Lukášovi je 23 let, má vystudovanou Bezpečnostně právní akademii v Ostravě a svou firmu Bagind, která na českém trhu prodává ručně vyráběné kožené batohy, založil před dvěma roky. Jeho cesta za podnikáním vede odlehlými kouty světa a přes nelehké životní období s několika zaměstnáními. Kde sehnat inspiraci k vytvoření unikátní značky, čím se liší batohy Bagind od jiných asijských produktů, a kdo je, sakra, Dennis?
Náhodné začátky
Pamatuješ si, jak vznikl první batoh, který ti vnukl myšlenku založit firmu Bagind?
Abych se k tomu dostal, musím se vrátit do roku 2015, kdy jsem tři dny po maturitě odletěl do Nepálu. Tam jsem čtvrt roku učil děti angličtinu výměnou za ubytování a jídlo a dalšího čtvrt roku jsem cestoval po Indii. Měl jsem tehdy strašně málo peněz, třeba 20 tisíc na celý půl rok. Dorazil jsem do městečka Jaisalmer, které je známé výrobou kožených výrobků. Přijel jsem vlakem přes Thárskou poušť, procházel jsem místní obchůdky a v jedné z výloh mě zaujal kožený batoh. Zeptal jsem se na cenu, která byla přijatelná, a rozhodl se, že si ho koupím, ačkoli to znamenalo, že tak tři dny nebudu jíst. Jenže obchodník Dennis tehdy řekl, že ten batoh není na prodej, že to je jen výstavní kousek, ale když prý počkám, tak mi ušije ten samý během jednoho dne. Před mýma očima tak vznikl první batoh Bagind, ačkoli tu značku jsem založil až o dva roky později.
Jak ses tedy dostal k podnikání?
Po Indii jsem pak podnikl ještě třetí cestu do Vietnamu, Kambodži a Thajska. Pak jsem se odstěhoval do Prahy, osamostatnil se a začal žít ten “obyčejný” život. Podnikání mě lákalo, protože jsem chtěl mít týden různorodý, mít takovou tu svobodu, pracovat třeba třináct hodin denně, ale moct si rozvrhnout kde, co, kdy a jak udělat. Chtěl jsem vlastnit nějaký e-shop. Podíval jsem se kolem sebe – v bytě, kde jsem tou dobou bydlel na 18 m2 – a uviděl batoh z Jaisalmeru, který mi dobře sloužil už víc jak dva roky. Našel jsem Dennisovu starou vizitku a za poslední peníze u něj objednal deset batohů. Pak jsem se skamarádil s jiným mladým podnikatelem, Vaškem Staňkem. On poskytl finance, já nápad a založili jsme firmu. Tenhle rok bude mít Bagind obrat 10 milionů korun.
Z každého prodaného kusu jde část výdělku na charitu v Indii na podporu vzdělávání dětí.
Podnikání máš tedy jako práci na plný úvazek?
Ano, předtím jsem ale musel dělat spoustu jiných věcí, abych se uživil. Rozvážel jsem pizzu, rozdával lístky před klubem na Václaváku, v Českém rozhlase jsem dělal produkčního, ještě předtím na té samé pozici v televizi Barrandov, pracoval jsem ve fototiskovém studiu jako tiskař. Opravdu jsem si toho prošel spoustu, některé práce jsem měl třeba i v jeden den a do toho jsem dělal Bagind, když byl čas.
Jak lehké nebo naopak těžké je prorazit na českém trhu?
Na tuhle otázku asi nedokážu odpovědět. Rok jsem měl v podstatě tři práce zároveň, abych se v Praze uživil a Bagind jsem měl jako koníček. Zisk nebyl to jediné, co mě na podnikání bavilo, chtěl jsem něco vyvíjet, vytvořit. Se společníky Vaškem a Jirkou jsme se krásně doplňovali. Vaška bavilo shánět finance, Jirka, který původně pracoval pro nás jako brigádník a ani nedostával zaplaceno, odesílal zboží zákazníkům a staral se o přebírání a kontrolu. No a mě bavilo vyvíjet produkty, navrhovat nové designy, spravovat sociální sítě. Fakt, že jsme na českém trhu prorazili, byl asi přirozeným průběhem věcí.
Indové jim dali život, Češi vdechli duši.
Tady v Česku máme, myslím, zažitý takový předsudek, že všechny výrobky, co pochází z Asie, jsou poruchové a vydrží pár měsíců. Proč jsou batohy Bagind v tomhle ohledu podle tebe jiné?
Protože si stojíme za tím, že Indie je prostě super. Nejsme ti, kteří by se za fakt, že přivážíme zboží z Indie, měli stydět. My nezaměstnáváme levnou pracovní sílu. Dennis je třetí generace rodinné výroby kožených výrobků. Jeho děda začal vyrábět kožené výrobky (tehdy hlavně boty) v roce 1955, v době, kdy do Jaisalmeru nevedla ani železniční trať. Takže Dennisova rodina 65 let vyvíjela nějaký rodinný podnik, a pak jsme přišli my a staly se padesáti procenty jejich produkce. Dáváme práci 15 lidem v Jaisalmeru a z každého prodaného kusu jde část výdělku na charitu v Indii na podporu vzdělávání dětí. Indie nám toho tolik dala a my jí to vracíme, a proto se za nic stydět nemusíme.
Jediné, co se na batohu Bagind dělá v České republice, je tisknutí loga popřípadě iniciál budoucího majitele.
Jak vznikají batohy?
Jak probíhá proces vytváření nového designu? Necháváš volnou ruku Dennisovi?
Ono to vlastně nejde nechat volnou ruku Dennisovi, protože ta poptávka je v Indii úplně jiná než tady v Evropě. Dennise by nikdy nenapadlo udělat v batohu vyztuženou kapsu na notebook nebo vytvořit batoh, který se s několika popruhy může stát brašnou do ruky. Proto platí náš slogan “Indové jim dali život, Češi vdechli duši”. Dennis vyrobí prototyp podle mých požadavků, pošle mi ho, my se na to s Vaškem a Jirkou podíváme, řekneme si, co chceme udělat jinak, a třeba třetí várka je už připravená na objednání dvaceti batohů a spuštění nové kolekce. S Dennisem komunikujeme anglicky přes WhatsApp.
Už jste narazili na nějaký problém?
Samozřejmě. Dennisova rodina například vždycky vyráběla jenom z hnědé kůže a my po nich chtěli černou. Dennis mi rok každý měsíc posílal obarvené černé výrobky, ale pořád to nebylo ono, kůže barvila a nebyla dobrá. Po roce komunikování je ta kůže černá konečně přesně tak, jak si ji představujeme. Budeme se snažit obarvovat všechny výrobky na různé barvy, ale pořád bude platit, že jediné, co se na batohu Bagind dělá tady v České republice, je tisknutí loga popřípadě iniciál budoucího majitele.
Jak to vychází ekonomicky, respektive, kolik platíš za dopravu a clo?
Proclení je minimum, kolem 1 procenta. Pak se ale platí daň z celé té zásilky a to je tak 20 procent. Dennis něco vyrobí, k tomu zaplatí i dopravu, a to je faktura, kterou my dostaneme. Z té částky nám vypočítají daň 20 procent. Samozřejmě jsme plátci DPH, takže to pak stejně musíme ještě jednou zdanit. Mnohem levněji by nás vycházelo, kdybychom kožené batohy vyráběli tady v Česku, ale to by úplně ztratilo podstatu značky Bagind.
Jak se dá uspět v konkurenci levných asijských produktů?
My to tak vůbec nevnímáme, že bychom měli nějakou konkurenci. Protože náš příběh a koncept značky Bagind je unikátní. Zároveň ty batohy nejsou drahé, stojí kolem tří tisíc korun, což je hodně levná částka za ručně vyrobený kožený batoh. Jsme cenově dostupní a nutno zmínit, že batoh, který jsem si přivezl z Indie v roce 2015 je stále plně funkční.
Moje cestovatelské zkušenosti se vždycky omezovaly jen na klasickou rezortovou dovolenou s rodiči.
Viděl ses od prvního batohu s výrobcem Dennisem?
Byli jsme za ním všichni. Já tenkrát odletěl do Bangladéše, odkud jsem stopoval pět měsíců do Česka, no a když jsem byl v Indii, přijeli za mnou mí dva společníci Vašek a Jirka s kameramanem Patrikem. Točili jsme celou výrobu, přímo na místě a vymýšleli nové designy. Snažili jsme se nějak zdokumentovat to, jak naše batohy vznikají. Po čtrnácti dnech kluci odletěli a já pokračoval ve stopování – Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Lotyšsko, Litva…
Cestování = škola života
Jak tě vlastně napadlo odjet tehdy po maturitě sám do Indie?
Moje cestovatelské zkušenosti se vždycky omezovaly jen na klasickou rezortovou dovolenou s rodiči, kam dva dny jedeš autobusem a jedenáct dní se válíš na pláži. Ve třeťáku na střední jsem si ale uzavřel známky dřív a měl jsem v plánu odjet s kamarádem stopem do Íránu. Jenže kamarád propadal z ruštiny, a tak ho doma nechtěli pustit. Írán jsem tedy procestoval na vlastní pěst. A Indie se mi nabídla sama tím, že jsem měl možnost učit děti v Nepálu angličtinu.
Růžový Bagind bude hrozně cool.
Viděl jsi v Indii něco, na co do smrti nezapomeneš?
Každým dnem. Po ulici ve městě chodí mezi auty krávy, lidé je respektují, nosí jim jídlo, protože kráva je pro ně (pro hinduisty) posvátné zvíře. U některých Indů má kráva dokonce větší cenu než žena. Nebo jdeš městem a v růžku mezi domy sedí člověk a kálí. Je tam neskutečná špína, všechno smrdí a základní hygienické návyky neplatí.
Plánuješ svůj byznys rozšířit?
Snažíme se vyvíjet své zboží a rozšiřovat sortiment, ale pořád se bude jednat o kožené výrobky z Indie – o tom Bagind je. Chceme expandovat do zahraničí, příští rok bych chtěl otevřít prodejnu na Slovensku a obecně víc zacílit marketing i mimo naše hranice. A k vyvíjení zboží samozřejmě patří i obarvování všech výrobků na nějaké základní barvy. Popravdě, růžový Bagind bude podle mě hrozně cool.
