„Na obloze tančí zelené paprsky polární záře.“
Samotářská země, ve které s větší pravděpodobností potkáte soba než lidskou duši. Největší ostrov naší planety, kde doba ledová ještě neskončila, a tak ledovec pokrývá více jak 81 procent plochy. V létě zde Slunce nikdy nezapadá a v zimě nevychází a na obloze tančí zelené paprsky polární záře. Soby, obrovská hejna ryb, mohutní kytovci a nádherné fjordy s modravou vodou a bělostnými ledovci. To vše je Grónsko. Člověk zde stojí v ohromení před majestátem nespoutaných přírodních sil.
Přípravy na cestu
Cestovat po Grónsku není žádná legrace, a tak se Jirka začal připravovat už měsíc před odletem. Začal chodit na dlouhé procházky, aby zjistil, kolik toho jeho nohy vydrží, a prošlapával své boty, aby předešel puchýřům. Několikrát si taky sbalil a vybalil krosnu. Jako před každou cestou bylo důležité prostudovat pečlivě trekového průvodce s názvem Arctic Circle Trail, podle kterého původně měli v plánu putovat. I přesto, že si mysleli, že mají vše přečteno, se vloudila malá chybička. Všichni úspěšně přehlídli krátkou větu ukrytou hned v úvodu knihy. Ta čtenáře varovala před sněhovou pokrývkou s doporučením zabalit s sebou sněžnice, v případě, že se vydáte dříve než na konci června, do kdy tu sníh klidně může přetrvávat. Ups.
„I s naplněným vakem na vodu jeho krosna vážila 25 kg.“
Co nejvíce párů ponožek
S sebou si Jirka musel sbalit všeho dostatek. Jel strávit několik dní úplně mimo civilizaci. Jídlo měli zabalené s sebou už při odletu, všechno to byly různé variace sušeného ovoce, pytlíkových obědů, sušenek a ovesných kaší. Rozpočítali ho na dny a přidali něco navíc. A kdyby bylo nejhůř, tak alespoň kostičky vývaru, ty nezaberou tolik místa. I s naplněným vakem na vodu jeho krosna vážila 25 kg. Mezi nejdůležitější části výbavy patří rozhodně teplý péřový spacák a co nejvíc párů ponožek (přičemž ty nejhřejivější jsou rezervované na spaní). „Není asi nic horšího, než když se hned ráno po celé noci usilovného sušení ponožek propadnete do ledové řeky a vylézáte z ní s vědomím, že dalších deset hodin musíte jít v těch promočených, fuj.“
Ucho a pět dobrodruhů
Na výpravu se vydali ve skupině pěti lidí, a jak Jirka říká: „Já byl jednoznačně největší ucho.“ Ostatní už byli zkušení cestovatelé a dobrodruhové, kteří prošlapali svět od Indie po Aljašku a do Grónska jeli na procházku.
„Obcházet závěje přes zamrzlá jezera a brodit se jednou řekou za druhou…“
200kilometrová procházka
Přiletěli na letiště v Kangerlussuaqu (nikdo to neuměl vyslovit, tak mu pro zjednodušení říkali „Káčko”), což je snad jediné místo v Grónsku, kde přistávají mezinárodní lety, a odtud se vydali do přibližně 200 km vzdáleného města Sisimut, jež leží na pobřeží. Původně plánovaná trasa byla asi o 30 kilometrů kratší, než nakonec zdolali, protože kvůli hlubokému sněhu jim nezbylo nic jiného, než z cesty odbočovat, chodit po větrných stranách prudkých kopců, ze kterých vítr odfoukl sníh pryč, obcházet závěje přes zamrzlá jezera a brodit se jednou řekou za druhou.
Magický svět ticha
Po první noci v Grónsku se Jirka vzbudil, když všichni kamarádi ještě spali, vykoukl ze stanu a zjistil, že zrovna vychází Slunce. „Šel jsem se projít po okolí tábořiště a dostal se na vyvýšeninu, ze které bylo vidět do všech stran. Tahle a spousta dalších chvil zůstává jako pocit nekonečného prostoru a ticha, které se rozléhá na všechny strany a celého člověka obklopuje, a zároveň vítá jako hosta do svého vznešeného a neuvěřitelně magického světa.“
„Je více pravděpodobné, že po cestě potkáte soba než lidskou společnost.“
Sobí společnost
S nízkou hustotou obyvatelstva je více pravděpodobné, že po cestě potkáte soba než lidskou společnost. Podle statistiky v Grónsku žije asi 2,5 člověka na každých 100 km2. A tak tomu bylo i u této výpravy. Mezi Káčkem a Sisimutem nepotkali lidskou duši. Tam jim dělali společnost již zmínění zvědaví sobi, zajíci, lišky a mikroptáčci. Prvního člověka potkali až po deseti dnech v Sisimutu, což je druhé největší město Grónska, které se doslova pyšní svými 5000 obyvateli.
Je libo pižmoní svetr?
V Sisimutu se seznámili hned s několika místními a bylo neuvěřitelné, jak přátelští a ochotní všichni byli. Starý pán vyrábějící šperky ze zubů mořských zvířat nebo paní, která pletla asi to nejteplejší oblečení světa z vlny pižmoňů.
„Velkou část cesty přemýšlíte jen nad tím, kam přijde další krok. Je totiž vždy nevyzpytatelný.“
Očistné a ulevující Grónsko
V takovém prostředí pak člověku čas utíká úplně jinak. Nelze říct, zdali pomaleji nebo rychleji, prostě jinak. Zajímavé je, že si člověk v takových situacích uvědomí, kolika naprosto zbytečnými věcmi je za normálního dne ve městě nebo ve škole nucen se zaobírat. Uprostřed pustiny nikoho nezajímají nejnovější trendy v péči o pleť nebo skandály v šoubyznysu. Je to ohromně očistná a ulevující zkušenost, zabývat se několik dní jen těmi opravdu důležitými problémy – co jíst, kde spát, jestli je teplo a jak se asi mají nejbližší, kteří zůstali doma. Velkou část cesty ale musíte přemýšlet jen nad tím, kam přijde další krok do sněhu, protože ten je nevyzpytatelný.
Stan a rybářská základna
Větší část cesty přespali ve stanech. Párkrát pak využili opuštěnou rybářskou základnu nebo turistické chaty, kterých je po Arctic Trail celkem asi devět a slouží jako záchytné body pro cestovatele. Bohužel použitelné jsou jen některé.
„Koupal jsem se jen v nejnutnějších případech. Obvykle to zabralo tak 8 sekund.“
Večerní koupel ve vymrzlé vodě
S umýváním to rozhodně nebyla žádná legrace. „Z mojí předodjezdové představy, jak se odhodlaně a hrdinsky každý večer vrhám do ledové vody a lokty rozrážím led v perfektní kraulové exhibici, jsem upustil hned první večer a koupal se jen v nejnutnějších případech. Obvykle to zabralo asi tak 8 vteřin včetně proražení ledu a stačilo,“ vyprávěl Jirka. Jednou ale měli štěstí a našli „kalužoidní“ pidi jezírko. To totiž slunce krásně vyhřálo a tak si všichni koupel vychutnali. Přes den se pak teploty pohybovaly okolo 5 °C, což při chůzi nevadilo, ale v noci už to byl průšvih. Promočené boty tomu nepomáhaly a šlo hodně do tuhého. Jeden večer dokonce Jirka odlepoval od nohy přimrzlou ponožku a kamarád necítil prsty ještě několik dnů po návratu.
Nebezpečí na ledu
Na každé cestě hrozí určité riziko nebezpečí. V Grónsku se tato šance se zamrzlými ledovci ještě rapidně zvyšuje. Asi nejhorší byla procházka po ne-tak-úplně-zamrzlém jezeře. Nastal večer a pořádná zima a kluci nemohli najít místo, kde by se dalo přespat. Přes hluboký sníh už se nedalo dál, a tak jedinou možností bylo přejít několik stovek metrů po jezeře do místa, kde už sníh nebyl tak hluboký a dalo se v něm chodit. Na ledu na jezeře bylo ještě po kotníky odtáté vody, kterou nohy po celém dni už ani moc nevnímaly. Jak postupovali dál, občas zahlédli prasklinu v ledu nebo zaslechli křupnutí. S pětadvaceti kilogramy na zádech Jirkovi neustále naskakovala otázka, jak blízko asi může být k tomu, aby v dalších pár vteřinách skončil pod ledem. V tu chvíli se pohled na svět a žebříček hodnot ještě o velký kus posunul.
Hobitín za polárním kruhem
Grónská městečka jsou z architektonického hlediska velice vtipná. Vypadají asi jako Hobitín za polárním kruhem. Každá rodina bydlí na svojí skalce a má domek nabarvený jinou křiklavou barvou, na dvorku mají člun nebo loďku, na zahradě psa Husky a saně a všechno potrubí vede nad zemí. Na barvy na domech jsou obzvlášť pyšní, a když přijde polární noc a všechno se zabarví do sépiového modrošeda, tak jejich fasády září jako připomínka toho, že zase přijde den.
Zelenáči na cestách
Jeden z kamarádů (po Jirkovi druhý největší zelenáč) moc dobře nevychytal čas na dietu a dokončoval ji ještě v době cesty. Přezdívali jí katatonická dieta a spočívala v tom, že prakticky jedl jenom vařená vajíčka, která mu po několika dnech způsobila trávicí potíže a zásadní vyčerpání. Smůla se mu na cestě lepila na paty. Ztratil po cestě lžíci, termosku a láhev na vodu, zapomněl doma hole, ortézu na operované koleno a přes opakovaná varování nenosil brýle, takže k tomu všemu dostal jako bonus ještě zánět spojivek. Celý vzhled završil spáleným obličejem, se kterým ale nikdo z nich nezůstal pozadu (koho by napadlo brát do Grónska opalovací krém?!). Není divu, že ho jeho slečna při příletu téměř nepoznala.
Domů v plném počtu
Celá cesta zabrala přibližně čtrnáct dní, přičemž samotnou chůzí a putováním strávili dní deset a zbytek byl rezervován na letecký přesun a poznávání městečka Sisimut.
Tak co, kdo z vás by zvládl za deset dní 230 km v hlubokém sněhu a mrazu?
A kam příště?
Tenhle rok se Jirka chystá do Mongolska, v ideálním případě by to rád spojil s fotografickým projektem a vzal by to ještě do Tibetu. Dalším obrovským snem je Aljaška. Tak držíme palce a ať se vše vydaří.
Autor: Stáňa Wolfová