Existuje vůbec nějaká otázka, na kterou se tě nikdo nikdy nezeptal?
Dobrá otázka. Tuhle otázku mi nikdo nikdy nepoložil. Jak je možné, že dělám tak hezké fotky, na to se mě nikdo taky nikdy nezeptal. Protože žádný hezký nedělám.
Proč ses rozhodl udělat autoškolu až teď?
Když mi bylo osmnáct, tak jsem dostal ten dlouhý přihlašovací formulář a viděl jsem, že potřebuji potvrzení od doktora, tak jsem se na to vykašlal. Dlouhou dobu jsem měl pocit, že řidičák nepotřebuju. Teď mi ale začal trochu chybět. Nedávno jsem například stopoval v Polsku a chtěl zajet k bunkrům z dob druhé světové války – Vlčímu doupěti. Vezl mě takový milý mladý muž, který říkal, že se tam budu těžko dostávat. “Ale v pohodě, půjčím ti auto, zajeď si tam a pak se vrátíš ke mně domů,” nabídl mi. No, milý člověk, skvělá nabídka. Auto jsem si ale půjčit nemohl, protože nemám řidičák. Tehdy mi definitivně došlo, že nemít řidičák je stejně omezující, jako nemít pas.
Nemáš v plánu udělat tvůj další výlet autem nebo dodávkou?
To bych ti rád řekl, ale nemám o tom ani ponětí. Vždyť já ani nevím, co budu mít dneska k večeři. Víš, já se snažím každý den dělat to, co mi zrovna přijde jako dobrý nápad. Zjistil jsem, že mě tohle naslouchání intuici dlouhodobě vede ke správným rozhodnutím. Takže uvidím, co mi další roky přinesou. Žádné plány si nedělám. Mám jenom dvě zásady – být slušný a dělat to, v čem vidím smysl.
Zaměřit se na jednu věc. To mi zlepšuje život.
Neplánuješ Youtube kanál?
Já si myslím, že i dneska se nejlépe daří lidem, kteří se dokážou zaměřit na jednu věc a zlepšovat se v ní. Většina lidí, kteří v minulosti dělali něco zajímavého a důležitého, vynikla jenom v jednom oboru. Já si vybral psaní knížek a přednášky – v tom se chci zdokonalovat a pracovat na tom. Mimochodem zjišťuji, že nejlepší život mám právě od doby, co se takhle úzce soustředím a věci mimo téma nedělám. Takže možnost natáčet videa se nabízí, ale přinejmenším teď to dělat nechci. Před kamerou se stydím a myslím si, že je to vidět i na výsledku.
Pouť ti přinese odpověď na otázky, které sis třeba ještě ani nepoložil.
Jaké téma máš úplně nejraději?
Všechno, co dělám, mě nakonec vrací k tématu pěších poutí. Ty mi totiž přijdou zajímavější než cestování samotné. Já úplně chápu všechny lidi, kteří nechtějí cestovat. Provází to spousta nepohodlí a to instagramové cestování za památkami může nakonec být pěkně jednotvárné a mrzuté. Naopak cestovat za lidmi a taky trochu do svého nitra, to mi přijde skvělé. A přesně tohle pro mě znamenají pěší poutě. Myslím si, že mají co nabídnout úplně každému. Znám stovky lidí, kteří se na nějakou pouť vydali – každému to přineslo něco úplně jiného, ale všichni se shodují na tom, že je to obohatilo. Jednoduše si myslím, že ti pouť přinese odpovědi na otázky, které sis ještě ani nepoložila.
V čem poutě obohatily tebe?
Jednak mi přijde super, že si člověk vyzkouší být sám. Mám totiž pocit, že naše generace lidí není moc zvyklá trávit čas sama. Není to lehké – ale každý z nás v životě bude mít období, kdy se samotě nevyhne – a přijde mi fajn se na to připravit. Taky mi přijde skvělé se dotknout svobody. A úplnou svobodu podle mě jde prožít jen o samotě. Právě tehdy totiž se nemusíš starat o nikoho jiného, ani dělat nějaké kompromisy. Existuješ jen ty a svět kolem. Můžeš se chovat nezodpovědně a nikoho kromě sebe tím neohrožuješ. Netušíš, co tě potká za další zatáčkou, nevíš, kde budeš spát. Nádherný, tahle nejistota. Učí tě totiž žít v přítomnosti, aniž bys měla možnost odkládat svoje štěstí do budoucna. Taky se naučíš poslouchat svoje tělo a zjistíš, co všechno dokážeš – že není problém ujít každý den 40 kilometrů. Dlouhé týdny, klidně i měsíce nebo roky si vystačíš jen s uzlíčkem věcí, které si neseš na zádech. Jsi jako šnek, co si nese svou ulitu – kdekoli se vyskytneš, máš všechno, co potřebuješ. Nic ti nechybí. No a v neposlední řadě mi taky přijde krásný zažívat věci tak intenzivní, že na ně budu ještě ve stáří vzpomínat. Pouť samozřejmě přináší taky spoustu problémů. Vlastně je to série drobných každodenních problémů. Všechny ale nějakým způsobem vyřešíš, což mi osobně dodává pocit, že zvládnu vyřešit i ty větší v běžném životě.
Zdviženej palec je nabídka konverzace.
V létě jsi stopoval napříč Evropou. Bylo to proto, že už tě chození nebavilo?
Ono je chození samo o sobě trochu nuda. Střídavě pokládat na zem levou a pravou nohu, na tom nic není. Zajímavé je všechno kolem. Každopádně jsem po těch asi šesti tisících nachozených kilometrech zatoužil po tom zažít zase něco nového. Některé situace už se pro mě schematicky opakovaly. Ke stopování mě přivedlo taky to, že jsem začal mít nějaké problémy s kolenem. Na rozdíl od pouti to není tolik cesta k sobě, jako spíš k lidem. Stopování je společenštější, dlouhé hodiny sdílíš malý prostor s cizím člověkem. Výhoda je, že cestu autem lidé berou jako čas, který dostávají navíc. Stejně tam musí sedět – a někdy proto mají náladu zažít něco nad rámec řízení. Zdvižený palec tak beru především jako nabídku konverzace. Když stopaře někdo vezme, je stopařovou nepsanou povinností toho člověka pobavit a zajímat se od něj. Moc mě tahle hra baví, snažit se být dobrým společníkem na cesty. Společná daleká cesta lidi mimochodem velmi rychle zbližuje.
Jak probíhal tenhle výlet Evropou?
Navštívil jsem celkem dvanáct zemí, dojel jsem z Čech přes Polsko a Pobaltí do Skandinávie, až za polární kruh. Odtud jsem dostopoval do Dánska a přeletěl do Atén. Prostopoval jsem Balkán a přes Rumunsko, Ukrajinu a Slovensko se vrátil zpátky do Čech. Takže jsem v podstatě spojil Atény s polárním kruhem. Měl jsem to takhle v plánu od začátku – chtěl jsem zkoumat, jak se liší život lidí na severu a jihu. O severských státech se říká, že jsou tam lidé uzavřenější, zatímco na jihu jsou lidé otevřenější a veselejší. Tyhle generalizace jsou samozřejmě omezené a každý člověk je úplně jiný, nicméně na tom něco je. Jinak Evropu považuji za nejrozmanitější část světa. Na území o rozloze USA žijí desítky různých kultur. Když cestuješ po Evropě, tak můžeš být prakticky každý den v jiné zemi. Protože jsi v tomhle prostředí vyrostla, tak navíc chápeš i drobné rozdíly mezi jednotlivými národy. Přesně tohle má být hlavní myšlenka mé knížky. Ukázat, že i Evropa může být ohromně zajímavá – a že poznat kulturu evropských zemí člověku pomůže pochopit tu svoji.
Co bude nejtěžší na napsání knihy?
Krátit a vybírat ze všech příběhů ty nejlepší. To je moc bolestný. Vždycky mám stovky stránek poznámek, ze kterých musím udělat knihu. Vydat deník by bylo snadné – deník ale člověk píše pro sebe, knihu pro čtenáře. To je velký rozdíl. Taky není úplně jednoduché si v tom světě plném možností na dlouhé týdny sednout a věnovat pozornost jediné věci. Člověk na sebe musí být hodně přísný. Během psaní tří knížek už jsem se naučil triky, jak pracovat sám se sebou. Pomáhá mi vytvářet si rituály – třeba to, že když začnu pít kafe, tak už se nedělá nic jiného, než psaní. Taky pro jistotu používám aplikaci Self Control, která mi blokuje přístup na všechny weby, které nepotřebuju k psaní. Navíc vždycky jedu na pár týdnů psát na Ukrajinu, do Užhorodu. Lidi tam mluví cizím jazykem, takže jejich konverzace dokážu ignorovat, mám tam jen pár kamarádů. Celý den posedávám v kavárnách, večer v barech a jenom píšu. Snažím se pracovat tak, že se do psaní knihy úplně ponořím a od rána do noci nedělám vůbec nic jiného.
Naučil jsem se, jak je důležité mít rodinu a místo, kam se vracet.
Tvůj největší strach?
Smrt. Nekonečená temnota, ticho, chlad. Hodně jsem o smrti přemýšlel na poutích a snažil se s ní vyrovnat. Já to takhle dělám, že si vždycky vezmu nějaké téma a nekonečně dlouho o něm přemýšlím ze všech stran, dokud nedojdu k nějakému závěru. Například ve vztahu k smrti jsem dospěl k tomu, že bych se neměl nechat ovládnout omezeností času. Že není správné se snažit hnát za novými zážitky jenom proto, že mě pronásleduje blížící se konec. Čas se naopak snažím vnímat jako dar. Ráno se probudíš a řekneš si: “Pane jo, dvacet hodin života, co s ním jenom budu dělat”. Baví mě marnit svůj čas, ale plánovaně. Třeba dělat něco tak nesmyslného jako jít pěšky šest týdnů někam, kam bych za dvě hodiny mohl doletět letadlem. Zároveň se ale snažím, aby každý můj den byl trochu jiný. Tím, že pořád vymýšlíš nějaké rošťárny a zpestřuješ si stereotyp, je pro tebe podle mě pocitově každý den delší.
Rád mám hlavu v oblacích.
Chceš zůstat jen u psaní cestopisů, nebo plánuješ i něco jiného?
Chci dělat neotřelý věci, hodně se koukám kolem sebe a sbírám témata. Chtěl bych začít psát knížky i mimo svůj žánr, dlouho chci napsat pohádku pro děti. Jen čekám na spravný moment, kdy mě políbí múza a vymyslím námět. Lákalo by mě taky napsat knížku o českém pravopise. Asi jím vládnu o trochu lépe než lidi, co se psaním nezabývají, ale sám často dělám chyby. A myslím si, že to je ideální pozice pro to napsat o pravopise ve spolupráci s nějakým bohemistou knihu. Taky plánuji další cesty. Vlastně spoustu cest a žádné definitivní plány si nedělám. Takže každý týden můžu snít o nečem jiném.
Konkrétně se například chci vrátit na pouť do Santiaga de Compostela, ale putovat s oslíkem. Chci letět balónem. Chci si postavit stromovej domek. Chci jet Transsibiřskou magistrálou. Chci si pořídit hausbót. Většina z těchle věcí nikdy nevyjde, ale přijde mi skvělý o nich přemýšlet. Nakonec, stejně nežijeme v tom světě chladné reality, ale ve světě myšlenek a pocitů. Ve snech můžeš zažít tolik věcí, bez jakéhokoli úsilí, můžeš si je přitom užít jako kdyby existovaly, ale bez všemožných problémů. Baví mě se nechat unášet a mít hlavu v oblacích. V oblacích je totiž možné úplně všechno.
