jsem o tobě, že jsi perfekcionistka. Vnímáš to jako svoji výhodu nebo komplikaci v životě?
Asi spíš komplikaci. Bere to hrozně energie a času. Často jsem nerozjela nějaké projekty nebo odmítla pozvání na nějakou akci, kde bych vystupovala, kvůli tomu, že jsem čekala na perfektní vybavení, větší znalosti, až přestanu mít trému na veřejnosti, až přečtu tohle a támhleto. A je to zbytečný. Každý dělá chyby, nikdo není perfektní. Ano, je třeba se nějakým způsobem kontrolovat a podávat co možná nejlepší výkon, ale ne na úkor toho, že všechno ze strachu z chyb odpískám.
Chemie je častou noční můrou většiny studentů. Myslíš si, že by se na středních školách měla vyučovat nějak jinak?
Možná víc propojit s okolím a kde dané látky nebo rovnice můžeme najít, prokládat to zajímavostmi z každodenního života. Často si pod těmi rovnicemi nic student nepředstaví. Na druhou stranu asi s prstem v nose to nepůjde nikdy, protože pořád tu nějaké počáteční biflování, ať už názvosloví, struktur nebo reakcí jako takových, musí být.
Mladí lidé často pod náporem možností neví, co dělat, jakou si vybrat vysokou školu. Ty sama jsi obor změnila. Vnímalas to jako ztracený čas?
Vůbec! Zkusila jsem si studium potravin a zjistila jsem informace, které mě zajímaly. Třeba taková biochemie, i když je ukrutně těžká, mě neskutečně bavila, protože je strašně super vidět a vědět, co se to teda děje v lidském organismu. Nebo laborky z mikrobiologie! Nádhera! Ale taky jsem pochopila, že tohle není obor, kterému bych se chtěla věnovat do konce života. Navíc, hrozně mě baví získávat nové znalosti a vědomosti, takže přejít na obor, kde mám znalosti minimální, je pro moji hlavu docela balada. V neposlední řadě myslím, že tady v tomhle oboru, průmyslová ekologie a toxikologie, jsem se vážně našla. Dokážu si představit, že se to stane mým finálním odvětvím.
Kdy u tebe přišel ten zlom, že #chemiejelaska?
Že je láska jsem věděla ve chvíli, kdy jsem se s dědou chemikem učila na maturitu a hrozně mě bavilo, jak mi to všechno vyprávěl zjednodušeně a s nadšením, aby se mi to lépe pamatovalo. Ale hešteg jako takový ve spojení s popularizací přišel asi rok zpátky, kdy jsem vypsala všechny éčka v jablku, takový první post, který spustil tuhle #chemiejeláska lavinu. 🙂
Máš úspěšný Instagram i spoustu projektů za sebou. Studenti mají často mnoho plánů, ale k jejich realizaci se málokdy dostanou. Dodržuješ pevný režim?
Určitě! Miluju plánování, takže si vše zapisuji do kalendáře – od pracovních i osobních schůzek, rozvržení jednotlivých prací, současného rozvrhu, tréninků po akce. Jednak si stále připomínám, jaký mám cíl, co je pro mě důležité a co naopak můžu položit. Zároveň ale mám pokaždé na paměti, že nejsem robot a jsem dost společenská. Právě to plánování mi potom umožňuje bezstarostně jít na párty, do kina, na koncert nebo prostě jen tak na cider. Poslední, co je asi důležité zmínit, je meditace nebo každodenní chvilkové vypnutí a odstřihnutí od všeho a jen fungování se svojí hlavou. Mám tendence nad vším přemýšlet a trpím úzkostmi. Být sama se sebou v klidu mi ale dost pomáhá, protože se sama sebe doptávám, jestli jsou ty moje obavy oprávněné a podstatné a jestli s tím můžu něco udělat. A často nemůžu, takže je lepší to prostě nechat projít a vrátit se zpátky do šrumu každodenního života.
Fuckupy jsou prostě normální. Nechci na Instagramu vypadat jak nějaká perfektní porcelánová panenka ve vitríně.
Myslíš si, že je v chemii málo žen?
Na bakaláři jsem měla většinu spolužaček a na současném oboru jsme samý holky taky. Takže nevím, jestli málo, problémem spíš asi je, že méně jich v oboru zůstane anebo se jich málo dostane na “vyšší” akademickou pozici, třeba kvůli mateřství. Takže nevím, jak moc se toto dá řešit. Každopádně motivovala bych je určitě tak, ať neposlouchají hloupé genderové narážky na střední, že tenhle a tenhle obor není pro ženy. Tak to prostě není, slibuju!
Do vědecké kariéry se lidé často nehrnou, protože je to běh na dlouhou trať. Doktorát, post-doc, shánění grantů a je těžké stihnout během toho založit třeba rodinu, jak jsi zmínila. Vnímáš to jako nevýhodu oboru, který sis zvolila?
Určitě ano, já sama nad PhD. stále přemýšlím, ale současné podmínky doktorátu mě docela odrazují. Nicméně můj obor, jak jsem zmínila předtím, je trochu specifický a dost se počítá s propojením s průmyslem. Já sama se vidím spíš někde dál od akademické sféry jako takové, ale uvidíme. Moje diplomka je zapojená do projektu, který startuje příští rok (2021) a je na 6 let, tak třeba mě to ještě ukecá. 🙂
Na Instagramu tě sleduje spousta mladých lidí. Cítíš velkou zodpovědnost za to, co přidáváš?
Cítím! A často jsem nervní, když nějaký článek přidávám. Jestli jsem něco nenapsala špatně, aby to nevyznělo jinak, než mělo, jestli budu vědět všechny odpovědi v komentářích… Ale zas musím říct, že odpovědět, že něco nevím, je úplně v pořádku. Těch pár kritik, co mi přišlo, bylo víceméně konstruktivních, a naopak mám vlny pozitivních zpětných reakcí. A to mě žene dál 🙂
Kdyby byl vážně daný výrobek bez chemie, tak to ani výrobek není.
Jako jedna z mála na Instagramu píšeš i o tom, co se nepovedlo. Ostatní většinou ukazují jen své lepší já. Proč ses rozhodla ukazovat i své fuckupy?
Protože je to prostě normální. Nikdo nemá jen sluníčka a kytičky ve svým životě a koukat na Instagramu, jak jsou všichni spokojení ve škole, práci i životě akorát člověka položí ještě do větších nervů a chmurna. Já toho dělám hodně, mám úspěch na spoustu místech, ale sama mám nějaké problémy, ať už s úzkostmi, nepovedené zkoušky… Prostě to tak je. Nechci vypadat jak nějaká perfektní porcelánová panenka ve vitríně.
V marketingu se často setkáme s produkty bez chemie a bez toho či onoho. Jako člověku, který se v tom vyzná, vadí ti takovéhle reklamy? A je na nich vůbec něco pravdy?
Hrozně moc mi to vadí, protože to i přispívá k tomu, že mají lidi slovo “chemie” zafixované spíš negativně. Ale to tak přece není! Ano, může ublížit, ale zároveň ji máme ve vzduchu, voda je chemie, v našem těle je nespočet chemie. A kdyby vážně daný výrobek byl bez chemie, tak to ani výrobek není.
