Ve vašich knihách (O bílých slonech, Hrdý Budžes,..) se často objevuje komunistická tématika. Čím je tato doba pro vás tak přitažlivá? Myslíte si, že komunismus vaši/naši generaci stále ovlivňuje?
Roky prožité v socialismu jsou bezpochyby mou určující životní zkušeností a pokládám v podstatě za svou povinnost se k nim stále vracet. Totalitní režim ovlivnil nejenom mě a moji generaci, v mnoha ohledech jeho rezidua ovlivňují náš život dodnes. Demokracie není žádnou samozřejmostí, ačkoli to tak možná části lidí připadá. Nezájem o volby, o politiku, neznalost vlastní historie a souvislostí, to všechno je potenciálně nebezpečné. Ostatně, vidíme to dnes a denně. Nedělám si iluze, kolik toho mohou knihy ovlivnit, zejména v dnešní době. Ale přece jen, mohu-li alespoň trochu přispět k zachování naší společné paměti, snažím se to dělat.
„Demokracie není žádnou samozřejmostí, ačkoli to tak možná části lidí připadá.“
Vaše knihy jsou částečně autobiografické. Nepřipadá vám, že se tím moc odhalujete veřejnosti?
Rozhodně ne, něco takového je pro mě velmi odpudivá představa. To, že člověk do jisté míry využívá své vzpomínky a někdy i zážitky, je normální. Nějakým způsobem s nimi ale pracuje, stejně jako s fabulací. A ichforma je opravdu jen forma, k některému příběhu se hodí, k jinému ne.
Jak velkou část ve vašich knihách vlastně tvoří životní zkušenosti?
Na to je velmi těžké odpovědět. Životní zkušenost se v knihách většinou projevuje subtilnějším způsobem, než přímým sdělováním konkrétních zážitků. Člověk stárne, nějak se vyvíjí a proměňuje. To všechno se odráží i v jeho psaní, v kterémkoli okamžiku. Jedno od druhého není dost dobře oddělitelné, čili se to nedá ani kvantifikovat.
„Člověk stárne, nějak se vyvíjí a proměňuje. To všechno se odráží i v jeho psaní, v kterémkoli okamžiku.“
Píšete cíleně pro nějakou věkovou skupinu, nebo jsou vaše knihy pro kohokoliv?
Píšu tak říkajíc „pro sebe“, nezaměřuji se na určitou věkovou skupinu. Jen pokaždé doufám, že si knížka nějaké čtenáře najde. Moje zkušenost z různých čtení a jiných ohlasů je taková, že to bývá napříč věkovými kategoriemi, od studentů, přes mou generaci, až po ty ještě starší. Což mě těší.
Někteří autoři si nastavují třeba limit jedné knihy na rok, aby je to uživilo. Máte nastavené nějaké své pracovní tempo?
Spíš jen pracovní režim. O ten se musím pokoušet už proto, že jsem na volné noze. Tak abych úplně nezvlčila. Ale nedávám si žádný časový limit v tom smyslu, kolik knih za jakou dobu musím napsat. To by asi nedopadlo dobře, každá věc potřebuje jiné množství času. Kolik, to se ukáže až v průběhu psaní. Samotné knížky by mě neuživily.
Co pro vás znamenalo divadelní uvedení vašeho nejznámějšího románu Hrdý Budžes?
Nejdřív jsem návrh na dramatizaci knihy odmítla, měla jsem pochybnosti, jestli je to vůbec možné. Nakonec jsem se dala přesvědčit, chtěla jsem zkusit něco nového. Úspěch představení byl pro mě něčím naprosto nečekaným. Určitě jsem díky němu získala hodně nových čtenářů, kteří moje věci předtím neznali. Taky zásadně přispěl k tomu, že jsem se časem odvážila zůstat na volné noze. Letos na jaře jsme v Příbrami oslavili neuvěřitelnou 700. reprízu.
Když se vaše próza dramatizovala, byla Barbora Hrzánová první volbou do role Helenky, nebo jste spíše hledala nějaké herecké dítě?
Ano, Bára byla můj nápad a teprve, když roli přijala, začala jsem knihu dramatizovat. Ona má na tom úspěchu samozřejmě lví podíl. Dítě by to v žádném případě hrát nemohlo, to bylo jasné od začátku. Ale ani žádnou jinou dospělou herečku jsem si nedokázala představit. Bára to zvládla víc než bravurně a jsem jí zato nesmírně vděčná. A taky jsem ráda, že jsme se setkaly. Je to nejen skvělá herečka, ale i skvělý člověk. Vážím si jí a mám ji moc ráda. Občas si s pokorou říkáme, že to celé byl zázrak.
Jak jste vlastně přišla na nápad vyprávět dětskýma očima? Bylo těžké vcítit se znovu do dětských let?
Ten nápad, napsat příběh o tom, jak rozdílně vnímají a prožívají realitu děti a dospělí, se vynořil už někdy na konci 80.let. Hned jsem se taky pustila do psaní, ale nedařilo se mi najít tu správnou formu, jazyk a stylizaci. Do té doby jsem se pokoušela hlavně o poezii, případně divadelní hry. Vracela jsem se k němu několikrát a až v devadesátém pátém roce jsem byla schopna dostat se s textem někam dál. Za dva roky jsem ho dopsala a další dva hledala nakladatele. Od okamžiku, kdy jsem se konečně rozepsala, už mi to těžké nepřipadalo. Měla jsem jasnou představu o tom, co a proč chci vyprávět a plnou hlavu vzpomínek na tu dobu, hlavně na její atmosféru. Dětských hrdinů je v mých knížkách víc, ráda o nich píšu.
„Totalitní režim ovlivnil nejenom mě a moji generaci, v mnoha ohledech jeho rezidua ovlivňují náš život
dodnes.“
Jak se stavíte k tomu, že zrovna Hrdý Budžes je vaše nejznámější kniha. Považujete ji za svůj dosavadní literární vrchol, nebo si myslíte, že by jím měla být jiná vaše kniha?
Nad tím příliš neuvažuju, hodnocení nechávám na jiných. Ale kdybych už měla sestavit žebříček vlastních knížek, tak bych asi na první tři místa, aniž bych určovala pořadí, dala Hrdého Budžese, O bílých slonech a Medvědí tanec.
Máte vystudovanou právnickou fakultu, nelákalo vás v tomto oboru pracovat? Říká se, že novináři mají z právnické fakulty skvělý přehled pro své povolání. Také se hodně zajímáte o politiku. Z jakého důvodu jste tedy šla studovat?
U mě to byla trochu z nouze ctnost. Několikrát jsem se nedostala tam, kam jsem chtěla, hledala jsem jinou, humanitní variantu. Na práva mě po dvou letech v práci vzali, tak jsem je vystudovala, ačkoli jsem od začátku věděla, že právníkem být nechci a že se budu snažit dostat ke psaní. Nikdy jsem ale nelitovala, že jsem studovala právě právnickou fakultu. Je to klasický a velmi univerzální obor, bezpochyby jsem si rozšířila obzory a našla si v něm ledacos, co mě zajímalo i bavilo. Třeba diplomovou práci jsem psala docela s nadšením, byla o čarodějnických procesech.
Nedávno jste četla ve vlaku při čtenářské akci. Baví vás autorská čtení?
Baví mě číst i setkávat se čas od času se svými čtenáři, jezdit po Čechách, mít zpětnou vazbu … To všechno je fajn. Na druhou stranu, jsem spíš introvert a trémista, takže se sebou musím vždycky trochu bojovat. Ale to patří k věci a člověka samozřejmě potěší, že má někdo o jeho čtení zájem.
Začínala jste autorsky jako básnířka, ale nyní píšete výhradně prózu. K čemu vaše srdce tíhne víc?
Nedá se říct, že bych psala výhradně prózu, ačkoli je jí mnohem víc než poezie. Vydala jsem ale i dvě básnické sbírky, druhou – Napůl ve vzduchu – dokonce v letošním roce. Mám ráda oboje a poezie nepřestala být mou srdeční záležitostí, jakkoli u ní platí dvojnásob, že ji člověk píše hlavně pro sebe.
Byla jste jedním ze členů sdružení LiDi, co vás spojovalo a co jste tvořili?
Spolek LiDi jsme založili ještě na střední škole, ten název byl zkratkou slov literatura a divadlo a taky zároveň částečnými iniciálami jmen Lomová a Dousková. Byli jsme kamarádi, většinou spolužáci z gymnázia Nad Štolou. Všichni jsme se pokoušeli psát, především básně a divadelní hry, scházeli jsme se, debatovali a občas pořádali autorské večery, v Radaru, v Rubínu, kde se dalo… Prostě jsme se snažili vést spolkový život, tak, jak jsme to obdivovali u svých oblíbenců hlavně z dob první republiky.
Jakou literaturu čtete? Kdo patří mezi vaše oblíbence?
Mám velkou zálibu v historii, ale zajímají mě i další humanitní obory a tomu věnuji převážnou část své četby. Zbytek tvoří próza a poezie, vyjmenovat všechny oblíbené autory není dost dobře možné, ale patří k nim třeba Joseph Roth, I. B. Singer, Chaim Potok, z klasiky Stendhal, Čechov a Dostojevskij, z české Hašek a Poláček nebo Vaculík a celá řada básníků. Z toho současnějšího například Ljudmila Ulická, Vladimir Sorokin, Thomas Brussig, Volker Weidermann, Sjón a mnozí další…
Všimla jsem si, že v rozhovorech nebo v knížkách hodně často uvádíte Woodyho Allena (zrovna čtu Oněgin byl Rusák a i tady je o něm zmínka). Jelikož je to i můj oblíbenec, tak by mě zajímalo, co vás osobně na něm baví?
Především jeho skvělý, inteligentní humor, na tom asi není nic překvapivého. Ten mě nikdy nepřestane bavit. Často se k jeho věcem vracím, je to velká radost, potěšení a vlastně i druh duševní hygieny. Někdy člověk potřebuje sebrat hodně sil, aby se vůbec dokázal zasmát. Tak jako jeho filmoví hrdinové v kritických chvílích chodí do kina třeba na filmy bratří Marxů, já už jsem nejednou v podobných situacích sáhla po Woody Allenovi. Je to jeden z těch vzácných autorů, kteří nám, nebo aspoň mně, pomáhají se nezbláznit. Tam, kde odloží humor a ironii, a pokouší se být stoprocentně vážný, není už tak jedinečný a kupodivu nedosahuje ani takové hloubky.
Sledujete současnou literární tvorbu svých českých kolegů?
Ano, snažím se. Nových věcí přibývá závratným tempem, takže se mi stejně pořád po bytě vrší nepřečtené sloupy knih. Ale základní přehled snad mám. Mým „objevem“ z poslední doby je například Dora Čechová. Nebo v poezii Lenka Kuhar Daňhelová.
Vaše knihy jsou často v oku kritiků. Sledujete jejich názory?
Když mi vyjde nová kniha, už cíleně nepátrám, jestli a jak o tom kdo napsal. Před dvaceti lety jsem to dělávala. Ale řada recenzí ke mně doputuje tak jako tak. Samozřejmě si je přečtu. Řekla bych, že to dopadá v podstatě pořád stejně – půl na půl. Přibližně polovina kritických ohlasů je pozitivní, druhá naopak. Takže si můžu vybrat…
