Martin Půlpán o sobě tvrdí, že není cestovatel. Je prý obyčejný kluk, který se toulá světem. Před téměř rokem zabalil do batohu jen to nejnutnější, co doma našel, a vyrazil stopem napříč Střední Asií objevovat svět. Teď je právě v Číně a jeho cesta zdaleka nekončí. Nic neplánuje a neví, kam přesně pojede dál. Uvidí, co mu osud přinese do cesty. Za necelý rok zatím procestoval čtrnáct zemí, poznal stovky úžasných lidí a prožil tisíce zážitků.
Rok na cestě
Jak ses dostal k téhle skoro roční cestě?
Jednoduše. Když jsem jel poprvé s kamarády do Holandska, sám bez rodiny, tak jsem zjistil, jak je cestování super. Díky tomu, že jsem pracoval jako DJ, jsem pak procestoval velký kus světa – od Kataru, Kuby, Izraele po různé kouty Evropy. Strašně se mi to líbilo, ale na druhou stranu mě přestaly bavit ty neustálé návraty domů. Tak jsem se prostě rozhodl, že se sbalím a pojedu s baťohem tak daleko, kam to půjde. Teď jsem z Evropy dojel do Číny. Zatím je to skoro rok a doufám, že má cesta potrvá ještě o dva tři roky déle.
Jako DJ jsi měl vše zařízené, od transferu po jídlo i hotely. Teď cestuješ s batohem. Nechybí ti tenhle luxus?
Ne, ani v nejmenším. Ačkoli jsem měl díky této práci všechno hrozně jednoduché. Jako DJ tě odvezou z letiště do hotelu, potom máš večeři, jedeš do klubu, kde pro tebe připraví alkohol a zábavu, ty tam zahraješ a vrátíš se na hotel. Jsem moc rád za tu možnost to vyzkoušet, většina lidí to nemá, ale teď mě baví toulat se světem a strašně mě to naplňuje.
Proč ses chtěl toulat zrovna Asií a ne jinými kontinenty?
To je úplně jednoduchý, já totiž nechci lítat. Chci objet svět po zemi. Takže jsem se v Evropě postavil k silnici, konkrétně v bulharské Sofii, a řekl jsem si, že pojedu a nepoletím, dokud to půjde. Do Afriky mě to moc neláká, a táhne mě to na východ. Své cesty si nijak neplánuji a prostě se jen toulám. Když to nepůjde, vezmu to oklikou jinam.
Navštívil jsi i Čínu. Jak to tam vypadá?
Čína neuvěřitelně vyrostla za poslední roky. Nová města, velké silnice, obří mrakodrapy. Roste tak rychle, že některá města nejsou ani na mapě, ale ty projíždíš moderními čtvrtěmi a po nových dálnicích. Všechny památky jsou tu oplocené a zpoplatněné, takže se k nim jen tak nedostaneš. To platí i pro historická města, za vše se tu platí. Všude je miliarda lidí a na všechno se dlouho čeká. Taky moc nechápou, že se chci jen tak toulat vesnicemi a vždy se mě snaží přivést na nějakou autobusovou zastávku nebo na vlak. Když jsem jim řekl, že je to pro mě drahé, chtějí to za mě vše zaplatit. Zajímavé je, že všichni jezdí novými auty. I v největší díře jezdí zbrusu nové mercedesy.
Úsměv je icebreaker a zařídí všechno.
Je to ale obrovský stát. Našel jsi nějaké rozdíly v různých částech?
To teda je. Než jsem dojel z hranic Kyrgyzstánu do Pekingu, musel jsem ujet více jak 5000 kilometrů. Jsem za to ale rád. Třeba západní Čína je úplně jiný svět, a to i oproti zbytku Číny, a někdo se tam jen tak nepodívá. Jsou tam samé kontroly a na jednom rohu desítky kamer, které sledují každý centimetr okolí. Číňani jsou ale moc přátelští a pokorní, i včetně policie. Jsou ale někde jinde, jak myšlením, tak technologicky.
Krásné i drsné zážitky
Netajíš se tím, že mezi tvé oblíbené země se řadí Irán a Sýrie. Čím tě tyto země zaujaly?
V Sýrii jsem byl v roce 2008, tudíž ještě před válkou. Byla to pro mě jedna z prvních zemí Blízkého východu a kontakt s muslimskou zemí. Sýrie je plná tisíce let starých památek a Irán má jako bývalá Perská říše obrovské historické bohatství v kombinaci s horami a mořem v Perském zálivu. Nejvíce mě ovšem dostali lidé, kteří jsou úplně jiní než v Evropě. Jsou přátelští, snaží se ve všem pomáhat, ale ne jako v Egyptě, kde chtějí peníze i za úsměv. Lidé by se roztrhli, aby ti pomohli. Když tě vidí stopovat u silnice, i když neznají jazyk, tak zastaví a ptají se tě, jak ti pomohou pomoct.
Jaká další místa se ti nejvíce zalíbila na tvé cestě?
Mně se v podstatě líbí úplně všude a najdu si tam to svoje. Když chci být ve městě, jsem ve městě. Když chci hory, toulám se horami. Jediné místo, kde jsem se úplně necítil, ale přesto to bylo zajímavé, byla Abcházie. Tam to bylo drsnější.
V jakém smyslu byla Abcházie drsným zážitkem?
Abcházie je v podstatě mezinárodně neuznávaná republika a je součástí Gruzie. Přesto mají svého prezidenta, vládu a policii, včetně té tajné. Navštívil jsem ji v sezoně, kdy tam nebyli žádní turisté a byl jsem tam v podstatě jako pěst na oko, a tudíž jsem byl často kontrolován tajnou policií. Několikrát přede mnou zastavilo černé auto, vyskákali z něho lidé, mávali odznaky a ptali se odkud jsem, co v Abcházii dělám a co jsem fotil. Když se ti tohle stane pětkrát za den, ty nenadálé kontroly tě začnou po čase štvát a začneš se trochu bát, že tě sledují, což asi byla pravda. Navíc tam nemáš kontakt s vnějším světem. Diplomati tam na diplomatický pas jet nemohou, tudíž kdyby se mi tam něco stalo, nemá mi tam kdo pomoci.
Právě bezpečnost je jedna z věcí, která nejvíce přidělává starosti klasickému cestovateli. Bál ses i někdy jindy?
Chodit v noci přes Václavák pro mě byl moment, kdy jsem se nejvíc v životě bál. Ve finále ani nevím, čeho bych se měl bát. „Bojím se“ jen toho, že tu ztvrdnu na věky, tím, jak jsou tu lidé úžasní a hostí mě celé dny u nich doma. Také se nemotám nikde v noci a nechodím do ghett. Když stopuji, a ten člověk se mi nezdá, do auta si nenasednu.
Tvrdíš, že nejsi cestovatel. Pro spoustu lidí jsi ale díky svému blogu velká cestovatelská inspirace. Kdo je podle tebe cestovatel, když ne ty?
Já se jako cestovatel necítím. Spíš se snažím lidem ukázat, že cestování není ani o penězích ani o super speciálním vybavení. Lidé se mě často ptají, co mám za boty nebo v baťohu. Já jsem si v podstatě zabalil obyčejné věci z domu, malý počítač a pár kusů oblečení. Nic jsem si kromě nafukovací karimatky nekupoval. Samozřejmě, že ti peníze dávají volnost, ale když vytáhneš paty z Evropy, nemusíš být boháč, aby ses mohl toulat světem a plnit si své sny.
Nemusíš být boháč, aby ses mohl toulat světem.
Jak se dostáváš k tomu, že tě lidé hostí?
Nejdůležitější při cestování je pokora. Nejezdím světem, abych někomu dokazoval, že jsem borec z Evropy. Bavím se s lidmi jako se sobě rovnými. Když někoho například vidím pracovat na poli, zamávám mu, a on na mě pokyne, ať k němu přijdu a dáme se do řeči. Tyhle malé momenty jsou rozhodující. Někdo se mě ptal, proč třeba v Asii nosím dlouhé kalhoty, když je obrovské vedro. Já to beru tak, že když jsem v muslimských zemích, tak všichni chlapi mají dlouhé kalhoty a já se snažím být s těmi lidmi za jedno. Úsměv také dělá hodně. Vidím to tady v Číně, kde neumím ani čínsky pozdravit. Tady musím opravdu zaujmout řečí těla. Úsměv je icebreaker a zařídí všechno.
Náklady a příprava
Jak se dá nejlépe na takovou dlouhou cestu připravit?
Nijak. Myslím, že i kdyby si člověk vyčetl všechny možné a nemožné situace, vždy se najde milion dalších, které nečekáš. Lidé nutně nepotřebují plán – dobrodružství čeká v podstatě za rohem a není třeba cestovat na druhý konec světa; chce to jen vybočit z nějakého stereotypu.
Tvoje průměrné náklady jsou hodně nízké (okolo 200-300 korun na den), přesto tvrdíš že nejsi typický low-costový cestovatel. Jak to máš vyřešeno s penězi na tak dlouhý výlet?
Já jsem trošku starší, a mám rád své pohodlí. Občas si rád zajdu do hostelu a nejedu každý den úplně na doraz. Má normální útrata je zhruba 10-15 dolarů na den. Moc neřeším jídlo a neutrácím za ně, to hodně sráží náklady a díky stopování neutrácím za dopravu. Bohužel Čína je pro mě trochu finančně náročnější, už jen proto, že je tam stopování složité. Číňani ti jen tak někde nezastaví, strašně přísně dodržují pravidla. Při dlouhodobém cestování je ale určitě důležité mít nějak rozvržené peníze, jinak se po pár měsících můžeš vrátit domů, a to já rozhodně nechci.
Jak se změnil tvůj pohled na svět díky cestování?
O 180 stupňů. Žil jsem v prostředí s lidmi, kde všechny zajímají hlavně peníze. Trošku jsem nevěřil, že existují lidé na světě, kteří jsou v pohodě. Zjistil jsem, že nezáleží, jestli je člověk křesťan nebo muslim, většina lidí je dobrá. Jen jsem se pohyboval ve špatné společnosti. Také jsem se naučil to, že se vždy věci nějak vyřeší a nic není nemožné. Důležité je zachovat klid a nestresovat se.
