Se spisovatelkou Annou Musilovou o cestě do nakladatelství, o tom, co by poradila začínajícím autorům i o současné literatuře.
Černooká je kniha o dívce, která se od dětství vyrovnává se ztrátou maminky a na prahu dospělosti ji pronásleduje stín sebe sama. Tamařino souhvězdí vypráví příběh dívky, která uprostřed dílčích neúspěchů a frustrace nalézá spřízněnou osobu v podobě záhadné Tamary. Autorkou obou knih je čtyřiadvacetiletá Anna Musilová, studentka žurnalistiky a žena dvou tváří. Rozhovor s ní ukazuje, že i úspěšný život mladého člověka nemusí vždy znamenat klid v duši.
Chodíš jen o ročník výš, ale prakticky nic o tobě nevím. Pracovala jsi v Mladé frontě DNES a v Cosmopolitanu, ale co děláš teď?
Donedávna jsem se věnovala médiím a naposledy jsem pracovala na Radiožurnálu. Na podzim se náplň mých dnů nečekaně změnila, když mi byla nabídnuta práce v nakladatelství, konkrétně v redakci české literatury. Takže kromě toho, že píšu knížky ve volném čase, s nimi teď dělám na plný úvazek i v profesním životě.
Hodila jsem pocity na papír a zjistila, že mě to baví a naplňuje.
Psaní je tedy na tvém denním pořádku. Kde bereš vůli sednout si k tomu ještě po práci nebo po škole?
Minulý rok byl právě z tohoto hlediska náročný. Na žurnalistice jsem psala bakalářskou práci a končila školu, pracovala na jednom projektu s Kateřinou Tučkovou, dopisovala Tamařino souhvězdí a měla jsem toho opravdu nad hlavu. Teď si dávám trochu oraz, rozhodně to není tak, že bych přišla z práce, sedla za počítač a každý večer psala. Hodně chodím na procházky, při nichž si promýšlím nápad na další román. Nebo píšu jen kratší povídky, které mi zaberou jeden až dva večery v týdnu, abych nevyšla ze cviku. Snažím se ale věnovat dalším věcem, chodím na jógu, hodně maluju, jdu do kavárny s kamarádkou, člověk nemůže pořád jenom psát.
Přijde mi, že jsi na svůj věk úspěšným člověkem. Dle tvých sociálních sítí jezdíš po světě, fotíš portréty, prošla sis různými redakcemi… Ale na druhou stranu Černooká je kniha plná deprese. Co jsi prožívala, když jsi to psala?
Sociální sítě nemůžeš brát za hotovou věc. Samozřejmě tam nelžu, ale vytvářím si tam nějaký obrázek svého života, který je alespoň trochu bezproblémový a snažím se tam oprostit od toho negativního, čehož mám v sobě poměrně dost a co hraje podstatnou roli v mých knížkách. Ale nesdílím tam takové ty každodenní niterní pocity, které prožívám, a které nejsou úplně nejveselejší. Faktem je, že se od svých jedenácti let peru s depresí, poslední roky k tomu přibyly i stavy úzkosti. Ne vždycky se mi daří s takovými pocity pracovat. Když mám blbý den, tak mi sociální sítě fungují jako taková soukromá galerie toho, za co můžu být v životě ráda.
Setkala jsem se už s vícero lidmi, kteří se stejně jako ty ptali: „Proč píšeš tak depresivní knížky, když žiješ tak fajn život?” Proto trochu přemýšlím, že bych to na sítích vysvětlila. Na druhou stranu psychické zdraví je do jisté míry soukromá věc a hodně toho odhaluju v knihách, tak se k tomu asi nebudu dennodenně vyjadřovat ještě na Instagramu nebo jinde.
Při jaké příležitosti si v sobě objevila spisovatelský talent?
Neřekla bych o sobě, že mám nějaký talent, to asi není na mém posouzení. Spíš mě to naplňuje, což jsem si uvědomovala už od malička. Původně jsem totiž měla psaní jako terapii. Když mi umřela sestra na rakovinu, měla jsem psychické problémy a bylo mi řečeno terapeutem, že se mám věnovat nějaké tvůrčí činnosti. Hodila jsem pocity na papír a zjistila, že mě to baví, že mě to naplňuje, a potom se z toho nějakým nedopatřením staly tištěné knihy.
Mohla bys popsat, jak se stalo, že ti nakladatelství vydalo první knihu?
Ten proces je obtížný, na druhou stranu není pravda, že by se nevydávali noví čeští autoři. Velkou roli hraje volba správného nakladatele, kterému rukopis pošlete. Když nabídnete devítidílnou ságu o dracích nakladatelství, které vydává romantické knihy, tak máte neúspěch zaručený. Přesně tuhle chybu jsem na začátku dělala, Černookou jsem posílala do nakladatelství, která mají typově úplně odlišnou produkci. Takže bych doporučovala najít si nakladatelství, jehož produkce se nejvíc potkává s formou vašeho rukopisu. Za druhé, je potřeba mít trpělivost. Teď z pohledu redaktora můžu říct, že jsme zahlceni rukopisy a než se k tomu člověk dostane, vyhodnotí to a zformuluje odpověď, tak to chvíli trvá.
Sociální sítě fungují jako taková soukromá galerie toho, za co můžu být v životě ráda.
Jaký to byl pocit, když ti konečně napsali, že Černookou vydají?
Teď budu znít jak Karel Gott, ale já jsem to vůbec nečekala. Kladná odpověď přišla paradoxně až v momentě, kdy jsem poprvé za hrozně dlouhou dobu řešila jiné věci. Konkrétně jak přežít v Anglii na Erasmu a jak jezdit bezpečně po levé straně silnice. U britské rodiny jsem bydlela teprve měsíc, jednou jsem přišla ze zahrádky, a zrovna když jsem si myla ruce od hlíny, mi cinknul email. Viděla jsem, že je to z nakladatelství, ale trvalo mi další čtvrt hodinu, než jsem se odvážila ho otevřít. Protože už jsem dostala takových “ne”, že jsem další prostě nechtěla vidět. Když jsem v emailu našla ono sladké “ano”, začala jsem brečet a vyvádět. Moje hostitelka se lekla, že někdo umřel. Když jsem jí vysvětlila, co se děje, vyběhla na ulici a začala to říkat sousedům. Oni to totiž v Anglii mají nastavené trochu jinak, a myslí si, že z někoho, kdo vydá knihu, bude další Rowlingová. Takže v Anglii to byla asi největší oslava mé knihy v životě, ani křest nebyl tak velkolepý.
Které prostředí je ti na psaní nejpříjemnější?
V určité fázi mého života začalo být psaní po kavárnách nezbytností. S nástupem na vysokou školu jsem totiž začala bydlet s kamarádkami z gymplu. Bylo nás pět v poměrně malém bytě, klid na psaní tam prostě nebyl. Nechci holky nějak démonizovat, ale je přirozené, že babinec kecá a já často neodolala a začala si povídat s nimi. Takže jsem se musela začít dekovat do kavárny, kde sice byl mnohem větší ruch, ale netýkal se mě. Nejlíp se mi ale píše v mém pokojíčku u rodičů doma v Pardubicích. Tam to mám totiž spojené s počátky psaní.
Jsem ráda za každou konstruktivní kritiku, ze které si mohu vzít něco pro další tvorbu.
Co ti při psaní dělá největší problémy?
Mou slabinou jsou dialogy. Teď si až téměř bolestně uvědomuju, že některé dialogy v Černooké by mohly vypadat úplně jinak. U Tamařina souhvězdí mi hodně pomáhala kamarádka, která mi dělala beta čtenáře a tak trochu redaktorku. Je mým dokonalým protipólem, takže se mi s ní dobře pracuje, když texty edituju.
Slabin mám určitě víc, někdy mi byla vyčítána přílišná patetičnost, květnaté věty a orientace na pocity, ale to je můj styl a nebudu na tom asi nějak výrazně ubírat. Spíš chci pilovat dialogy a třeba i postavy, aby i ty vedlejší měly příběhy, které je budou formovat.
Tvoje cílová skupina je dost aktivní na sociálních sítích. Dostanou se k tobě díky tomu recenze od čtenářů?
Dostanou. Těžko se jim vyhýbá, když vás někdo označí a vám se to zobrazí na Instagramu, tak to nejde nerozkliknout. Vlastně si i cením, že mě občas označí i v ne úplně pozitivní recenzi. Jsem ráda za každou konstruktivní kritiku, ze které si mohu vzít něco pro další tvorbu.
Zmínila jsi kooperaci s Kateřinou Tučkovou. Na čem jste spolupracovaly?
Jde o velkou knihu o šedesáti ženách české historie a současnosti. Po knize Příběhy pro malé rebelky na dobrou noc od dvou italských autorek se s podobnými publikacemi o významných ženách docela roztrhl pytel. Přesto si myslím, že to, co vzejde ze spolupráce s Kateřinou Tučkovou a ilustrátorkou Renátou Fučíkovou bude unikátní. Nastudovaly jsme si životy těch žen z nejrůznějších pramenů, spolupracovaly jsme s historičkou Akademie věd, snažily jsme se vždy najít nějaký významný prvek a postavit to na něm. Chceme, aby to cílovou skupinu, což jsou holky a kluci kolem deseti let, nějak chytlo a třeba i inspirovalo.
Jaké bylo spolupracovat s tak významnou osobností současné české literatury?
Když jsem s ní šla poprvé na kafe, cítila jsem se jak před infarktem. Určitě jsem tehdy neříkala nic, co by dávalo smysl. Kačka je hodně pečlivá a neodpustila mi žádnou nepřesnost. Text mi vracela, dokud to nebylo vypilované k absolutní dokonalosti. Šlo o takovou soukromou školu kreativního psaní a považuji to za velký přínos.
Až čas ukáže, zda nyní vyprávěné příběhy budou aktuální i za padesát nebo sto let.
V tvé druhé knize Tamařino souhvězdí je motiv LGBT. Přijde mi zajímavé, že je tam tak nějak přirozeně, není na něj kladen důraz, zkrátka je tam láska dvou žen. Nepřijde ti, že ačkoli populární kultura s těmito tématy pracuje, v české literatuře to naopak chybí?
Myslím si, že v Young Adult literatuře LGBT motiv nechybí, ale většinou je prezentován spíš jako láska dvou chlapců. Na holky se trochu zapomíná. Možná proto, že to není tolik čtenářsky atraktivní. Čtou to většinou mladé dívky a ty možná víc přitahuje vztah dvou kluků. Do příběhu Tamařina souhvězdí mi dvě holky seděly, nedokážu si představit, že bych místo toho psala o dvou mužích nebo o hetero vztahu. Navíc jsem se inspirovala příběhem ze svého blízkého okolí.
Knížky se dnes produkují jak na běžícím páse. Máš pocit, že se dřív psaly lepší knihy než dnes?
To si nemyslím. To, že na staré knihy pohlížíme jako na něco lepšího, je dáno tím, že je prověřil čas. Ony příběhy četly celé generace, objevily se ve školních osnovách a učebnicích a teď na sobě mají nálepku klasické literatury. Až čas ukáže, zda nyní vyprávěné příběhy budou aktuální i za padesát nebo sto let. Produkuje se sice mnohem více knih, ale těch kvalitních je pořád stejně.
Knížky jsou dnes především velkým byznysem. Spousta autorů má dojem, že musí chrlit minimálně jeden román ročně. Jenže tohle by se nemělo uspěchat. Kateřina Tučková pracuje na novém románu už šest let, pokud vím. Až to vyjde, myslím si, že zase bude sbírat ceny, a bude to mít onen potenciál stát se klasikou. Takový román se ale nenapíše za 14 dní. Dát si na čas zkrátka není na škodu.
Takže rada začínajícím spisovatelům zní “neuspěchat to”?
To spíš platí pro pokračující autory, aby se svou prací byli spokojeni. Začínajícím spisovatelům bych naopak poradila: pište v každé možné volné chvilce. Nedávejte si dlouhé pauzy. Mám spoustu nedokončených románů, od kterých jsem nakonec odešla, protože jsem na ně příliš dlouho nesáhla, a už se k nim nikdy nevrátila. Další rada zní: pořiďte si spoustu beta čtenářů. Ti totiž odhalí problémy, které by mohly připadat jako problém nakladateli, a které vy sami nejste schopni postřehnout. Ale pozor, beta čtenář by nikdy neměl být zároveň vaším nejlepším kamarádem. Ten totiž skoro vždycky řekne, že je to skvělý, ať už byste napsali cokoliv. Nebo ho tam zařaďte, ale mějte i další „bety“. Existuje spousta internetových fór, kde se můžete spojit s dalšími aspirujícími spisovateli. Můžete si vzájemně vyměnit texty a dát tomu druhému relevantní poznámky.
Začínajícím spisovatelům bych poradila: pište v každé možné volné chvilce a pořiďte si hodně beta čtenářů.
Lze vyprávět příběh, který ještě nikdo nikdy nenapsal?
Myslím si že ne, je ale možné napsat originální příběh z hlediska stylu, každý autor do příběhu dá chtě nechtě kousek sebe. Jinak je přirozené, že umělecká díla inspirují sebe sama navzájem. Vychází jedno z druhého a mají své předobrazy, ať už si je uvědomujeme nebo ne. Často se stává, že člověk píše podobné příběhy, které sám rád čte. Mně se třeba občas při intenzivním psaní stávalo, že se můj styl měnil diametrálně právě s ohledem na to, co jsem zrovna četla. Jeden týden jsem byla schopná psát jako Nicholas Sparks a druhý jako Stephen King. Teď už vím, že když mám psací týdny, tak je lepší radši moc nečíst, protože nechci, aby z mého textu promlouvalo dvanáct schizofrenních spisovatelů.
Na co dalšího z tvé tvorby se můžeme těšit?
Teď jsem napsala vánoční povídku do sborníku, který vyjde překvapivě před Vánoci. Jde zase o velmi “veselý” a vyloženě vánoční příběh, přesně tak, jak já to umím. O příštím románu spíš zatím přemýšlím, mám asi tři témata, která bych chtěla zpracovat. Ale potřebuju ještě pár měsíců, aby se mi to rozleželo v hlavě.