Sám studujete práva. Jak zvládáte studium na univerzitě, post teplického radního a do toho se ještě chystáte kandidovat do sněmovny?
Jde to obtížně, ale jak říkala naše třídní na gymplu: „Čím víc toho člověk dělá, tím víc toho stihne.“ I když teda ona tohle obvykle řekla a pak nám naložila tunu úkolů. Prioritou je pro mě samozřejmě škola, politika přichází až pak. Co se kandidatury týče, tak ano, kandiduji v Praze, ale z posledního místa, takže šance nejsou zrovna velké. Pokud mě teda voliči nevykroužkují. Nicméně jak to budu zvládat během kampaně nevím. To bude ještě sranda.
Když už jsem u té kandidatury, součástí programové vize Top 09 je i zvýšení volební účasti mládeže. Kde vidíte největší problém toho, že mladí k volbám nechodí?
Jedním z kořenů tohohle problému je samozřejmě to, že jako mladí lidé děláme obecně jiné věci. A je jedno, jestli je to studium, honění holek nebo poslouchání Despacita, politika zkrátka mezi prioritami u mnoha mladých lidí není. Nicméně lišíme se tím od některých zemí Evropy (viz průzkum OECD, který ukázal, že v Česku se o politiku vůbec nezajímá 57 % mladých lidí, ale třeba v takovém Německu je to kolem 10 % mladých). Tím dalším důvodem pak podle mě je i nezájem přenášený od rodičů, svou roli hraje nejenom minulý režim, ale i třeba deziluze druhé poloviny devadesátých let. Rakousko jsme nedohnali, sliby politiků se nesplnily, korupce atd., to vše vede k tomu, že mnozí nepovažují politiku za něco, čemu by měli věnovat pozornost. Jinými slovy „Proč sledovat, jak se hádaj ve sněmovně, když radši můžu jet na výlet s rodinou a nehnojit si politikou hlavu.“
„Jako mladí lidé děláme obecně jiné věci. A je jedno, jestli je to studium, honění holek nebo poslouchání Despacita…
Čím si myslíte, že je možné mladé oslovit?
Poctivým programem, rozumnými vizemi a dobrými kandidáty, jako všechny ostatní voliče. Jenže u mladých lidí nezáleží jen na tom je politicky oslovit. Je třeba je oslovit i občansky. Tedy nejen, aby dokázali „zopakovat“, že tahle strana je špatná, ale aby věděli proč, mysleli kriticky, dokázali obhájit ve svém okolí například přednosti demokracie. A hlavně aby pak šli volit a strhli i své kamarády a rodinu.
V souvislosti se školní výukou často zaznívá, že „politika do škol nepatří“. Nej‑ častějším zdrojem informací o společenských a politických tématech je spíše než škola televize, internet nebo rodina… Myslíte, že je reálné to změnit?
Ano, mladí lidé důvěřují spíše informacím od rodičů. Ale hned za nimi jsou učitelé ve školách. Bylo by naivní myslet si, že nyní politika jako taková ve školách není. Setkal jsem se s mnoha studenty, kteří mi říkali, že jejich učitel zcela explicitně prezentuje své politické názory, často více než je zdrávo. Škola je společenské prostředí a snažit se z ní vymýtit politiku podle mě není rozumné. Je ovšem důležité dohlédnout na míru. Mě na školy zvou studenti, není to tak, že bych dával nohu do dveří a zval se sám.
„Když někdo vyjede do zahraničí, nejen, že se mu zlepší jazykové schopnosti, prezentační dovednosti apod., ale změní i náhled na různá témata, stane se průraznějším, empatičtějším a podobně.“
Co si celkově myslíte o systému našeho školství (státní maturita, ŠVP…)? Řekla bych, že třeba politika se zde vyučuje v opravdu malém měřítku a chybí tu i dle mého do života užitečné předměty jako finanční gramotnost (pokud nejste student ekonomky).
Každý cítíme, že školství v současné podobě bude do budoucna velkým problémem. Teda téměř každý. Někomu (kdo by rád byl ministr školství) frontální vtloukání informací do hlav studentů vyhovuje. Byť jsou to informace nijak nereflektující vlohy žáků nebo jejich zájmy. K reformě školství nechť raději promluví erudovanější. Velmi si v tomto vážím třeba mého kamaráda a spolustraníka Ondřeje Kanii, který své sny o moderním školství uvádí v praxi a zakládá vlastní školy. Stejně jako jeho i mně je velmi sympatický například finský model. A že se nejedná jen o pouhé sympatie, ale změřitelný kvalitativní náskok ukazují i mezinárodní srovnání. Rozhodně kritické myšlení, finanční a mediální gramotnost, to jsou slova, která slyší studenti méně, než by měli. A to se musí změnit.
„Miluju moravský a slovenský folklor. Učím se postupně písničky a tance. Čardáš a hlucké mi snad nejdou nejhůř.“
Myslíte si, že je důležité, aby studenti v rámci studia vyrazili do zahraničí?
Tohle řeším delší dobu a zevrubně. Máme v programu, že chceme, aby třetina středoškoláků měla možnost strávit alespoň půl roku v zahraničí. On by ten pobyt mohl být i kratší. Cíl je ale jasný – vyjet do zahraničí je potřeba. Vlastně to může být to, co změní úplně všechno. Naše myšlení i naši zemi. Když někdo vyjede do zahraničí, nejen, že se mu zlepší jazykové schopnosti, prezentační dovednosti apod., ale změní i náhled na různá témata, stane se průraznějším, empatičtějším a podobně. Zase další věc, kterou dokládají dopadové studie. Čili snad se tohle stane brzy populárním politickým tématem.
„Radikální volba je výrazem touhy rychle řešit problémy.“
V některých školách se začaly pořádat tzv. volby nanečisto. Dle průzkumů (účast prvovoličů v řádných volbách byla o 6 % vyšší u studentů, kteří se předtím zúčastnili voleb na své škole) přispívají ke zvýšení volební účasti mladých lidí obecně ve volbách. Co si o volbách nanečisto myslíte?
Když jsem byl na gymplu, tak jsme se jich hojně účastnili. Podle mě se dost podceňuje faktor, že by volby mohly být cool. Když mladý člověk ve svém okolí zavnímá, že se všichni baví o volbách, že je to všude, a že se to takříkajíc blíží, tak ho to strhne a zúčastní se jich taky. Představa, že by politika a volby mohly být pro mladé lidi sexy není vůbec nedostižná.
Často se od studentů dostává přízně extrémistickým stranám. Myslíte si, že jde o formu protestu, nějaké recese? Nebo je to spíše problém informovanosti?
Radikální volba je výrazem touhy rychle řešit problémy. Tedy mimo jiné. Vliv mají samozřejmě i kamarádi a rodina. Pakliže je pro vás například téma uprchlíků klíčové, budete volit stranu, která se s celým problémem ostře vypořádá. Naštěstí je ale tohle marginální věc. Co mě ale trochu děsí, je jisté relativizování minulého režimu, což je zase často věc přejatá, nicméně ne nezbytně. Zkrátka „byla práce, nebyla chudoba, bezdomovci, byly jistoty, byty pro mladé“. To je zase něco, co se přehlíží. Jako by snad všichni mysleli, že 28 let po revoluci už si nikdo s láskou na minulý režim nevzpomene. Paměť je milosrdná, ale měli bychom si stále připomínat osudy perzekuovaných za minulého režimu a všechno zlo s ním spojené.
Německý magazín Die Welt Vás zařadil mezi jedenáct politiků, kteří mohou pomoci překonat euroskepsi a krizi, do níž se projekt Evropské unie dostala. Jak se k tomuto ocenění stavíte?
Hehe, byl jsem zaskočenej. Myslím, že mě hodně přecenili. Ale byl to pro mě takovej kopanec, že dříve nebo později se budu muset více tématu EU věnovat. Což mi připomíná, že si občas vzpomenu na zkoušku z evropského práva u nás na fakultě a zalije mě studenej pot.
Spousta lidí do vás vkládá naději, veřejně prohlašují, že jste talent. Nebojíte se nátlaku, že to pak nedokážete ustát třeba v Poslanecké sněmovně?
Ten tlak je velkej, vnímám ho a k celé sněmovní výzvě přistupuju s velkým respektem. Pokud by zamrzlo peklo a já se do sněmovny dostal, tak bych chtěl funkci vykonávat maximálně veřejně. Kolik dokážete vyjmenovat poslanců? 5? 10? I kdyby 50, tak Vám jich pořád 150 zbývá. Ne, rozhodně bych se nechtěl skrývat v budovách na Malé Straně a nebýt vidět ani slyšet. Asi je to pro mnohé poslance pohodlné, ale já si to bez toho, aniž bych dostal přímo a realtime odezvu od veřejnosti nedovedu představit. Rád bych taky dělal osvětu. Jak chcete dostat mladé lidi k politice, když jim ani nevysvětlíte, o co v dané novele jde? Víte čeho se bojím? Toho, že zblbnu. To už potkalo dost politiků. Snažím se tomu předcházet, jednat pokorně, nepodléhat tomu všemu. Hlavní je si ze sebe umět udělat srandu a nepovažovat se za jedinečného a nenahraditelného. Kdybych zblbnul, asi by se za mě rodiče hodně styděli a sám bych se na sebe nemohl podívat do zrcadla. Tak snad se mi to podaří vydržet. Ale to jsem se trochu zasnil. Jak říkám, jde o to, kolik kroužků jako poslední pražský kandidát dostanu.
„Onen humor je nástroj, jak politiku zpopularizovat, abychom se o ní pak všichni mohli bavit jenom vážně.“
Objíždíte zemi a přednášíte o politice pro středoškoláky a vysokoškoláky. Jak vaše přednášky probíhají?
Většinou to probíhá tak, že přednáška začne, pak jsem nevtipnej, a pak skončí. No, teda samozřejmě řeknu něco k politice. Teď vážně – snažím se, aby se v takové přednášce prolínal humor s věcností. Věnuji se tématům jako: co je to komunální politika, co komunální politici dělají, jak ovlivňují politiku sociální sítě, politickému vývoji po roce 1989 atd. Když ty, kteří se v životě o politiku nezajímali nezaujmete humorem, tak o ně přijdete a hodinu a půl budete mluvit do prázdna. Po přednášce jdu se studenty rád na pivo, poněvadž pak rozebereme věci do detailu a můžeme užít i peprnější slova.
Setkáváte se s kladnými ohlasy od škol, rodičů? Nebo zde figuruje zmiňovaná věta, že politika do škol nepatří?
Jednou mi jedna studentka po přednášce řekla, že je úplně konsternovaná, že ji konečně někdo bral jako sobě rovnou a vyslechl ji. To mě až dojalo. Učitelé jsou rádi, že studenti slyší nějakého politika a prý se k přednášce pak vrací v hodinách.
A nenařkl už vás někdo, že ve škole agitujete a táhnete lidi pro svou stranu?
Ano, občas to někdo (často z řad politické konkurence) zmíní, ale doporučuji každému jít na nějakou mou besedu. Snažím se vystupovat politologicky, nikoliv politicky. Objektivně. Nedělat kampaň politickou, ale občanskou.
„Když ty, kteří se v životě o politiku nezajímali nezaujmete humorem, tak o ně přijdete a hodinu a půl budete mluvit do prázdna.“
Často politiku propagujete s humorem. Na facebooku máte tisíce odběratelů a neváháte aktuální témata doprovázet vtipnými obrázky. Nemyslíte si, že tím politice ubíráte na vážnosti?
Bohužel ještě nepoužíváme výhod rozvi‑ nuté občanské společnosti, čili onen humor je nástroj, jak politiku zpopularizovat, abychom se o ní pak všichni mohli bavit jenom vážně. Ne, to asi nikdy nenastane.
Humor je nejen u mě únikem právě od té vážnosti. A co si budeme povídat, jsme národ, který má výtečnej smysl pro humor. Vždycky mě dostane, co jsme schopni vymyslet.
Vydal jste knihu „Tak jsme lajkovali“, která je plná zajímavých rozhovorů. Dle čeho jste si osobnost vybíral? Přeci jen má na facebooku v současné době hodně odběratelů spoustu lidí v České republice.
Chtěl jsem vytvořit polytematický sborník, který bude trochu povrchní, ale jehož smysl bude právě v té rozmáchlosti. Vedle sebe tak stanuli Zdeněk Škromach, Jiří Ovčáček, Vladimír 518 nebo Marek Prchal. Za 20 let si nad tou knihou prožiju vskutku sentimentální chvilku.
Co vlastně přivedlo k politice vás?
Asi dějepis a veřejný prostor. Začal jsem v patnácti dávat staré fotky Teplic na Facebook a to si získalo velkou podporu. No a pak jsme s kamarády začali dělat různé kulturní a společenské akce a od toho je k politice kousek.
Dle videí na internetu hrajete také bravurně na piáno. Co jiného ještě děláte ve volném čase?
Asi to bude znít bizarně, ale miluju moravský a slovenský folklor. Učím se postupně písničky a tance. Čardáš a hlucké mi snad nejdou nejhůř. Díky tomu jsem se zase vrátil k akordeonu, na který jsem začínal. Tuhle jsem si ho koupil. Taky rád čtu. Samozřejmě věci, co mají politický, filosofický nebo podobný rozměr. A hlavně právní. Jsem rád za každý den, kdy mohu studovat na naší fakultě. Konečně se po gymnáziu mohu věnovat oboru, který mě stoprocentně baví. Rád taky jezdím po republice a chodím (zejména po Krušných horách). Taky rád fotím. Ale jak tak koukám, tak zbývá 70 dní do voleb, takže to musí stranou.
Máte nějakou velkou vizi do budoucna?
Chtěl bych zdárně dostudovat, založit rodinu a do 30 let mít děti. Banální, ale asi každý z nás pozoruje trend odkládání těchto věcí na budoucnost. Rád bych se pak věnoval právu. Ale do té doby snad řeknu ještě pár slov k politice. A co je tím velkým úkolem? Chci do politiky reálně přitáhnout mladé. Je nejvyšší čas, aby do ní vstoupili. Jsem přesvědčen o tom, že v republice je nepřeberné množství mladších lidí mnohem schopnějších, inteligentnějších, pracovitějších nežli jsem já. Až budou v politice, tak budu spokojenej.
