From Scotland…
Začalo to nevinně. Chtěl jsem si zkusit prázdniny trochu jinak než jenom u babičky na vesnici, tak jsem vyrazil do Skotska na summer school do Edinburghu. Na zkoušku. Jestli zvládnu se o sebe postarat bez rodičů na dva týdny. Povedlo se. A první taková samostatná zkušenost mi pootevřela oči. Vždyť nemusím odsedět čtyři roky na střední jako všichni ostatní. Zrodil se nápad.
S nadšením jsem si přes agenturu podal přihlášku pro studium v Kanadě (pro hokejistu jasná volba), brzy na to dostal umístění do školy a hostitelskou rodinu. Kostky byly vrženy, těšil jsem se jako malý kluk a zbývalo pět měsíců počkat.
…to Nova Scotia
Den odletu se blížil. Podvědomě jsem odkládal balení na cestu i loučení, protože najednou mi začínalo docházet, že všechno známé nechávám za sebou. Před půl rokem bylo snadné říct: „Jo, to zní super, tam pojedu.“ Jenže když projdeš pasovou kontrolou na letišti, rodina a přítelkyně ti zmizí z dohledu na šest měsíců, není ti zrovna do smíchu. V tu chvíli jsem si ale řekl, že to zvládnu.
Dnes už ani nevím, jak jsem se dostal do správného letadla. Strach začal opadat až právě nad oceánem. Došlo mi, že není cesty zpátky, takže buď si budu zoufat, co nechávám za sebou, nebo se podívám před sebe a dám to. Po deseti hodinách jsme dosedli v Halifaxu. Hluboký nádech a pravou nohou vstupuju na kanadskou půdu.
Výstupem z letadla cesta ani zdaleka nekončila. Do Yarmouthu to je dobré tři hodiny autem, ale ani teď jsem nemohl usnout. Pořád ty obavy… Jaká bude moje host family? Budu jim rozumět? Kvůli zpoždění jsme dorazili až za tmy, já na konci sil, ani si nevybavuju přivítání, protože rodince nebylo pořádně vidět do tváře. Jenom jsem padnul na první postel, kterou mi ukázali, a usnul.
Probuzení v jiném světě
Ráno mi otevřelo oči. Konečně jsem poznal svojí rodinku na další půlrok. Malý srandovní tlouštík Kerry a jeho budoucí žena Carol (o hlavu a půl větší než on) :). Neuvěřitelně milí lidé. Pořád usměvaví a s věčnou otázkou „Martin, you hungry?“ na rtech. Ještě tam se mnou byl student z Mexika, Jesús. I když se mi snažil vysvětlit, že se to vyslovuje s Ch, stejně to byl Ježíš.
To pravé procitnutí přišlo s poznáváním dalších a dalších lidí. Ve škole, na ulici, v posilovně, v obchodě… Nenarazil jsem na člověka s vyloženě špatnou náladou nebo bez úsměvu. Každý si najde pár vteřin na tzv. „small talk“ – zeptají se, jak se máš, a popřejí hezký den. Jednou jsem si zkusil pro svůj blog takový pokus. Kolik lidí, náhodně vybraných, se při právě takovém oslovení bude usmívat. Za hodinku jsem měl výsledek – z 33 lidí se usmívalo 34. Ještě prodavačka u vedlejší pokladny, která mě slyšela a hned se ptala, odkud jsem. Příjemná změna oproti zamračeným tvářím v Čechách.
„You play hockey?“
Škola začala o týden později. Mezitím jsem aspoň stihl poznat ostatní mezinárodní studenty – bylo nás kolem čtyřiceti na jedné škole a já jediný ze středu Evropy. Předmětů jsme měli jenom šest. A to každý den v jiném pořadí. Já si vybral asi ze sta možností například fyziku (se zaměřením na robotiku), matiku, science, media art a sport. Každé ráno proběhlo hlášení rozhlasem, které začínalo větou, kterou do konce života z hlavy nedostanu: „Good morning Yarmouth High, please stand up for playing Oh, Canada“. Jop, hráli nám hymnu.
Výuka začínala až v devět a oficiálně končila ve tři. Jenže hned na to navazovaly školní kluby a sportovní týmy. Hokej hraju stejně dlouho, jako umím číst a psát. Co jiného si tedy vybrat v Kanadě. Stal se ze mě Viking. Perfektní na sportování ve školním týmu je, že jakékoliv bariéry, včetně té jazykové, padnou okamžitě. Najednou jsem byl součástí něčeho. Cestování na zápasy, na turnaje (někdy i místo školy), tréninky, party, grilovačky… To všechno vyvážilo i vstávání v pět na ranní trénink.
Vzpomínky na celý život
V polovině pobytu se mi povedlo dostat se na Cultural trip do jednoho z největších měst Kanady. Sedm dní, dvanáct atrakcí. Letadlo, autobus, pěškobus. To byl sám o sobě neskutečný zážitek, protože jsem měl možnost podívat se na Niagáry, projet se na atrakcích v Canada´s Wonderland, zažít jedinečné představení Cirque de Soleil, vidět Kanadu z výšky půl kilometru v CN Tower a mnoho dalšího. Jenom tenhle týden by vydal na celou knihu.
Zpátky v Yarmouthu můžu pokračovat podobně. Halloween a klasické „trick or treat“, vánoční svátky, den Terryho Foxe, Veterans Day, Thanksgiving. Dokonce jsem měl to štěstí, že se při mém pobytu moji host-parents zasnoubili. Přidej k tomu mého prvního humra v životě, výlety po pobřeží, kempování a dostaneš stejně jenom zlomek všech vzpomínek a zážitků. A to jsem strávil v Kanadě necelých šest měsíců, i když byla šance zůstat déle.
Všichni ti řeknou, že tam jedou hlavně kvůli jazyku a podobné univerzální odpovědi. Ano, anglicky se naučíš, i když nechceš. Ale poznáš tolik nových lidí, věcí a míst. Tolik toho zažiješ, dospěješ a změníš se v tom nejlepším slova smyslu, že když tě rodiče přijdou přivítat na letiště, nepoznají tě. Stejně jako mě. Za to mohli spoluhráči – před Vánocemi mi oholili hlavu a nechali jenom blonďatý pruh :).
