LTC London, Londýn – Josef Staněk, léto 2010

Velká Británie, Londýn. V Londýně jsem strávil přes dva měsíce. Bylo to pro mě něco nového, něco neuvěřitelného. Žít sám v jiné kultuře, v jiném světě. Nebyl to pro mě jenom pobyt, ale i životní zkouška, jestli dokážu žít sám bez pomoci rodičů, kteří na mě celý život dávají pozor.


Londýn - Staněk

Do Londýna jsem odcestoval začátkem července z pražského letiště Ruzyně. Po přistání na londýnském letišti Heathrow bylo pro mě velmi obtížné se zorientovat s mojí malou slovní zásobou a špatnými znalostmi anglického jazyka. Nakonec jsem však všechno zvládl, našel úspěšně svůj kufr a mého řidiče, který mě i můj kufr naložil do svého auta. Myslím, že se vyplatilo zajistit si odvoz přes agenturu. Vlastně jedna příhoda se mi stala. Kvůli nervozitě z cesty jsem si spletl stranu spolujezdce a suverénně sedl na sedadlo řidiče. Hned jsem si však uvědomil, že sedím tam, kde nemám a
s úsměvem na tváři jsem si přesedl. Řidič říkal, že je to normální, že každý druhý, který takhle jede poprvé v anglickém autě, si splete sedadlo. Poté jsme již vyjeli z letištních garáží na rychlostní silnici směrem do středu Londýna. Celou cestu jsem byl nejistý správnou stranou jízdy všech automobilu, měl jsem strach, když jsme přijeli na křižovatku anebo jen odbočovali. Bylo to opravdu zvláštní.

Poté co jsme přijeli na adresu mé hostitelské rodiny jsem byl mile překvapen připraveností rodiny na můj příjezd. Uvítali mě tam jako jejich známého, kterého dlouho neviděli a ne jako cizího člověka, což bylo příjemné. Hned se mi tím pádem zvedla nálada. Věděl jsem, že se tu budu cítit jako doma a ne jako někde u cizích lidí. Rodina byla velmi početná, takže jsem mezi ně krásně zapadl. Děti byly sice mladší o pár let, ale to vůbec nevadilo – chovali se ke mně jako ke staršímu bráchovi.

Druhý den ráno jsem vyrazil s mapou do školy. Byla to pro mě další zkouška. Na mapě jsem měl nakresleno, kde se škola nachází a jak se tam mám dostat. Byly to sice jen 2 zastávky metrem, ale když to člověk nezná a je sám, tak se mu to zdá jako nevzdálenější cíl co zná. Věděl jsem, že cesta bude obtížná, tak jsem si dal časový náskok, abych to stihl. Měl jsem k dobru asi tak přes hodinu času, abych to našel. Vystoupil jsem z metra a dal se podle trasy mapy. Cestou jsem se zastavil, abych se podíval, kde to vůbec jsem, kdybych se náhodou ztratil. Ale podařilo se, do školy jsem se v pořádku dostavil. Nebyl jsem tam sám, bylo nás tam asi 20 nových studentů, kteří podle výrazu v obličeji byli stejně vystrašení jako já. Tak mi to nedalo a hnedka jsem tam oslovil kluka, který seděl vedle mě. Povídali jsme si asi 20 minut, než nás všechny nahrnuli do učebny, kde jsme psali rozřazovací test. Test měl za úkol zjistit, jak jsem na tom se znalostí jazyka. Jak jsem už říkal, moje znalosti byly velmi bídné, ale přeci jen jsem něco vypotil. Dostal jsem se do prostřední skupiny lidí, takže takový zlatý střed, který jsem si představoval. Do třídy jsem šel ještě se dvěma studenty, kteří v testu obstáli stejně jako já. Ve třídě už na nás čekali naši noví spolužáci a jeden z nejúžasnějších učitelů, jakého jsem kdy potkal.

Ze začátku jsem měl velké problémy s porozuměním všech slovíček a pojmů, které na mě padali ze všech stran. Bylo to úplně něco jiného, než jsem čekal. Myslel jsem si, že to bude ze začátku jen takové seznámení, ale opak byl pravdou. Hnedka jsem se dostal do toho „pravého zápřahu“, ale nelitoval jsem toho. Po prvním dni jsem byl velmi unavený, ale moc a moc šťastný. Kolem 6 hodiny jsem se dostal do mého nového domova a své zážitky povyprávěl ‘‘nové rodině ‘‘. Byli stejně nadšeni jako já, že se mi tam moc líbilo. Poté jsem zavolal pomocí Skype domů do ČR. Rodiče byli šťastní, že se mi tam moc líbí a že mám takovou skvělou náhradní rodinu.

Dále studium pokračovalo nejlépe, jak jsem si jenom mohl přát. Poznával jsem nové kamarády z ostatních zemí celého světa. Škola mi každý den ubíhala rychleji a rychleji. Nikdy jsem nevěřil, že mě škola bude někdy takhle bavit – zrovna mě takového „záškoláka“. Nebral jsem ji totiž jako povinnost, spíš jako druh zábavy.

Jediný nepříjemný zážitek, který se mi stal, bylo to, že mi po polovině mého pobytu v Londýně ukradli peněženku, ve které jsem měl veškeré doklady. Musel, jsme volat policii. Cítil jsem se úplně bezmocný. Policie, ale byla velmi příjemná a ochotná a nakonec se tento problém vyřešil.

Týden po incidentu přijeli moji rodiče z Čech. V mé nové rodině byli opět moc ochotní a pozvali je na večeři, která byla zase velmi povedená. Poté nám celá jejich rodina zahrála pár písniček, které sami složili. Každý z členů měl dokonce odlišný hudební nástroj, na který uměl dokonale hrát.

V Londýně jsem navštívil snad všechna zajímavá místa, které tohle město nabízí. Bylo to doopravdy úžasné. Velkou výhodou je Londýnské metro – to je propojeno pod celým Londýnem, takže nebyl problém se podívat doopravdy kamkoliv, kam to jenom šlo. Londýnská veřejná doprava nebyla jenom podzemí, ale i na povrchu v podobě autobusu. Nejznámějšími Londýnskými autobusy byly tak zvané Double-decker, kde cestující sedí ve dvoupatrovém autobusu červené barvy.Když bylo pěkné počasí, tak to byla snad ta nejhezčí doprava, co se v Londýně vůbec našla.

Po dvou měsících mi pobyt rychle utekl, doopravdy se mi nechtělo jet domu do České Republiky. Ale přeci jen jsme musel opustit tuto nádherou zemi, do které jsem se po čase tak zamiloval.

Abych to shrnul: byla to pro mě velká zkouška. Zažil jsem si slast, ale i hořkost života. Naučil se pořádně jazyk a také řešit problémy samostatně, bez rodičů. Proto bych za sebe chtěl všem doporučit, aby navštívil nějakou zemi podobně jako já. Jak se říká : „nejlepší investice je do vzdělání“ – opravdu se to vyplatí.

Na závěr bych chtěl ještě poděkovat agentuře, která mi tento pobyt zprostředkovala. Jakýkoliv problém ihned vyřešila, zajistila a ve všem mi pomohla. Všem tuto agenturu doporučuji. Poděkování patří též mým rodičům – bez jejich podpory by se má cesta jen těžko dala zrealizovat.

Děkuji vám všem
Josef Staněk

Comments

comments

Získejte novinky o studiu a práci v zahraničí na e-mail