Proč sis vybrala zrovna Skotsko? Mladí Češi přeci jen většinou jezdí za studiem do Anglie, Německa nebo Ameriky…
Když už jsem se v jednu chvíli rozhodla, že chci studovat v zahraničí, věděla jsem, že chci do nějaké anglicky mluvící země. A Skotsko má na rozdíl od Anglie jednu podstatnou výhodu – občané Evropské unie zde nemusí platit školné. Navíc mám na Skotsko krásné vzpomínky ze školního zájezdu – v té době mě neskutečně uchvátila ta hornatá krajina tam. Člověk jede z města patnáct minut a už je v přírodě, tak mi to nějakým způsobem přirostlo k srdci.
Líbí se ti v Glasgow? Je to příjemné město pro studování?
Glasgow je sice největší město Skotska, ale když jste tam, vůbec vám to nepřijde. I v centru je vždycky hrozně málo lidí a z toho důvodu je to pro mě hrozně příjemné místo k žití. Když to lidi porovnávají s Edinburghem, říkají, že Edinburgh je město turismu a pracovních příležitostí, zatímco Glasgow je město studentů. Taky je tu hodně klubů a barů, takže hodně studentů si tu přijde na své i v tomto ohledu, i když já zrovna nejsem ten typ „pařícího“ studenta. 🙂
„Skotsko má na rozdíl od Anglie jednu podstatnou výhodu – občané Evropské unie zde nemusí platit školné.“
A jak to máš s bydlením?
První rok jsem bydlela na koleji – přímo v kampusu univerzity. Měla jsem pět spolubydlících a každá z nás měla svůj pokoj, plus se tam samozřejmě nacházela jedna kuchyň a dvě koupelny. Cenově to vycházelo na 400 liber za měsíc a to jsem bydlela na těch levnějších kolejích, takže nájem je tam docela drahý. Před nedávnem jsem se přestěhovala s kamarádkou do bytu, který je tři kilometry od univerzity a to nás vyjde podstatně levněji. A i když porovnáváš Glasgow s jinými britskými městy (jako je třeba Londýn), tak je v Glasgow bydlení hrozně levné (i to na kolejích).
„Když porovnáváš Glasgow s jinými britskými městy (jako je třeba Londýn), tak je v Glasgow bydlení hrozně levné.“
Jak na to koukala rodina, že jim takhle zmizíš z dohledu?
Od rodičů se mi dostalo náležité podpory. Slyšela jsem od některých svých přátel, že jejich rodiče byli proti tomu, aby jeli studovat do zahraničí – chtěli si je takříkajíc držet pod dozorem, ale ti moji mi naopak dodávali odvahu, když jsem si nebyla jistá. Teď se jim samozřejmě dost stýská, ale jsou na mě pyšní.
Jaké to vůbec je – zamávat rodičům a nasednout do letadla s vědomím, že právě děláš jeden z důležitých a podstatných kroků svého života?
Abych se přiznala, vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že je to nějaký důležitý krok mého života, neuvědomovala jsem si, že rodinu uvidím až za půl roku. Prostě jsem to nebrala jako „big deal“. Týden a půl před odletem do Skotska jsem přijela z Vietnamu od prarodičů, zabalila jsem si a ani jsem neměla čas nad tím nějak přemýšlet. První měsíc jsem ještě do školy nechodila, a až když jsem se dostala do studijní rutiny, uvědomila jsem si, že se mi vlastně hrozně stýská po rodině a přátelích v Česku. Ale v druhém semestru jsem se zapojila do tzv. univerzitních spolků, takže jsem víc zaneprázdněná a na stýskání si nemám už tolik času.
Co jsou to univerzitní spolky?
Něco jako zájmové kroužky, naše univerzita jich nabízí asi sto čtyřicet. Nejvíc je tam asi sportovních spolků, pak jsou tam samozřejmě také umělecké spolky nebo raritky jako Pokemon klub nebo Anime klub. Prostě když najdeš dostatek lidí, kteří mají společný nějaký specifický zájem, tak si můžeš založit kroužek. Navíc je vše na bázi dobrovolnosti – platíš vlastně jen členský poplatek od jedné libry ročně. Můj klub se jmenuje AIESEC, což je největší studentská organizace na světě. Dále jsem navštěvovala jazykový klub se jménem Language café. Ten fungoval například tak, že v kavárně ve studentské budově bylo několik stolků, každý ten stůl měl svůj jazyk a k nim se pak posadili lidé, kteří měli zájem procvičit si ten daný jazyk nebo si v něm popovídat.
„Edinburgh je město turismu a pracovních příležitostí, zatímco Glasgow je město studentů.“
Čeho se týká AIESEC?
Podporujeme mladé lidi v jejich osobním rozvoji, a rozvoji jejich vůdčích schopností, a to tak že jim poskytujeme možnost pobytů v zahraničí, ať už se jedná o stáže, výměnné anebo pracovní pobyty. V našem týmu bylo asi třicet lidí a já si tam našla velmi dobré přátele. S některými z nich jsem si byla ještě blíž, než se svými spolužáky, protože se spolužáky se potkáváš vlastně hlavně na přednáškách, zatímco s lidmi ze spolku trávíš hodně volného času.
Nejsou tam učitelé moc přísní? 🙂
Co se týče učitelů, jsem úplně nadšená. Jsou neskutečně vstřícní, přátelští a hlavně, co je asi nejdůležitější, mají zájem o své studenty. Navíc každý student má takzvaného mentora – učitele, který se aktivně zajímá o jeho akademický ale i osobní rozvoj a v případě, že se studentovi nedaří nebo ztratil motivaci, tak se snaží zjistit, proč tomu tak je a daný problém řeší. Taky mi přijde, že v Česku se dělá hlavně teorie, ale tady se profesoři snaží, aby všechno co se naučíme, bylo využitelné v praxi. Například to, co jsem brala v prváku, bych teď už v praxi využít dokázala.
„Tady se profesoři snaží, aby všechno co se naučíme, bylo využitelné v praxi.“
Mockrát jsem slyšela vtipy o lakotných Skotech… Jací jsou doopravdy?
Já mám na lidi štěstí – říká se, že v Glasgow jsou nejvíc přívětiví a otevření lidé z celého Skotska a já to opravdu pocítila na vlastní kůži a mohu to jen potvrdit. Dřív se o Glasgow říkalo, že je to hrozně nebezpečné město, že tu jsou různé gangy a každou chvíli nějaká vražda, ale to už je minulost. Co mě strašně zaujalo, a co se mi hrozně líbí, je, jak to funguje v autobusech. Každý člověk co nastupuje, tak pozdraví, a když vystupuje, tak poděkuje řidiči a rozloučí se. To mi přijde neskutečně hezké a myslím si, že to dobře charakterizuje vlastnosti Skotů. A víš, jak poznáš Skota od turisty?
To nevím!
Skotové úplně kašlou na deštníky. Déšť jim nevadí a už jsou na něj zvyklí, zatímco turisté při menším mrholení už vytahují deštníky a pláštěnky a utíkají se schovat.