4.5.2016 – konečně nadešel den, kdy po půl roce nedočkavosti bylo možnost vzít kufry, postavit je na kolečka a odjet směrem za novými dobrodružstvími. Dobrodružstvé mělo začínat deseti dny v Mexiku a poté čtyřmi měsíci ve Spojených státech. Itinerář plánové cesty do Mexika vypadal následovně: Odry – Suchdol nad Odrou – Praha – Istanbul – Washington DC – Cancún. Den odjezdu v Praze začal poklidně. Kamarád Jirka (zvaný Pták) mě v 7 ráno vyzvedl na koleji a zavezl na letiště Václava Havla v Ruzyni. Při check-inu byla do rukou Turkish Airlanes předána obě má těžká růžová zavazadla. Do odletu zbývaly další 2 hodiny a jelikož na sucho se čeká blbě, koupila jsem si ledovou kávu. V pořadí druhou za to kratičké ráno. Volba padla na „ice americano“, neboť mělo dle mého usouzení nejméně kalorií. Na otázku baristky: „Malé nebo velké?“ ze mě automaticky vyletělo „velké, prosím“. Po pronesené odpovědi se slečna otočila a řekla své kolegyni: „připrav mi, prosím tě, 4 shoty“. Lehce jsem si spočítala, že 2 + 4 je 6 espresso shotů asi za 35 minut a bez snídaně. Do deseti minut jsem začala být značně vystresovaná vlivem působícího kofeinu. Až na mžitky před očima však další letištní procesy probíhaly v pořádku.
Nasedla jsem do letadla, vzlétli jsme, cpu se, usnu a z říše snů mě vzbudilo „delay delay delay“ a začalo mě polívat horko. 70 minut na přestup je v Istanbulu strop stihnutelnosti. Při zpoždění 50 minut zbylo 20 minut. Ty se vyplácaly už jen cestou z letadla do příletové haly. Jelikož jsem si s sebou nabalila tisíc ochranných předmětů a talismanů, nedopadlo to katastrofou jako obvykle. Šmírovala jsem sousedy v letadle sedící napravo ode mě a všimla si, že na svých letenkách měli napsáno ‚Washington DC‘. Byli podrobeni mému výslechu, a když přiznali, že skutečně letí na to samé místo, už se mě nezbavili. Přilepila jsem se na ně a hrála si na rovnocennou posilu týmu, která ví, kam a proč jdeme. Ve skutečnosti jsem však neměla nejmenší páru. Prostě klasický model nacvičený mnoha lety v orientačním běhu. Všichni tři jsme došli ke kontrole pasů. Celníkům se moc nezdálo, proč říkám, že jedu na turistická víza, když mám pracovní víza v pasu, tudíž nastalo sáhodlouhé vyslýchání. Hrůza! Chtěli vidět letenku zpátky (kterou samozřejmě nikde s sebou nemám), adresu kde budu bydlet (kterou samozřejmě neznám) atd. Turci a blondýna, no … ale pak se do mě jeden celník zamiloval a rázem všechno šlo. Říkal mi, že si mě podle boarding pasu najde na facebooku a pak že přiletí do Prahy, protože už tam chtěl jet dlouho … jasně, může bydlet na koleji, půjčím mu spacák, karimatku ať si vezme. Povedlo se mi nastoupit do dalšího letadla, které bylo plné indů, čímž na mě trošku dýchlo, kam to vlastně jedu. Virginia a na každém rohu čmoudíci, takový pseudonym si od nás indické obyvatelstvo loňský rok vyslužilo. S více jak dvouhodinovým zpožděním jsme vzlétli a můj cíl byl jasný: „utopit všechen prožitý stres v alkoholu“. Začala jsem vodkou s džusem. Hned po mém objednání jí začali chtít všichni okolo! Po chvíli se se mnou začala bavit paní sousedka indka; vypověděla mi celou rodinnou historii a říkala, že když budu chtít přijet do Indie, můžu bydlet u ní v Dillí. Asi popřemýšlím, když už tam mám takovou BFF. Když mě (po dlouhé době) přestal bavit i alkohol, rozhodla js
em se pro sledování filmů. První pro mě byl nesrozumitelný, tudíž na řadu přišla lehčí varianta – polský film s anglickými titulky. I přes to, že naši sousedé nevynikají kvalitou svých produktů, musím uznat vysokou kvalitu filmu. Po 15ti hodinách letu už byla celá posádka napuchlá, ošklivá a zaváněla, když v tom se konečně blížilo přistání. Po něm pasová kontrola a čekání na kufry. Čekala jsem dlouho, ale ani jeden z mých baťůžků nepřijížděl. Problém začínal nabírat konkrétních rozměrů a najednou se halou rozeznělo mé jméno. Pánovi u přepážky jsem řekla, že právě hlásili mé jméno, ale zbytek mi byl nesrozumitelný: „O co teda jde? „No … vaše zavazadla nepřijela“ „Jak jako nepřijela?“ „Jsou v Turecku. Budou tady zítra“ „Ale já už tady zítra nebudu, odjíždím v 8 na Cancún“ „No … můžeme vám je poslat tam, taky tam lítáme. Jak se jmenuje váš hotel, kam je můžeme doručit?“ Opět otázka s neznámou odpovědí. Volala jsem proto kamarádovi Viktorovi a chtěla celý problém přehodit na něj, neboť přece jen umí lépe anglicky a nebyl umorousaný celodenním cestováním. Šli jsme s Viktorem do kanceláře Turkish Airlines a zopakovali celou nastalou situaci. Pán za přepážkou řekl: „váš kufr bude v DC zítra v 7 večer“ „Cože? V 7 večer? Když jste ho ztratili prakticky v 7 hodin ráno?“ „Ale dříve jiný let Turkish Airlanes neletí“ Fajn, nicméně my budeme na Cancúnu 3 dny a pak se přesouváme do Puebly. Stihnete kufry doručit?“ „Budeme se snažit“ Na to už nebylo co říct, a tak jsme odjeli na Ashford Meadows (místo, kde Viktor žije) naspataspoň pá
r hodin před dalším cestováním.