Filipa Mayera mnozí z nás znají ze sociálních sítích jako autora projektu Deník dobrodruha. Během studia na Vysoké škole ekonomické koupil firmu, kterou po dvou letech prodal, a za získaný kapitál odjel s baťůžkem na druhou polokouli – do Asie. Filip je ukázkou toho, jak jde cestování zúročit nejen při, ale i po cestování. Procestoval 65 států, založil v Praze Kavárnu Dobrodruha, ubytovnu pro všechny nadšené cestovatele a plánuje projekty jako cestovní kancelář a mnoho dalšího. Jeho misí je ukázat všem, že není důvod bát se cestovat ani podnikat, a nezůstat tak v zaměstnanecké pozici.
Jak začalo tvé cestování?
Viděl jsem, že naše média často ukazují nepravdivé informace o jiných kulturách, a věděl jsem, že je třeba to změnit. Tak jsem odjel sám s batohem do Asie a cestoval. Založil jsem si stránku Deník dobrodruha, kam přidávám fotky a zážitky z cest. Lidé se začali o mou stránku zajímat, potom i různá média, až tak, že to skončilo i článkem ve Forbesu.
Projel jsi všechny země Evropy se svým projektem Kangelo v karavanu. Můžeš o tomhle prozradit víc?
Prodělal jsem embolii plic, operaci kolene a měl jsem 10% šanci na přežití. Protože jsme měl zakázáno létat, rozhodl jsem se pro projekt Evropu karavanem. Dal jsem dohromady tříčlenný tým (Roman Ondrčka, Lukáš Prade), a projeli jsme společně 51 států Evropy. Celý projekt trval sedm měsíců, tři měsíce jsme projížděli karavanem a poznávali krásy Evropy a zbytek jsme dolétávali letadlem – Island, Kypr, Irsko, Kazachstán, Maltu… Cílem našeho projektu bylo poukázat na konektivitu, na to abychom jako státy držely při sobě a že hranice jsou jen „čáry na mapě“. Že všude po světě jsou lidé stejně pohostinní a dobří jako u nás. Před odjezdem bylo nejnáročnější sehnat sponzory – jsem moc rád, že mě spousta firem podpořila. Na samotném tripu pak bylo nejtěžší omezovat se v zážitcích.
To, co se podává v médiích, je často úplně jinak.
Co člověk musí udělat, aby mu firmy sponzorovaly cestování?
Je třeba mít vybudovanou komunitu – já jsem měl stránku Deník dobrodruha, kterou sleduje zhruba 30 tisíc lidí. Taky je důležité mít dosah na sociálních sítích. Sponzoři po mně vyžadovali materiály, promo videa, promo fotky. Musíš mít dobrý nápad, který je na dobrou věc. Naše myšlenka byla poukázat na to, že bychom měli být více otevření vůči ostatním státům, nebojovat proti sobě, držet při sobě. Našim sponzorům se ta myšlenka líbila a líbí se jim pořád. Tímto všem sponzorů moc děkuji za jejich podporu.
Problémem mladých lidí v podnikání je odvaha a zastaralé školství.
Jak sis financoval své ostatní cesty?
Prodal jsem firmu v Čechách. Nicméně, málokdy při cestování nepracuju, vždy něco dělám, ať už kolem svých projektů nebo deleguji práci – práce mě hodně baví. Nedělám rozdíl mezi tím, jestli jsem v zahraničí nebo u nás. Pracoval jsem i pro Pražskou čokoládu, kde jsem řídil marketingové oddělení a působil v konzultantské pozici. Mimoto jsem ze zahraničí udržoval podnikatelský klub (United Business Club), který jsem v Čechách založil v roce 2013.
Jaké jsou tvé budoucí projekty a cíle?
Chtěli bychom vytvořit cestovatelskou agenturu. Agenturu, která se bude jmenovat Kangelo, zaměřenou na lokální a autentické zážitky. Je to něco úplně jinýho, když se koukneš na dvě památky, než když přičichneš k místnímu životu. Když jsem byl v Thajsku, mohl jsem vidět to, jak místní doopravdy žijí v džungli a tohle bych moc rád ukázal a dopřál ostatním cestovatelům. Mám také v plánu investiční společnost na podporu stand-upových (start-upových?) projektů v České Republice, kde spojím dohromady nejen své cestovatelské projekty, ale i projekty ostatních. Všechno, co dělám, je cestování a podnikaní dohromady.
Taky bych se rád podíval do vesmíru a inspiroval co nejvíce lidí. Pomáhal jim plnit jejich sny a posouvat společnost dál. Zachránit planetu, dokud to jde. Mým osobním cílem ale je jednou vybudovat rodinu a postarat se o ni. Cestovat plánuju nadále i s ní, rodina není překážkou v cestování, naopak, cestování může být daleko zábavnější.
Chci ukázat lidem, aby se ničeho nebáli, neměli limity ani předsudky.
Nabádáš mladé lidi k podnikání. Co je největší problém mladých lidí, když chtějí podnikat?
Myslím, že je to málo odvahy zkoušet nové věci, malá kreativita a zastarale vedené školství. Naše i světové vzdělání je stavěné na zaměstnanecké pozice a nikde se neučí podnikání. Dříve lidé dělali to, v čem byli nejlepší, ale s příchodem kapitalismu se naše vzdělání překlopilo do zaměstnaneckých pozic. Lidi si musí uvědomit, že podnikáním nemají co ztratit, vyzkouší a zjistí, jestli jim to sedne nebo ne.
Jaké cestování preferuješ – sám, nebo s někým?
Můj projekt vyrostl na tom, že jsem cestoval sám. Když cestuješ sám, poznáš toho daleko víc, než když cestuješ ve skupině. Cestoval jsem na Srí Lance, na Maltě, poznal jsem hromadu skvělých lidí, užil si to a bylo to super! Zažil jsem všechny možné druhy cestování. V páru ale zase člověk sdílí obrovské množství emocí. Ale když cestuješ sám, poznáváš víc místní, povídáš si s nimi, nahlédneš víc do jejich kultury.
Jaký je tvůj nejšílenější zážitek z cestování?
Můj nejšílenější zážitek byl, když jsme jeli karavanem v Moldávii. Policie nás zastavila, protože jsem jel 80km/h vesnicí a chtěli nám dát pokutu v hodnotě asi pěti tisíc korun. Byli tam dva policajti, vypsali nám pokutu do svého ruského bloku, pak vytáhli zapalovač a spálili to. Následně otevřeli zadní dveře od auta a my si mysleli, že nás odvezou na stanici. Oni ale měli vzadu asi osm melounů a dali mně a kamarádovi meloun a nechali nás zdarma odjet. Vůbec jsem to nechápal (směje se).
Moje nejoblíbenější místo je daleko od lidí v přírodě – dokázal bych si představit žít na Srí Lance.
Jaké je tvé životní motto?
Mám tři. Život nemá žádný limity. Neexistují malí lidé, jen malé cíle. Když jsi na správné lodi, ale jen sedíš, vždycky tě někdo předjede.
A co bys dodal na závěr?
Chtěl bych poděkovat svému týmu, protože bez něho by to nešlo. Vše je hodně o lidech, a všechny projekty by se bez mých parťáků neuskutečnily.
