Zatímco píšu tento článek, trávím krásný slunečný den v jednom z mnoha parků v Chengdu. Mám rozhled na většinu parku. Slunce mi svítí do očí, tak si tuhle (tady velice neobvyklou) situaci užívám. Idylickou chvilku mi kazí jen neustávající pískot. Snažím se přijít na to, co je to za zvuk. Dojde mi, že jsou to boty pobíhajícího dítěte opodál, které s každým jeho vrávoravým krokem vyloudí šílený zvuk. Já bych z toho za a) měla trauma z chození nebo za b) chodit přestala na truc. Všimnu si taky, že dítě má v rozkroku u kalhot vystřiženou velkou díru. Ani to mě nepřekvapí. Vím totiž, že tady je to zcela běžné. Děti v tomto věku nenosí plínu. Jsou trošku jako pejsci. Roztáhnou nožičky a pustí to (jo, obojí), kdekoliv a kdykoliv se jim zachce. Vážení přátelé, tohle je Čína! Krásná a podivná zároveň.
Jídlo, jídlo a zase jídlo
Chengdu je hlavním městem provincie Sečuán, a taky provincie, ve které pobývám skoro celou dobu. Sečuánská kuchyně je vyhlášená pro pálivé a velmi ostré jídlo. A taky že jo! Asi každý, kdo do této oblasti zavítá, by měl zkusit pověstný hotpot. Do vroucí vody plné chilli papriček a dalších pekelných přísad, si sami vhodíte, na co máte chuť. Může to být maso, vnitřnosti všeho druhu, které Číňani zbožňují, zelenina od A do Z, nebo zkrátka cokoliv na co si vzpomenete. Důležitý je čas, tedy odhadnout, zda je jídlo syrové nebo zda jste ho už převařili, a taky schopnost ovládat hůlky! Lovení potravy ve vroucím kotli si tak žádá pořádný výkon. Nepominutelné jsou taky knedlíčky. Na tisíc způsobů. Moje oblíbené jsou Wonton nebo Momo. Místní se jimi cpou už od snídaně. Ze Sečuánu pochází i slavné kuřecí kungpao. U nás se při smažení jako základ používá cibule, v asijských zemích zázvor. Ten z každého jídla vykouzlí zážitek. Jestli mi bude z Číny něco opravdu chybět, tak jídlo!
Komunikační bariéra? Nějaký problém?!
Domluvit se v Číně je opravdu oříšek. Mladí Číňani se anglicky učí sice již od základní školy, ale bojí se mluvit. Většinou mají minimální praxi a šanci rozvíjet anglickou konverzaci, a proto to pro jistotu ani nezkouší. Po pár týdnech nekonečného snažení mluvit anglicky, jsem to vzdala a přešla na česko-čínskou konverzaci. Ono je lepší, když každá strana ví, o čem mluví a pak se vždy nějak dohodne!
Cestuj, cestuj, vykrúcaj
Naše základna, Chengdu, je ideálním místem pro menší i větší výlety. Za dobrodružstvím se vydáváme buď vysokorychlostními vlaky nebo dost „pomalostními“ autobusy. Náš první výlet podnikáme na posvátnou horu Qinchengshan. Na tuto taoistickou horu se dá vyjít dvěma způsoby. Buď zvolíte jednodušší „front mountain“ nebo o něco složitější, ale ne tak známou „back mountain“, na kterou se vydáváme my. A opravdu to stojí za to! Cestou nahoru míjíme minimum turistů, kráčíme podél krásných vodopádů a v jedné části se dokonce musíme nechat převézt lodí. Na vrcholu nás sice žádné výhledy nečekají, ale zážitek to je neskutečný i tak. Dalším z perfektních výletů (a jeden z nepominutelných tipů, pokud do provincie Sečuán zavítáte) je výlet do národního parku Huanglong. Nejdříve se autobusem dostáváme do města Songpan, kde přespíme, potkáme zajímavé cizince, kteří se s námi složí na pronájem auta, a ráno společně vyjíždíme vstříc křišťálově modrým jezírkům. Máme štěstí na počasí, v tento den zažíváme snad všechna roční období. Ráno obdivujeme stromy zasněžené jako z pohádky, v poledne se opalujeme u jednoho z chrámů a cestou dolů se kocháme zlatavým listím, které odkryl roztátý sníh. Další povedený výlet podnikáme vlakem do města Leshan, kde se spolu s davy Číňanů tísníme u zábradlí a snažíme si vyfotit hlavu gigantického Buddhy.
Domov pand
Chengdu je nejenom jedno z nejčistších a nejbezpečnějších čínských měst, ale také domovem jednoho z nejroztomilejších zvířat – tedy pandy velké. My máme tu možnost setkat se s pandami dvakrát. Jednou přímo v Chengdu a podruhé v parku Bifengxia, kousek od města Yaan. Pandy si mě naprosto získávají. Celý den se v podstatě jen válí, žerou bambus nebo se přesouvají z bodu A do bodu B. Největším zážitkem je pro nás vidět miminka pandiček přímo v „porodnici“, kde si lebedí na velké dřevěné posteli a lidi se na ně můžou koukat z opravdu bezprostřední blízkosti. Tento pohled hladí na duši a já mám pocit, že odsud snad neodejdu!
Tibetská pohádka
Absolutním topem a největším zážitkem z celé Číny, je pro mě návštěva tibetské vesnice Tagong. Dostáváme se tam z města Kangding, kde si nejdřív musíme obstarat van i s řidičem. Z 2560 metrů nad mořem stoupáme do vesnice, která leží v 3700 metrech nad mořem. Cesta trvá čtyři hodiny, bude to pohoda, říkala jsem si. Ale je to peklo. Sotva řidič zahájí stoupání do kopců, objeví se nekonečná mléčná mlha, provoz je velký a náš Číňan se chová jako správný Číňan. Počasí nepočasí, provoz neprovoz, uhněte, předjíždím! Zrychluje do šílených zatáček, po cestě nejsou žádná svodidla a on předjíždí a předjíždí, i když není vidět na metr před námi. Křičíme, česky, anglicky, modlíme se, máme připravené smsky na rozloučenou, a to ani v nejmenším nepřeháním. Když ale po třech hodinách hrůzy vyjedeme z mraků, myslím si, že jsme snad v ráji. Před námi se tyčí obrovské hory, do cesty nám vstupují všudypřítomní jaci a slunce nás hřeje přes sklo auta. Ubytujeme se přímo na hlavním náměstíčku v Khampa Café. Tuto úžasně barevnou a útulnou kavárnu s pár pokojíčky na spaní provozuje Tibeťanka Coco se svým českým mužem Maxem! Po přivítání, nám Coco uvaří výborný zázvorový čaj na „altitude sickness“, zalezeme si do postele, zapneme elektrické deky (protože v celé Číně, ani tady jsme se nesetkaly s běžným topením) a těšíme se na ranní dobrodružství.
Vyrážíme po pořádné tibetsko-evropské snídani, břicha máme plná palačinek s Nutellou a k pití se servíruje pravý tibetský čaj z jačího másla. Po snídani procházíme kolem obchůdků, párkrát zabloudíme a pak konečně najdeme tu správnou trasu. Před námi se objeví nádherné scenérie zelených kopců pokrytých trávou i pořádných velehor v dáli. Celou trasu nepotkáváme jediného turistu, což je úžasně osvobozující. Míjíme opálené Tibeťany na motorkách nebo pracující na svých zahradách, a ti nás zdraví hřejivým tibetským pozdravem „Tashi Delek“. Když dojdeme do malinké vesničky Ani Gompa, čekají na nás pohledy na nejrůznější chrámy, modlitební válce, ryté kameny, nespočet jaků i mnichů a mnišek. Duchovní atmosféra na nás dýchne každým coulem a já si připadám jako Brad Pitt ve filmu 7 let v Tibetu. Zpátky se nám vůbec nechce, a tak vyrážíme docela pozdě. Netušíme ale, že se musíme vydat tím stejným směrem, proto si to chceme „střihnout“ přes kopce zpátky do Tagongu. Začíná se smrákat a náš cíl se zdá pořád daleko, proto se vrátíme zpět do vesnice, kde si stopneme auto. Zpátky nás svým luxusním fárem vezmou budhističtí mniši, nehovoříme žádným společným jazykem, a i přes to mám pocit, že si rozumíme. V Tagongu strávíme ještě další dva dny, které si dosyta užijeme.
Když shrnu, co už jsem tady zažila, pár věcí vím naprosto jasně. Čínské záchody mě naučily nebát se. Čínské davy mě naučily, že vždycky může být hůř. Čínské hůlky mě naučily trpělivosti. Čínské děti mě naučily nikoho neodsuzovat. A těch pár dní v „Tibetu“ mi pomohlo zase o trochu víc poznat sebe samu. Cestování je ta nejmocnější učitelka a já jsem za tuto zkušenost opravdu vděčná.
