Zdá se, že všechno, na co sáhneš, se ti daří. Získal jsi první místo ve snowboardingu na Českém poháru, jsi mistrem Asie v jiu-jitsu… Už se ti někdy stalo, že bys prohrál?
Stává se to prakticky pořád, akorát to tak neberu, ale naopak si z toho něco vezmu. Takovou prohrou pro mě bylo, když mi odešel dědeček a já nestihl udělat to, co jsme si řekli, že spolu podnikneme. Měl jsem totiž spoustu věcí z toho svého úspěšného života, které byly “strašně moc důležité”. Když už bylo jasné, že nikdy nevstane z postele a že na ní odejde, tak to pro mě byla gigantická prohra. Navíc se s tím už nedalo nic dělat.
Je důležité uvědomit si, že nejsem ani ten hipe, ani ty čísla na Instagramu a Youtube.
Už od svých 22 let jsi v hledáčku českých bulvárů. Nestresuje tě to jako mladého člověka, který chce občas třeba s kamarády zajít do klubu a jak se tak říká “dělat hlouposti”?
Mně je bulvár obecně jedno. Snažím se dávat co nejmíň informací o svém osobním životě, a navíc v Čechách ani tolik kalit nechodím. Když už o mně nějaký bulvár napíše, snažím se to ignorovat. Chci, aby lidi zajímala moje hudba, všechno ostatní je irelevantní.
Měl jsi už někdy chuť nechat svého dosavadního života úspěšného umělce, hodit si na záda krosnu, odcestovat a vzdát se tak Bena Cristovaa?
Bena Cristovaa se vzdávám poměrně často. Na měsíc nebo na dva někam zmizím a dá se říct, že je to vlastně součást mé práce. Je víc než důležitý oprostit se, uvědomit si, že nejsem ani ten hipe ani ty čísla na Instagramu a Youtube, dokonce nejsem ani těmi lidmi na koncertech. Když cestuji, jsem obyčejný černoch kráčející světem třeba po poušti. Když člověk dlouho zůstává u zdroje svojí slávy, tak ti lidé kolem mu dávají najevo, že se mu daří a v něm to vytváří iluzi, že je něco víc. A tahle iluze ho nesmí pohltit.
Když někomu řekneš něco extra zlého, zavřeš svými slovy dveře tam, kde nemusí být zavřené.
Byl jsi i porotcem v 5. řadě SuperStar. Jaké to bylo sedět na tom “opačném konci”?
Bylo to neuvěřitelné, jednalo se o jednu z nejdůležitějších věcí v mém kariérním životě. Ne kvůli tomu, že bych snad chtěl být porotcem, byla to tečka za jednou z etap mého života. Mezi české interprety jsem přišel jako člověk z talentové show, což je nejhorší nálepka, jakou můžeš mít. A je těžké ji sundat a chvíli trvá, než to společnost skousne. Dneska už to funguje třeba trošku jinak, než když jsem já začínal, a to taky mimo jiné díky lidem jako je Celeste, nebo trochu i já. Ti soutěžící 5. řady SuperStar si tak mohli uvědomit, že porotce, který sedí před nimi, byl jednou v jejich kůži a diváci se mu smáli, že neumí zpívat, protože si myslel, že jde o taneční soutěž.
Řekl bys, že jsi kvůli tomu byl na soutěžící až moc měkký?
Já nebyl měkký, ale takový jako jsem normálně – tolerantní. Když někomu řekneš něco extra zlého, vytkneš něco až příliš tvrdě, zavřeš svými slovy dveře tam, kde nemusí být zavřené. Mně tolik lidí říkalo, ať se na to vykašlu, že bych neměl zpívat, že skončím hned po tom prvním roce jako všichni účastníci těchhle soutěží. Kdybych je poslouchal, tak tady dneska nesedím a nemám vyprodanou O2 arénu. Já jako porotce nepošlu někoho do kytek jenom proto, že neladí, protože vím, že se to dá naučit.
Všichni poslouchají “jedeme bomby” nebo “sweet chilli“. Pustíš si i ty sám sebe nebo je to něco, co spíš neděláš?
Představ si, že tu písničku slyšíš třeba pětsetkrát ještě předtím, než ji vůbec vydáš. Nejdřív beat a slova zvlášť, potom to nahráváš, potom se to mixuje a mastruje, děláš na klipu a potom to teprve jde ven. A lidí říkají “wow novej song!” a ty si akorát oddechneš a pak to ještě jdeš zpívat. Když písničku posloucháš od samého zárodku a prakticky s ní žiješ, tak si to nepustíš jen tak na chill.
Jsem rád, že Česká republika a vlastně i Slovensko jsou pro mě tím mým malým rybníkem a celý zbytek světa mám na dovolenou.
Co se musí v tvém životě odehrát, aby vznikla další skladba?
Každá písnička vzniká tak trochu jinak. Když mě například něco trápí a chci nějakou věc ventilovat, dostat ji k lidem a otevřít jim alespoň malinko oči, tak nejdřív napíšu text, a pak hledám člověka, který mi k tomu udělá správnou hudbu. Druhým způsobem je, že mi producent udělá beat, který už v sobě nějakou emoci má a podle ní pak píšu slova. Ještě je třetí způsob, a to je kombinace těch dvou předešlých, kdy se jedná o nějaký projekt nebo kampaň. V tom případě nápad vychází z toho, kam se ten projekt žene a jaký wibe ta daná událost má.
Existuje v tvém životě člověk, kterému jako prvnímu dáváš přečíst text k nové písni?
Mám dvacet lidí, kteří tu skladbu vidí předtím, než ji pustím do éteru. Kdybych měl jednoho z nich vypíchnout, tak Tomáše Kasala, což je něco jako můj dvorní režisér (režíruje mi většinu videoklipů). Jeho superschopností je upřímnost, což je občas až nebezpečné. Pokud se mnou v něčem nesouhlasí, tak je tam ale stále ještě těch devatenáct lidí, kteří mohou dát za pravdu mně. Občas se ale stává, že mi je jedno názor všech těch dvaceti lidí a nikoho se neptám. Takovou písničkou je třeba Smítko.
Každé umělecké dílo, ať už je to hudba nebo třeba malba, nemá dávat jasnou message, má nechat lidi, ať si tam najdou to svoje.
Když už jsi to zmínil, v refrénu téhle písničky zní “neuděláš nic”. Opravdu nejde dělat nic s nějakou rasově podmíněnou nenávistí nebo je to v Smítku jenom nadsázka?
Neskutečně zajímavé na tomhle je, že se Smítko dá chápat dvěma způsoby. Ty jsi v té skupině lidí, která tenhle song pochopila jinak, než jsem původně zamýšlel. V té písničce jsou smítkem lidé, kteří mají problém s tím, jaký já jsem, jak třeba vypadám nebo jak vypadají jiní. Ať si lidé říkají, co chtějí, já jsem hrdý na to, co dělám, smetu je z cesty a ze života. Ten song vznikl, protože jsem byl naštvaný a chtěl jsem dát najevo, že si to prostě dávám, i přesto, co se na mě občas sype. Jenže pak jsou lidi, který ta, jak ty říkáš, “rasově podmíněná nenávist”, semlela natolik, že si připadají jako to smítko a myslí si, že s tím nic neudělají. A mně se vlastně strašně líbí, že každý to chápe jinak. Každé umělecké dílo, ať už je to hudba nebo třeba malba, nemá dávat jasnou message, má nechat lidi, ať si tam najdou to svoje.
Myslíš si, že by se umělec měl angažovat v občanské společnosti?
Určitě ano, ale zároveň by měl být znalý toho tématu, o kterém chce mluvit. Dneska mají umělci relativně velkou váhu díky sociálním sítím a o to víc je důležité, aby říkali jen to, čím jsou si stoprocentně jisti. Když se totiž zmýlí, tak následky mohou být ještě horší, než kdyby drželi pusu zavřenou. Proto jsem třeba já v tomhle směru hodně opatrný a nevyjadřuji se k něčemu, co nemám absolutně zažité. Kdybychom se na to podívali obecně, tak umělci byli vždycky ti, co reflektovali společnost. To, jaký byl hlad, kdo se stal největším hrdinou a který král zrovna vládnul, o tom všem zpívali bardové ještě předtím, než se informace mohly šířit třeba prostřednictvím novin.
To, že jsem se naučil tvořit v češtině, beru jako obrovskou výhodu.
Spousta lidí v tvém věku tvoří radši v angličtině, někde jsem dokonce slyšela, že je to jednodušší. Proč ty zůstáváš u té naší češtiny? Předpokládám, že anglicky umíš perfektně…
Mě baví tenhle český trh. Naprostá většina těch interpretů, kteří dneska hrají v rádiu, je ze zahraničí. Oni nevědí, čím si lidé v České republice procházejí, co je pro nás charakteristické nebo co je nám blízké. Neumí popsat klasický “český den” nebo “české léto”, nevyrůstali tady. Čechům budou vždycky ti čeští umělci blíž. To, že já jsem se naučil tvořit v tomhle jazyku, beru jako obrovskou výhodu. Jsem rád, že Česká republika a vlastně i Slovensko jsou pro mě tím mým malým rybníkem a celý zbytek světa mám na dovolenou.
Nejdřív jsi byl účastníkem Superstar, co “neuměl zpívat”, potom sis získal převážně ženské publikum, následně přišla éra těžkých vah a projektu gladiátor a teď jsi veganem. Myslíš si, že třeba za pět let budeš zase úplně někdo jiný?
Nevím, jestli budu někdo jiný, ale existuje ještě spousta dovedností, které bych si chtěl nějakým způsobem osvojit. Například sochařství, protože celá moje rodina je dost výtvarně založená. Říká se, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Já říkám, kolik věcí dovedeš, kolik věcí sis už vyzkoušel, tolikrát jsi člověkem. Je to ale provázané, pokud se naučíš mluvit cizím jazykem, můžeš si o tom třeba promluvit s profíkem, který se v té dané činnosti orientuje. Za svůj relativně krátký život jsem se pohyboval v různých společnostech. Přátelé, které znám z ježdění na snowboardu, jsou úplně jiní, než ti, co je znám z dob, kdy jsem profesionálně tančil. Ale, i když jsem tu skupinu už opustil, stále si s nimi mám co říct. Teď už nehoním svaly, nehoním váhy, ale rozumím tomu, když to někdo dělá.
Dost často jezdím po Letné s onewheel, zastavím se u nějakého pikniku, sednu si k těm lidem, co tam zrovna svačí, a pokecám s nimi.
Popravdě, nevadí ti, když se s tebou chtějí lidé na ulici fotit?
Mě třeba baví víc, když za mnou na ulici přijde člověk a chce si promluvit. Focení mi nevadí, ale pak si občas přijdu jako papírový paraván, jako něco, u čeho se člověk jenom vyfotí a hned zase jde pryč. Vždycky doufám, že po té fotce se mnou chvíli zůstanou, že je třeba něco bude zajímat.
Třeba tě jenom nechtějí otravovat…
To mě právě mnohem víc otravuje se usmát do fotky. Pak se mi zdá, že toho člověka mnohem víc zajímá nějaká fotka, než třeba to, co bych mu řekl. Já jsem prostě nejradši, když za mnou přijde fanoušek a nechce fotku, jen se na něco zeptá. Taky dost často jezdím po Letné s onewheel, zastavím se u nějakého pikniku, sednu si k těm lidem, co tam zrovna svačí, a pokecám s nimi. Třeba mám zrovna nakoupeno něco veganského a dám jim ochutnat.
Co podle tebe bude dělat 50letý Ben Cristovao?
Víš, co je na takovém 50letém Benovi Cristovaovi nejlepší? Že zatímco u spousty lidí můžeš vydedukovat, kde v padesáti budou, protože se drží nějakého pomyslného kariérního žebříčku a někam směřují, u Bena Cristovaa to fakt nevíš. Protože dělá tak strašně šílený věci, že vlastně ani nevím, jestli se mu ta padesátka povede.
