Slunce, moře, španělština, paella a nekonečná pohoda – to byly jedny z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla vydat na léto za prací do Španělska.
Na začátku byla jen myšlenka, která mi jednoho krásného dne probleskla z ničeho nic hlavou. Na konci úžasné vzpomínky, nová přátelství, cenné zkušenosti, osamostatnění,
potvrzené reference, pár peněz v kapse a chuť cestovat dál a dál…. Ale abych to vzala pěkně od začátku.
Zvolit si agenturu, která program Práce ve Španělsku nabízela, nebyl problém, na trhu je jich hned několik. Absolvovala jsem vstupní jazykový test, pohovor, vyplnila pár
přihlášek a čekala, co se bude dít dál. Slečna z agentury mi po necelém měsíci zavolala s tím, že pro mě našli umístění v 4 hvězdičkovém hotelu na Mallorce a jelikož jsem neměla preference týkající se
lokality, bez zbytečného rozmýšlení jsem řekla: Sí! Dodnes si pamatuji směs pocitů, která byla mým věrným společníkem po příletu do Palmy, hlavního města Mallorcy. Se srdcem v krku a
svým pětadvacetikilovým kufrem jsem stála před vchodem do hotelu a modlila se.
Byl to malý krok pro lidstvo a velký krok pro Lucii. „Hola Lucy“ zahlaholil přátelsky sám ředitel hotelu a jal se mě líbat na obě mé líce – pro Španěle běžný uvítací ceremoniál. Provedl mě po hotelu,
ukázal mé dočasné bydliště a krátkodobé pracovní působiště a zanechal mě svému osudu. Vydechla jsem, šla pozdravit moře, které bylo, co by kamenem dohodil, a padla za vlast.
Další den jsem to celá nervózní doklepala až do práce, směna začínala v 17h, já stála u dveří baru nastoupená v 16:45 (ano, maminka a hotelová škola mě dobře vychovala ).
V 17:10 mě nervozita naprosto pohltila – jsem vůbec na správném místě? V 17:20 si to přihasil manažer baru s úsměvem od ucha k uchu: Que tal, Lucy? Lekce do života – akademická čtvrthodinka je
pravidlem. Po prvním osmihodinové směně jsem se s jazykem vyplazeným na vestě těšila do postele, jaké však bylo moje překvapení, když kolegové na konci směny vytáhly malé frťany – chupita a
zaveleli – Fiesta! A šlo se pařit. Inu, každý kraj, jiný mrav.
Postupem času jsem si španělský styl života zamilovala – člověk může chodit do práce pozdě a beztak ho ještě políbí, dokonce dvakrát. Může být veselý, smát se jako blázen a
v práci tančit – a všichni se k němu přidají. Když je krize a člověk neví, co dřív, podpoří ho další kolega, který mu nalije chupito, salud! Zkrátka, život se žije, ne přežívá!
A o to jde. Z nějakého zvláštního důvodu se život v zahraničí násobí. A už jen proto se vyplatí nepřemýšlet a odjet.
