Předpokládám, že ne vždy jsi byl někdo, kdo by kombinoval zdravý pohyb i přístup ke světu. Že jsi k té vizi musel nějak dojít. Jak se to stalo?
Je pravda, že to tak vždy nebylo. Zašel jsem až do extrému – byl jsem neustále psychicky v háji, bez přátel, vize a nějaké smysluplnosti. To byly věci, které mě dohnaly do bodu nesnesitelnosti. Věděl jsem, že to prostě nevydržím a nechci se tak cítit, jak po psychické, tak fyzické stránce. Začal jsem se pomalu měnit, den po dni, rok po roku. Už je to sedm let, co se snažím o změnu, ale až poslední rok a půl se mi to opravdu daří. Nikdy jsem nebyl šťastnější, spokojenější, a především klidnější. Vždy jsem věřil, že dosáhnu věcí, co jsem si přál. Otázkou bylo kdy.
Jak tě vůbec napadlo, že bys na svoji „cestu“ přibral i ostatní?
Je fajn a důležité dělat věci sám. Ale pokud si je necháme jen pro sebe, shazujeme tím jejich hodnotu. Když se můžeme na naší cestě posouvat a zároveň inspirovat druhé, najdeme nejenom vyšší potěšení, ale i větší smysluplnost. Zanecháváme druhým nějaký odkaz, díky kterému se mohou odpíchnout a sami vytvořit něco skvělého.
Ve cvičení je třeba vidět smysl, ale také zábavu.
Nemají lidé tendenci soustředit se pouze na svou fyzickou stránku?
Já bych spíš řekl, že právě ta bývá často opomíjena. Z mnoha zahraničních studií vyplývá, jak pohyb příznivě působí na naši psychiku, přispívá ke snižování úzkostí i depresí. Nejde o to jedno před druhým upřednostňovat, ale dávat „výživu“ všem těmto stránkám, jak psychickým, tak fyzickým. Není dobré, když se lidé snaží přebít své psychické problémy jen pohybem. Chodí desetitisíce kroků denně, cvičí spoustu hodin, ale kašlou na regeneraci. Jde jim jen o to, aby v hlavě neměli žádné myšlenky. To ale není řešení.
Jak pak následný proces vypadá?
Napřed spolu absolvujeme vstupní rozhovor a prohlídku. Na základě získaných informací můžu individuálně sestavit online tréninkový program nebo výživový plán. Klienti si poté vybírají, zda mají zájem spolupracovat jeden nebo tři měsíce. Po dobu celé spolupráce jim poskytuji konzultace a společně hledáme řešení. Neplatí si pouze jedno sestavení plánu, ale čas, po který spolupracujeme. Během této fáze mohou mít plán upravený klidně deset krát. Prioritou je, aby se cítili dobře a vše bylo na míru.
Spousta lidí mívá problém s překonáním fyzické bolesti. Ta je nepustí dál, aby tak v nějakém sportu doopravdy vytrvali. Jak takový problém překonat?
Nevybírat si takovou fyzickou bolest, která nám ubližuje. Je důležité ve cvičení vidět smysl, ale také zábavu. A mít z toho dobrý pocit. Jestli ho při cvičení nemáte, tak se ptejte: Jak, s kým a kde cvičíte? To všechno jsou faktory, které výsledný pocit určují. Záleží na tom, jaký máte cíl. Pokud chcete něco dělat, ale tápete v tom, je dobré si najít nějaký systém, nechat na sebe někoho dohlížet.
To nejmenší, co můžeme pro někoho udělat, je často pro toho druhého to největší, co mohl získat.
Jaký vliv podle tebe mají sociální sítě a „online“ svět na naši psychiku?
Sám někdy vnímám, že nepříliš dobrý. Neustálé čekání na upozornění, zprávy, lajky, zpětnou odezvu… Je důležité nevnímat to vše jako nástroj k sebepotvrzení a nastavování vlastní hodnoty. Ale spíše jako prostředek, díky kterému můžeme rozjet podnikání, inspirovat druhé, nebo poznat nové přátele. Někdy je ale těžké si na to vzpomenout, zvlášť, když se člověku nedaří. Momentálně pro mě není podstatné, kolik mě sleduje lidí, ale jestli je to zajímá, jsou aktivní a něco jim tím předám.
Na svých webových stránkách mluvíš hodně o tom, jak důležité je, když v nás někdo věří, jak nás to dokáže posunout dál. Není ale přednostní, abychom si napřed věřili my sami? Bez pomoci ostatních?
Samozřejmě ano, ale často právě to, že v nás věří někdo další, nás podnítí k tomu, abychom našli důvěru v sebe samé. Někdy může člověk někomu změnit život, nebo ho posunout k lepšímu jen tím, že mu vysloví svou podporu. Nejedná se o zázračnou formulku. Ale občas je to přesně to, co je potřeba. To nejmenší, co můžeme pro někoho udělat, je často pro toho druhého to největší, co mohl získat.
Jaký je nejjednodušší krok k tomu, začít si věřit? Co mohou čtenáři udělat už teď, okamžitě?
Sepsat si seznam aktivit, u kterých si myslí, že jim jdou. A pak je provést. Tím si začnou rychleji věřit. Protože zvládli to, co si napsali. Ale je důležité zvolit si realistické položky a nezakládat důvěru v sebe jen na základě činností, co zvládli. Jde spíš o pomůcku, která jim pomůže se odrazit.
Mnoho lidí se za kouče vydává, ale přesto říkají druhým, co dělat.
V dnešním světě plným motivačních knih, citátů, filmů i videí se nabízí myšlenka, zda opravdu potřebujeme „životní kouče“. Proč si myslíš, že ano?
Většinu věcí jsme schopni zvládnout sami. Otázkou je, kolik času tím chceme strávit. Než se poučíme ze svých vlastních chyb, může to chvíli trvat. Proto sám upřednostňuji vlastního kouče, a tak se vzdělávám u různých odborníků. Podle mého je to potřeba, pokud neznáme potřebné techniky k dosažení našich cílů, nebo nad sebou nemáme kontrolu.
Když se řekne „motivační kouč“, většina lidí protočí oči. Ať už kvůli zažitým předsudkům, nebo byznys modelům přicházejícím například z USA. Jak bys tento postoj vyvrátil?
Existuje velké množství koučů, kteří se jimi stali jen proto, že se tak rozhodli. Důvodem byla nějaká, pro ně důležitá, životní událost. Nebo se začali více zajímat o svou spirituální cestu. Podle mě by se ale neměli spoléhat jen na své zážitky, měli by znát určitou metodiku a taky, jak poznatky aplikovat v praxi. Mnoho lidí se také za kouče vydává. Záleží na tom, na koho narazíte. Pokud se chcete přesvědčit, že je koučování opravdu dobré, doporučuji Vratislava Hláska nebo Radvana Bahbouha. Jelikož jsem byl sám rok a půl koučovaný, tak vím, jak moc velký smysl tato činnost má. Jestli někdo touží po opravdové životní změně, chce něčeho dosáhnout, či získat klid, tomu bych někoho takového doporučil.
